Běžec

To to dílko vzniklo jako spolupráce dvou lidí, jako hybrid mezi nezkřížitelnými tvory. Ale ačkoliv to vypadalo jako neskloubitelné, nakonec vyplynulo, že to skloubit jde :) a funguje to už několik let :)

Tolik jen k tomu, aby bylo jasné, že to není jen moje práce.

Bohyně napůl seděla, napůl ležela na něčem, co by lidé označili za sofa, kdyby to byli schopni vůbec pojmenovat. Hrála všemi barvami duhy, ty barvy se promíchávaly a přelévaly jedna v druhou. Vlasy, umně spletené do nevídaných tvarů, byly protkány zvonečky a rolničkami, které se při sebemenším pohybu rozezvučely a vytvářely různé melodie podle toho, jak se zrovna cítila.

Rozhlédla se s uspokojením po svém vesmíru a pak se zaměřila na jednu z planet, která zářila v temné prázdnotě jako modrobílý drahokam – Země. Zaostřila své vševidoucí oči a pohlédla blíž, hlouběji, se vzrušeným očekáváním, co nového zase uvidí a pocítí.

Pozorovala je – lidi, jak sami sebe nazývali – a zvědavě vstupovala do jejich osudů a příběhů, které žili. A byla okouzlena – zcela nebožsky – tím, jak mohou tyto příběhy být tak různé a přitom si navzájem tolik podobné.

Sledovala, jak se trápí láskou, nemocemi, jak spolu bojují o majetek, území, moc… Někdy přemýšlela, že je jejich věčného utrpení zbaví, ale prchavé okamžiky štěstí, které prolínaly všechny hrůzy, smutky a tragédie lidských životů, jí v tom zabránily.

Právě, když pozorovala jednu z mnoha krutých válek, které se na Zemi neustále odehrávaly, ozval se známý hlas:

„Co tak temného pozorujete, drahá přítelkyně?“

Odpoutala se od hrůzného divadla a čerň, která ji pokryla od hlavy k patě se postupně změnila na zlatorůžovou.

„Nic tak temného, jako je váš vesmír,“ odvětila a s úsměvem pohlédla Bohu do očí.

Bůh, tvůrce jednoho z mnoha ostatních vesmírů, jí pohled opětoval a se znepokojením pozoroval, jak se její zlatorůžová mění v temnou indigo.

„Trápí vás? Ti lidé?“ zeptal se účastně, „říkal jsem vám, budou s nimi jen problémy.“

„Jsou JINÍ,“ odpověděla Bohyně. „Nevím, jak je to možné, ale neustále trpí.“

„Vložila jste do nich příliš mnoho citu. Vím, nechcete do nich zasahovat, ale napadlo mě – mohla byste stvořit někoho, kdo zasáhne místo vás.“

Bohyně se na něj opět podívala, její barva se znovu změnila ve zlatorůžovou s nádechem červeně a zvolala:

„Vy jste geniální! Ano, to udělám. A udělám to hned teď!“

Bůh se polichoceně usmál, úsměv mu ale pomalu zamrzal na tváři, když viděl, co Bohyně dělá.

Ta se zatím soustředěně zahleděla do prostoru a přímo před ní se objevila postavička. Ve srovnání s Bohyní byla nepatrná a vypadala jako pozemský muž. Jen na zádech měla něco, co lidé nemají – křídla - obrovské, sněhobílé perutě.

„Myslel jsem spíš na nějakého bojovníka, který by tam konečně udělal pořádek,“ trochu dotčeně zabrblal Bůh, ale Bohyně se na něj jen podívala (v tu chvíli plála výrazně rudou barvou), láskyplně vzala nahého okřídleného človíčka do dlaní a zašeptala mu:

 

Mám pro tebe úkol můj malý,

předej tohle všem,

řekni to všem,

bez jediného slova.

BĚŽ ! BĚŽ!

Jak nejrychleji umíš..

