Skvrna II - Výlet

O dva roky později...

SKVRNA II - VÝLET

Už jsem nějakou dobu vzhůru, odmítám otevřít oči, i když vím, že už se rozednilo. Vychutnávám si to ticho domu i tlumený křik zpěvavců za oknem. V pokoji je těžký vydýchaný vzduch. Jáchym chrápe nosem, ačkoli leží na boku. Peřinu má napasovanou mezi stehny, ruku ochranitelsky přehozenou přes Jakuba. Ten stále spí v nevinné poloze nemluvňat s pažemi rozhozenými podél uší. Zítra oslaví už šest let. Šest let v naší posteli. Při pohledu na jeho rozcuch na hlavě si do pomyslného diáře poznamenávám, že mu ty blonďaté lokny musím nechat zkrátit. To bude řevu. Možná se s kadeřnicí zase porve. Musím jí koupit čokoládu.

Můj i Jáchymův telefon se unisono rozvibrují po deskách nočních stolků. Můj nějakou uklidňující melodií z integrovaného playlistu, Jáchymův dynamickým flamencem. Manžel se v posteli převalí, a aniž by na sobě dal znát bdělost, přitiskne se svým klínem k mému zadku. Má erekci. Já menses.

„Dneska to nepůjde,“ zašeptám s odkašláním. Prsty mu jemně zatlačím na podbřišek.

„A ty mě musíš hnedka ráno nasrat!“ Rozespalost je ta tam. Z postele vystřeluji jako raketa. Během startu popadám mobil, líbám Kubu na růžovou tvář: „Vstávej, sluníčko! Je ráno!“ Beru to přes dětský pokoj, kde šimrám Jáchyma juniora na patě se slovy: „Vstávat a cvičit!“ Brzdím u konvice, kterou zapínám. Krájím štrůdl z loňských jablek a aranžuji na talíře. Zalívám Jáchymovi dvě lžičky rozpustné kávy se dvěma lžičkami cukru. Voda musí být jen do půlky hrnku, zbytek mléko. Klukům zalívám hrnky s jahodovým čajem, pro sebe mám připravenou meduňku. „Kluci! Snídaně!“ Vracím se do ložnice, stahuji Kubovi pyžamo jedním trhnutím. „Zima!“ choulí se a hledá nejbližší přikrývku, kradu mu ji před nosem a skládám. „V šesti letech by ses už měl oblíkat sám, Jakube!“ kárám ho, když mu natahuji ponožky. Ne, že by to neuměl, ale odcházeli bychom minimálně o hodinu později. Jako každé ráno přemítám, jak ho namotivovat. Než to vymyslím, už u mě stojí Jáchym se žákovskou knížkou.

„Tohle jsem ti zapomněl dát podepsat.“ Vlepený vzkaz od třídní učitelky: „Školní výlet se uskuteční v termínu 6. - 8. června. Pojedeme vlakem do CHKO Kokořínsko. Spát budeme jednu noc v kempu, jednu v přírodě. S sebou: spací pytel, karimatku, ešus, lahev na pití, oblečení do spacáku, čisté spodní prádlo, plavky, sportovní oblečení na sebe, hygienické potřeby – kartáček, pastu. Jídlo zajistí školní jídelna a restaurace v místě. Vše sbalit do nositelného batohu se zpevněnými zády. Prosím rodiče, kteří by se mohli podílet jako doprovod, aby se mi ozvali. Předem děkuji. Podpis.“

„Jáchyme?“ odcházím do koupelny, kde vrní holicí strojek po manželově tváři, sem tam zaškobrtne o tužší vous. Jáchym se soustředěně sleduje v zamlženém zrcadle, čas od času po něm přejede dlaní, aby se viděl. Celá koupelna je prosycená vůní jeho sprchového gelu i jeho mužství.

„Hm?“ natáčí se ke mně s úšklebkem.

