Písmák Kulatý dům
Dům na okraji vesnice byl tichý, jen plamínky ohně osvětlovaly jeho oblé stěny a ve vzduchu se neodbytně vznášel nezaměnitelný pach krve. Pronikal snad až do morku kostí a Aldan věděl, že se toho pachu už nikdy nezbaví. Hlavou se mu honily snad tisíce myšlenek a přitom cítil tak ukrutnou prázdnotu, že nedokázal žádnou znich zachytit. Nepřítomnost jakékoliv ostré hrany ho najednou nesmyslně popudila – Keltové přece nikdy nestavěli kulaté domy…
Aldan byl všeuměl.
Běžec
Bohyně napůl seděla, napůl ležela na něčem, co by lidé označili za sofa, kdyby to byli schopni vůbec pojmenovat. Hrála všemi barvami duhy, ty barvy se promíchávaly a přelévaly jedna vdruhou. Vlasy, umně spletené do nevídaných tvarů, byly protkány zvonečky a rolničkami, které se při sebemenším pohybu rozezvučely a vytvářely různé melodie podle toho, jak se zrovna cítila.
Rozhlédla se suspokojením po svém vesmíru a pak se zaměřila na jednu zplanet, která zářila vtemné prázdnotě jako modrobílý drahokam – Země.
O zakleté princezně
Vkraji, kde se rovina rozlévá jako moře od obzoru kobzoru, tyčí se jediná vysoká hora. Její stěny jsou strmé a hladké, nepřístupné. A na samém vrcholku stojí zámek. Každá jeho zeď je pokryta mnoha okny, takže je zněj vidět do daleka na všechny strany.
Skutečný příběh Sněhové královny
Sněhová královna nasedá do saní
Krajem se rozléhá večerní klekání.
Letí. Jako vítr. Jako bouře.
Medvěd
Křup, křup, křup, ledová krusta se tříští pod mýma nohama. Jde se mi těžce, ale nesmím se zastavit, padá soumrak a Simeon mi dýchá na záda…
Les řídne a vdálce slyším hukot řeky, při troše štěstí narazím na vesnici dřív, než bude úplná tma. Ne, že by mi to vadilo, ve tmě vidím pořád dost dobře, ale vlci jsou hladoví a hlad po mase by jim mohl zastřít instinkt, velící jim se mi obloukem vyhnout.
Konečně vycházím zlesa a otevírá se mi výhled na údolíčko, kde se kolem úzkého toku řeky krčí několik chalup.
Papírový drak
Byl krásný podzimní den. Slunce svítilo a vál příjemně chladivý vítr.
Na pole za městem směřoval otec smalým synem, který držel vrukou krásného papírového draka.
Drak se nemohl dočkat.
Pohádka o vzniku Vesmíru
Jednoho dne (i když není zcela jisté, jestli byl den či noc) seděli Pán Bůh a jeho žena, Paní Bohová, vkřesílkách zmlhovin (vpřípadě Paní Bohové sem tam zpevněném nějakou neutronovou hvězdou) a popíjeli kávu ztemné hmoty, do které si Paní Bohová soblibou přidávala pár kapek Mléčné dráhy.
Všude vládl poklid, ale Paní Bohová se buďto špatně vyspala nebo ji manžel nepředloženě (ač nechtěně) něčím rozladil, protože se každou chvíli zavrtěla, až vmlhovinách bouchaly supernovy, a na její kulaté tváři se usadil výraz nelibosti. Pán Bůh se tvářil naopak velmi spokojeně, pozoroval krásu Vesmíru a výraz své ženy neokázale, leč důsledně ignoroval.
Paní Bohová se znovu zavrtěla, čímž způsobila srážku několika galaxií, ale když ani to nepřilákalo manželovu pozornost, konečně řekla:
„Nějak se mi to nelíbí.