 

Pak dlaně narovnala a jemně do něj foukla a on, jako peříčko, se na jejím dechu nesl prázdnotou, až doletěl až k Zemi.

Bohyně zavřela oči, její barva se opět změnila – tentokrát z ní sálala tmavá královská modř a začala pronášet slova; slova, která zněla jako zaklínadlo a pulzovala v rytmu jejího srdce:

 

Až vyjdeš, poběžíš vždy rovně.

Nikdy neodbočuj,

nikdy nezpomaluj,

nikdy se nikomu nedávej.

Běž…

Až odsud vyjdeš,

už se nevrátíš.

Zapomeneš,

i já jednou zapomenu.

Nečekej,

ani já nebudu čekat.

Nedoufej

ani já nedoufám…

 

Anděl se jemně snesl na Zemi. Byl zmatený. Byl čerstvý, nevěděl ani, že je andělem. Jen v uších mu zněla podivná hudba, měnící se v známý hlas, hlas, pro který udělá vše, o co ho požádá… A tak složil křídla a zprvu váhavě a pomalu, ale pak stále rychleji, se rozeběhl.

 

Tak jdi,

cestu znáš,

poběžíš vším, co existuje,

po všem, co je hmotné,

ale i po tom, co není.

 

Nejblíže ti je les.

Nezdržuj se.

Ať ucítíš nebo uslyšíš cokoli, nezastavuj,

ale zrychli!

Není to důležité.

Ty musíš běžet

přes všechny kmeny -

řekni jim vše, co znáš.

Okolo stromů,

které tě schovají ve svém stínu.

 

Pak je jezero.

Buď tak lehký, čistý, prázdný,

odděl a vymaž všechny myšlenky!

Zbav se všech pochybností.

Jen tak poběžíš po hladině

a nic tě nestáhne,

ne nic tě nestáhne!!

Ale ty je vyzvedneš nahoru.

 

Běžel a běžel, v okamžiku, kdy se mu v hlavě ozvala slova o lese, ocitl se mezi stromy, běžel přes jezera a dotýkal se hladiny tak lehce, že se ani nezvlnila.

Cestou potkával lidi. Někteří z nich ho zahlédli, jen na maličký okamžik, ale dotyk té kratičké chvíle v nich pak zůstával navždy, rostl v nich, způsoboval, že se cítili lehčí a čistší, vyzařovali ten pocit ze sebe a tak, jako se při požáru zapaluje jeden strom od druhého, šířil se postupně na všechny strany od míst, kudy anděl proběhlo, pocit svobody, radosti a lehkosti.

Anděl běžel, když vtom se před ním objevila hluboká propast. Zalekl se, zastavil, ale uslyšel další slova, která zněla tak mocně, silně a s tak láskyplnou naléhavostí:

 

Pak přiběhneš ke srázu,

je tam kámen.

Až se k němu přiblížíš, zatrub na roh,

vzbuď je všechny ze spánku,

ale nezpomaluj!

Skoč, skoč dolů!

A buď tak těžký, že ani ten nejsilnější vítr

tě neposune ani o kousek.

Padej, ale nikdy nespadni…

 

Tam dole budou města a lidé.

A ty k nim musíš,

dát jim víru a naději.

Přiběhneš tam, kde tomu říkají RÁJ.

Ale ten nebude pro tebe.

Ty poběžíš,

a každého, kdo tě ucítí, osvobodíš od bolesti.

 

A tak skočil. Křídla se mu rozevřela, už nepadal, ale letěl, a cítil se stejně mocný a silný, jako ta slova.

Přistál přímo uprostřed velkého šedivého města. Lidé, kteří ho na chviličku zpozorovali, měli v očích děsuplné prázdno a andělu se utrhly křídla a s praskotem zmizely ve víru zničujícího ohně. V tu chvíli se cítil těžký, jako by na něj spadla hora. Ale pak znovu uslyšel ten hlas:

 

Nikdy nepoklekni,

nikdy se nezastav,

jinak se staneš jedním z nich!