„Jáchym tu má vzkaz od třídní o trampském výletu. Prosí rodiče o pomoc s doprovodem. Napadlo mě…“ přeruší mě v půlce věty: „Jo, klidně pojedu. Kdy to je?“

„Víkend od šestého června. Odjezd v pátek, návrat v neděli.“

„Jáchyme!“ vykloní se do chodby. „Chceš, abych jel s váma?“

„Klidně,“ zdvihá překvapeně obočí syn. Amina mu olizuje dlaň.

„Tak se učitelky zeptej, jestli můžeme vzít i Kubu.“ 

„A mámu ne?“

„Trampování není pro dámičky! Ještě dneska třídní napíšu mail. A Jáchyme?"

"No?"

"Nekrm toho psa štrůdlem."

"Proč? Dyť jí to chutná."

"Jsou v něm rozinky. Ty jsou pro psy toxický. Mohly by jí selhat ledviny."

---

„Všechno nejlepší!“ křičí dvanáct dětských hrdel a několik dospělých. Všichni se smějí a tleskají. Jakubovi září oči a mocně se nadechuje, aby sfoukl všech šest svíček. Musí rychle, než mu je sfoukne vítr. Jarní slunce má už docela sílu, ale když zafouká, člověku je ještě chladno. Dětem je to jedno, když zrovna nepořádají nálet na stůl s pohoštěním, tak skáčou jak šílení na trampolíně, honí se po prolézačce nebo šplhají na rozložitou staletou třešeň, kterou přezdívají „raketa“. Kuba se poťouchle rychle rozhlédne, a když vyhodnotí vzduch čistým, bleskově krade jednu obzvlášť šťavnatě nalitou jahodu z dortu. Korpus má kakaový, piškotový, pomazaný jahodovou marmeládou, krém jsem umíchala z tří tvarohů, másla, citronové kůry a cukru. Tuhl od včerejška a všechny chutě se odležením stihly prolnout. Oba synové se po tvarohovém dortu s ovocem mohou utlouct. Žádná kupovaná potahová hmota, žádný prefabrikovaný korpus. Vše doma s láskou pečené.

„Ty, já tě obdivuju, Kláro,“ nahýbá se ke mně Monika.

„Jakto?“

„Já už na ty dětský párty nemám nervy!“ olizuje s chutí lžičku, „ale máš to výborný. Nezbyl by ti kus pro mýho Filipa?“

„Určitě. Ale zakroj si hned, nebo neslibuju, že zbude,“ směju se potěšeně. „Jo, málem bych zapomněla. Pojede váš Šimon se školou na výlet?“

„Jo jo, pojede. Filip se hned hlásil, že pojede s nima.“ Monika odkládá talíř a krájí si z dortu další kus. Podávám jí krabičku, aby ho měla do čeho dát.

„Jáchym psal už včera Hovorkový, že jede taky. Odpověděla mu, že místo ní ale pojede s dětmi učitel na výtvarku.“

„To jsem nevěděla. Tak to bude pánská jízda. No, doufám, že se vrátí v plném počtu.“

„Nejsou ztráty do deseti procent povolený?“ Monika se zasmála. „Deset procent z dvaceti dětí? Ty jo – to jsou dvě hlavy. Tak snad to nebude Jáchym se Šimonem. Šimonova hlavní starost byla, jestli jede Alice s Emou. Chápeš to? V deseti letech ho už zajímají holky!“

„Jáchym má stále období – holky fůj!“

„To má blbý – spát budou v jedný místnosti všichni. A venku pochybuju, že je rozdělí – holky pod smrček, kluci pod borovicí!“

„Vlastně je dobře, že Hovorková nejede,“ zamýšlím se nahlas.