Můj malý anděli,

jsi pokryt dehtem,

budeš je děsit,

nemáš křídla,

ani obličej,

tvář,

ani tělo.

Ten dehet je tvé vše.

A proto ber si všechno -

bolest, zlost, nenávist.

To bude tvým tělem.

To tě bude držet pohromadě.

 

S tebou bude slunce vycházet,

za tebou bude slunce zapadat.

Když se unavíš, začne pršet.

Když tě něco bude pálit, začne sněžit.

Když se ti vše bude zdát stejné,

listí bude hrát všemi barvami.

Spadne ti pod nohy…

Můj dar tobě

bude duha.

Vždy, když po ní poběžíš,

potkáš na ní ty, kteří tě zaujali.

Ale jen na tu chvíli…

 

Znovu se rozeběhl, a jak běžel, zdálo se mu, že tváře, které potkává, ztrácejí svou bezejmennost a poznávají jej – a on poznával je, ačkoliv nedávno zrozen, všechny je znal, a pochopil, že jsou jen souputníky na jeho cestě, kteří poznali otisk jeho nezachytitelné duše.

Jeho rychlost byla čím dál tím větší, vzduch žhnul v místech, kterými proběhl, ale on jen zrychlil. A když se mu zdálo, že nemůže být rychlejší, uslyšel naposled známý hlas:

 

Řekni jim to

 

ŽE JEŠTĚ JEDEN NAD NIMI DRŽÍ SVOU RUKU

 

Řekni jim

 

ŽE TRPÍŠ ZA VŠECHNY!!!

 

A ta slova ho naplnila všemi pocity, které kdy každý člověk, co kdy na Zemi žil, pocítil, a bolest, kterou vnímal, se změnila v bezbřehé přijetí všeho a všech a to ho ještě zrychlilo. A to zrychlení způsobilo, že se svět zastavil a on vybuchl a jeho poslední pocit – láska k celému světu - se šířila jako tlaková vlna celou Zemí…

 

Lidé se zastavovali. „Slyšeli jsme výbuch?“ ptali se sami sebe, ačkoliv se neozval jediný zvuk. Jen v nastalém tichu jimi začal prostupovat podivný pocit blaženosti a na obloze se objevily tisíce, miliony zářivých hvězd, které se pomalu snášely na Zem a tiše hasly…

 

Bohyně byla průhledná. Poslední slova, která pronesla, jí odebrala veškerou barvu.

Bůh ji v tichém ohromení pozoroval a v jeho božském srdci, ukutém v ohni Velkého třesku se rodily pocity, které tam mít nechtěl.

Vyčerpání všech sil však u božských není možné, a tak se Bohyni začala vracet jedna barva po druhé, až se opět rozzářila všemi barvami duhy. Otevřela oči a uviděla, co Bůh cítí. A protože ona ty pocity znala - dávno je měla v sobě – udělala to, co nikdy předtím nezkusila.

Natáhla ruku a pokusila se Boha pohladit po tváři.

Její ruka však prošla jeho obličejem, aniž by se ho dotkla.

Zavládlo rozpačité ticho.

„Má nejdražší,“ řekl Bůh ochraptěle (i když k tomu, aby ochraptěl, neměl vůbec žádné předpoklady), „proč se o to pokoušíte, když víte, že to nejde? Jsme každý z jiného vesmíru…“

Bohyně zaplála jako oheň a vzdorně na něj pohlédla:

„Vždy se budu pokoušet o nemožné, protože jen tak mám pocit, že žiju!“

Její oheň se zintenzivnil natolik, že několik nejbližších hvězd vzplálo a vybuchlo v supernovy a Bůh pocítil nezměrnou lítost, když pomyslel na beznadějnost jejího snažení.

„Jste jiná, než ostatní Bohyně…“ vydechl nešťastně a zmizel.

Bohyně vycítila jeho lítost, a bolest, která ji na chvíli ovládla, změnila její barvu do ledově modrozelené…

 

A na Zemi začalo sněžit…

---