„Mě to teď taky napadlo.“

„Všimla sis, jak se vždycky schválně narovná, aby se vyprsila, když k ní přijde na třídních schůzkách nějaký tatínek?“

„Právě. A jak má vždycky úplně ty nejkratší sukně a nejhlubší výstřihy.“

„Přesně, zatímco během roku nosí pořád jedny džíny a vlasy stažený do culíku.“

„Jo a určitě netouží po ničem jiným, než si udělat zářezy na futra za naše chlapy!“ Monika do sebe kope zbytek vína, co jí omývalo dno skleničky. Chytáme se za předloktí a zlomené smíchy si jdeme ke stolku s občerstvením dolít. Mám už trochu naváto, ale i přes mlhu alkoholového oparu zaznamenávám Jáchymův znechucený pohled. Pozoruje nás úkosem. Když odpovídá svému pivnímu parťákovi, mění se ve vteřině úplně v jiného člověka. Je to jako kouzlo. Rozhoduji se, že dnes mě střízlivou nedostane.

---

Je středa. Pozítří má odjíždět moje rodina na ten slavný výlet. Už několik dní vyhrává s převahou léto nad jarem. Nemůžu se dočkat, až budu mít čas sama pro sebe. Nebojím se, že by mě Jáchym zvesela nezaúkoloval. Dá se očekávat, že budu muset minimálně vymalovat chodbu, vapkou umýt verandu a následně olejem natřít, aby dřevo zůstalo pěkné. A když koukám na ta okna, určitě si bude přát, aby skrz ně bylo vidět ještě o něco víc. Ale budu svou vlastní paní. Nebude se doma křičet, nadávat, mluvit sprostě. Nebude mě ponižovat. Ani bít. Poslední týden byl klid. Jáchym měl spoustu starostí se zařizováním a sháněním potřebného vybavení. Plánováním trasy strávili u grilu několik večerů společně s Filipem. Učitel už není Kremel, ale Honza. A všichni tři se shodli, že pivo je moc těžké na zádech, že Balantýnka má lepší poměr kvalita-váha. Filip i Honza po mě nejistě pokukovali, ale když si všimli, že Jáchym si servítky nebere, dál se bavili naprosto uvolněně.

---

Sedíme s Jáchymem na verandě. Jáchym tluče něco do notebooku, občas si posune brýle na nose a sem tam pohladí Aminu. Ta klidně oddechuje vedle něj, hlavu na jeho stehně. Kluci hrají Minecraft po síti a víc jak hodinu o nich nevíme. Užívám si svěžest podvečera, kdy si vánek pohrává s mými vlasy a čechrá je stejně jako Jáchym, když jsme spolu začínali. Hladíval mě po krku, když jsem mu ležela v klíně, stejně jako teď nechává odpočívat Aminu. Ta jen panovačně odvrátí pohled, jakoby věděla, že na ni žárlím. Zatímco citrusová vůně z oblíbeného sprchového gelu ve mně tehdy probouzela touhu, dnes akorát tak obavy. Zírám do knížky, ale nevnímám, co čtu. Vracím se k jednomu a tomu samému odstavci už počtvrté. Hrdina akorát čelí obžalobě z podněcování nepokojů a jeho milovaná manželka si uvědomila, že čeká jeho dítě. Její obavy, že ho odsoudí, aniž by se dozvěděl, že bude otec, mě ale nedokáží úplně pohltit a dojmout. Štve mě Amina, že si zaslouží víc pozornosti svého pána než já. Ani poctivá večeře – krůtí kapsa plněná špenátem a hermelínem s opečeným bramborem, ani já v letních lehkých šatech upravená a decentně nalíčená ho nepřiměju k laskavému chování. Prsty mu po klávesnici letí v agresivní odpovědi. Rty má pevně stisknuté a vrásku mezi očima hlubokou, obočí se přísně stáčí k nosu. Co chvíli nespokojeně odfrkne.

„Co na mě pořád tak zíráš?!“ štěká znenadání.

„Od toho mám asi oči, nemyslíš?“ Má odpověď je příliš opovážlivá pro tuto situaci. Přechází ji ale pouhým: „Cs!“ Po chvíli zuřivě tiskne Backspace a celý text maže. „Tohle mu napsat nemůžu!“

„Co se děje?“ přemáhá mě zvědavost. Konečně mu stojím za odpověď. Krčí bezradně rameny: „Kolega domluvil na pátek večer s důležitýma obchodníma partnerama jednání s rautem. A ta kráva, co si hraje u nás na asistentku mi to sice napsala do kalendáře, ale ani slovem se nezmínila. Všechno už je zařízený a všichni s tím počítají!“

„A?“

„Jak a? V pátek se jede do jeskyní!“ Dělá mi radost, že jednou taky neví, jak ze situace vybruslit, on. Hloupě se usmívám. „No a?“ popichuju. „Tak nebudeš na jednom jednání.“

„Ses posrala? Na tom obchodě dělám půl roku. Teď nenechám, aby nějakej elév, co ve firmě není ani dva roky, slíznul smetanu!“ Teprve mi dochází, že jestli Jáchym nepojede na ten výlet, bude se mnou celý víkend doma sám. A zatímco se před syny ještě jakž takž krotí, tak bez nich budu vydána napospas veškerým jeho náladám a rozmarům. Začíná se mi houpat žaludek. „To Honzovi s Filipem přece nemůžeš udělat! Sami to s dvaceti dětmi nezvládnou!“ Chytám se posledního stébla.

„Chmm,“ chmuří se. Palec má narvaný v puse a okusuje si nehet. Palec dává jeho dokonalé manikúře na frak. Jako flek na bělostné košili. Věčně ho má okousaný až do masa, kůžičku kolem lůžka orvanou se zaschlými skvrnkami krve. Sjíždí mě kritickým pohledem. Zastavuje se ve výstřihu letních šatů. Jsou hedvábné, se zavazováním za krk. Bílé. V pase přepůlené fialovou látkou. Ze stejné látky jsou i šňůrky vázané za krkem. Na sukni je plastická fialovo bílá květina.

„Ty jsou nové?“ Kývám. „Kolik stály?“ Polykám. „Patnáct stovek.“ „Hm, pěkný.“ Netuším, jestli šaty, nebo cena, ale dál nekomentuje. „Nechtěla by sis udělat výlet?“

„Kam? Do skal?“ visí na mě očima. Úplně jimi prosí! Když už nemůže sedět jedním zadkem na dvou posvíceních, alespoň aby neztratil tvář. „Spát na zemi? Pod širákem?“ Kývá. „Pod převisem, v jeskyni.“

„Nesnáším mravence. A komáry!“

„Vezmeš si repelent!“

Ale, ale, ale. Došly mi argumenty. Zato mi rychle dochází, že pořád lepší spát v jeskyni, v teplácích, bez záchodu a bidetu, bez sprchy a deodorantu, bez fénu a pohodlné postele, bez sítí v oknech a klimatizace, než v jednom luxusním domě, zato s Jáchymem a jeho kamarádkami – Arogancí, Sebestředností a Agresí. Mám holky moc ráda! Taky je mi jasné, že nesmím jásat přespříliš.

„Nechci tam jet,“ hlesnu s očima hypnotizujícíma suk v podlaze. Zarazí se a vzduch kolem houstne s každým nádechem.

„Ale pojedeš!“ zašeptá. Musím se zvednout a zamknout se do koupelny. Tam pouštím kohoutky sprchy na max a dusím hlasitý smích. Mám co dělat, abych nekřičela štěstím. Děsím tím sama sebe.

---

Stojím na nádraží. Tedy nádraží je silné slovo. Zastávka Otradovice jsou jen dva betonem zpevněné peróny. Jáchym stojí za mnou a živě diskutuje s Filipem a Honzou. Oba mi přijdou zaražení, ale náladu mají dobrou. To jsem ráda, ačkoli by mi opak byl asi vzhledem k faktu, že nemusím trávit víkend sama s Jáchymem, úplně ukradený. Lavičku obsadilo třiadvacet krosen. Na zemi trůní nyní již prázdné přepravky, ze kterých školáci i my vyfasovali svačiny a oběd s instrukcemi, co je ke kterému jídlu a která jídla budeme mít v restauraci, a co si sníst kdy smíme a co nesmíme, protože je to na sobotní večeři a nedělní snídani. Na mě okamžitě padla povinnost zapisovat příchozí děti, odebírat potvrzení o bezinfekčnosti a kapesné na hrazení vstupného. Jáchym se nás ještě snaží instruovat, ale jeho hlas mi splývá v jediný tón bez intonace, do plochého hučení ne nepodobného hučení zapnuté pračky. Jakoukoli poznámku, když si všimnu, že míří na mě, souhlasně odkývu, a přepečlivě počítám kluky a holky, kteří se hemží po náspu.

„Vlak už je tady, všichni se uklidněte!“ velí Honza. Je vidět, že má u dětí autoritu. Jeden po druhém si chodí pro svou bagáž a už naprosto spořádaně nastupují do vlaku.

„Dejte mi na tam na rodinu pozor!“ ještě zdvihá ruku k pozdravu Jáchym. Myšlenkami je už ale jinde. Ať už je to na jednání, nebo kde, je mi to jedno.

Nízkopodlažní vůz voní novotou. Většina dětí se zavřela do kupé, kde je osm řad sedadel po dvou sedačkách. Po chvíli strkání ale zjišťují, že se tam spolu s námi nemohou pohodlně vejít, tak se zase postupně vynořují na naší plošině. Zvlášť když slyší Honzu, který vytáhl kytaru a začal si ji ladit. Nejsme ani ve Staré Boleslavi, a už zpívají jednu vypalovačku za druhou. Honza prokládá pecky od Slzy a Kryštofa Krylem a starými písničkami od táboráku. Když jednadvacet hlasů zpívá Bratříčku, zavírej vrátka, mám v krku knedlík velikosti tenisáku. Jáchym s Kubou dělají, že nejsem jejich matka a absolutně mě ignorují. Aby to stvrdili, tak se mým směrem ani jednou nepodívají. Zato Filip mě zamyšleně sleduje. Když si levou ruku držím na žaludku a pravou tisknu zápěstím k nosu, podává mi balíček papírových kapesníků.

„V pohodě?“ Nemůžu odpovědět, aby se mi nezlomil hlas, tak se jen nadechuji a kývu.

---

Filip nezpíval, zato vytrvale mačkal spoušť svojí zrcadlovky. A když nefotil, tak si alespoň šteloval objektiv. Zkoušela jsem zpívat s dětmi, ale dlouho nepoužívané hlasivky mi pořád lítaly do falzetu. Tak jsem toho po chvíli nechala. V Mělníku jsme přestoupili na vlak do Mšena. A v jedenáct jsme byli na místě. Na nádraží na nás čekal nákladní Nissan s otevřenou korbou, který patřil majiteli kempu a batohy bez nás převezl do kempu po silnici.

---

Cestou ze Mšena po Cinibulkově naučné stezce potkáváme první z umělých jeskyní - Obraznici a vzápětí docházíme ke skalnímu městu Bludiště. Máme co dělat, abychom zkrotili nadšení některých průzkumníků, kteří neváhají riskovat vlastní zdraví, v mnoha případech i životy, jen aby vylezli výš, nebo naopak hloubš. Na trávě obědváme. Šlachovité řízky z jídelny paní Kropáčkové najednou chutnají daleko lépe než na bělobě školního talíře. Ani sousto neputuje do odpadkového koše, ale dá dost práce, aby tam skončily papírové pytlíky, ve kterých jsme si je přinesli. Příliš pozdě si všímám, že Kuba nenačal pytlík s řízky, ale balení trvanlivých makových buchtiček určených k nedělní snídani. Zakazuji si vyšilovat, ale snažím se tuto informaci uložit – ať proto, že jeho řízky se musí ještě dnes sníst, aby se nezačaly kazit, nebo proto, že by byl v neděli o hladu.

Přes Náckovu rokli a Močidla se kolem páté dostáváme do kempu. Výletníci jsou unavení, ale když Honza před večeří nabídne cachtání na koupališti, zláká minimálně polovinu z nich. Nabídnu se, že půjdu s ním a Filip vděčně zůstává se zbytkem u chatky. Praktická zkušenost s tolika dětmi ho evidentně vyčerpává.

Kolem půl desáté jsou všichni již převlečeni do spacího, mají vyčištěné zuby a klidně se k sobě tulí okolo ohně. Honza zpívá neznámé písničky a všichni ho fascinovaně posloucháme. Kuba je opřený o bratra, který kupodivu drží. Se Šimonem si šeptem vyměňují nějaké herní zkušenosti a zážitky. Prodlevy mezi jednotlivými dialogy se ale neustále prodlužují, a když Kubovi spadne hlava a škubavě s sebou trhá leknutím, usoudím, že je na čase všechny zahnat. Nedělá to sebemenší problém. Děti už jsou polomrtvé. Za patnáct minut se scházíme zpátky u ohně. Ani jednomu z nás se nechce ten klid rušit. Honza zase bere do rukou nástroj a vybrnkává tichou melodii. Jeho prsty po strunách tančí v naprosté harmonii. Má je dlouhé a silné s krátce střiženými nehty tolik nepodobnými pěstěným rukám Jáchyma, manažera. Neumím si představit, že by tyhle poctivé dlaně, které umí vytvořit tolik krásy, byly schopné někoho ztlouct.

Filip mi podává plastový kelímek s čirou tekutinou. „Balantýnka?“ „Jo, jo,“ směje se, „už nám to spí! Máme volno.“ A máma i vychovatelka ve mně najednou popustí uzdu zodpovědnosti a poprvé po dlouhé době si dovoluji hodit vše za hlavu a s pubertální radostí do sebe celý kelímek obrátit naráz. „Mámo, bacha!“ kucká Honza, který ve stejný okamžik vypil ten svůj. Modré oči, doteď obrácené kamsi do jeho duše, se mi teď doslova vysmívají.

„Komu tady říkáš mámo?!“

„Eh, tak sorry!“ kucká dál a skoro jakoby nervózně si prohrabuje vlasy. „Stejně je to divný ti tykat, moc mi to nejde přes pusu.“

„V klidu, mám to stejně. Není to tak dlouho, když jsi byl ještě pan učitel Kremel. A znáš to s tou železnou košilí.“

„Tak na Kláru, Filipa, Honzu a tykání bez ostýchání!“

„A na to se napiju taky!“

„Kolik ti vlastně je, Kláro?“ zase drnká do kytary. Sem tam to proloží bouchnutím dlaní do těla nástroje.

„Třicet jedna. Tobě?“

„Ne, ne! Myslel jsem, že když máš tak velký kluky, tak ti musí být ke čtyřicítce.“

„Tak to děkuji pěkně. Musím vypadat dost vyžile, když si tohle myslíš!“

„Ježíš, vůbec. Já nemám odhad na věk. Filipovi bych tipoval tak osmatřicet.“

„Pěta.“

„No, tak to už jsem blíž.“

Vypili jsme skoro polovinu lahve prokládajíc to no name kolou z místního baru a dál se nevázaně bavili. Sem tam jsme tiše zapěli nějakou tu písničku, ale dost brzy mě s Filipem došel repertoár, který se u Honzy zdál být nevyčerpatelný. Filip seděl s rukama zabořenýma do podpaždí a bradou přitisklou na hrudi. Nejdřív jsem myslela, že zírá do ohně, ale pak mi došlo, že usnul. S každým dalším kelímkem se cesta na záchod zdála být klikatější a hrbolatější. Až jsem se najednou ocitla v Honzově náruči.

„Pardon!“ tiše jsem si krkla. „Jsem zakopla, pane učiteli!“

„Á, slečna je trošičku opilá!“

„Á, teď už jsem slečna?“ Drží mě. Líbí se mi. A vlastně ani nechci, aby mě pustil. Jsem opilá, to ano, ale taky spokojená jako už dlouho ne. Jeho tvář se přibližuje k mé. „Smrdíš kouřem.“

„Oh, opravdu?“

„A nechtěj vědět, jak budeš cítit v neděli!“

„Jako prase?“

„Hůř.“

---

Ráno spěcháme po snídani na hrad Kokořín, kde je objednaná prohlídka. Hlava mi třeští, takže jsem fakt ráda, že Filip chápavě hlídá nejen děti ale i mě. Nenápadně mě postrkuje ve směru prohlídky a zakrývá vlastním tělem, aby pohled na mě neděsil ostatní návštěvníky. Honza vypadá naprosto čerstvě, vyspaný do růžova. Netuším, jak je schopen fungovat po čtyřech hodinách spánku na tvrdé zemi.

Po prohlídce hradu, kdy na věž s výmluvou na strach z výšek nejdu, se po modré značce vydáváme do vesnice Kokořín. Právě včas, abychom s úderem poledne zasedli do Truhlárny – místní vyhlášené hospůdky. Děti pro jistotu neobtěžujeme zdravým obědem, takže nadšeně mlaskají nad smažáky s hranolkami a tatarkou. Dávám si nenápadně jednoho vyprošťováka, sklenici orosené jedenáctky.

Ve dvě už jsme na rozcestí a odbočujeme do Šemanovického dolu. Všude kolem nás se tyčí pískovcové skály, kterým eroze vtiskla typický vzhled. Moniky Šimon jde poslední a za ruku drží Alici. Nese se jako páv a důležitě jí něco vysvětluje. Žďuchám do Filipa a ten dvojici fotí. „Tátó!“ syčí Šimon naštvaně. Alice se ho v ten moment pouští a zdrhá ke kamarádkám, které se chichotají jako pominuté.

Honza zdvihá pravici a děcka se kolem něj srocují. Je to jejich domluvené znamení, kdy všichni vědí, že chce dotyčný mluvit. „Za chvíli dorazíme k jeskyni Klemperka. Polezete na ni postupně ve skupinkách po sedmi. Vždy s jedním z dospělých. Nahoře není žádné zábradlí, budete se pohybovat pomalu, žádné běhání a strkání. Koho uvidíme, že se chová nevhodně, půjde dolů a má smůlu.“

Děti rozumně kývou. Alice se ptá, proč se jeskyně jmenuje Klemperka.

„Protože v ní žil loupežník Klemper. Obíral lidi a lup schovával tady ve skalách. Když po čase došla sedlákům z Vysoké trpělivost, došli si pro něj a oběsili ho přímo u jeskyně. Druhý den ho přišli pohřbít, ale mrtvola zmizela. Nikdy nenašli Klempera ani poklad z nakradených věcí. Tak po něm pojmenovali alespoň jeskyni.“

„Nestraší v ní?“ polyká vysoký pihovatý chlapec.

„Možná, kdo ví. Podle pověsti do dolní světnice ústila tajná chodba z tvrze Truskavna, ale ta se taky nikdy nenašla. Třeba tam někde je a poklad v ní.“

„A můžeme ho najít?“ chtivě září oči Jáchymovi.

„Zkusit to můžeš.“

Děti se v jeskyni chovaly naprosto ukázkově. Při vylézání po žebříku, jehož příčky byly příliš daleko od sebe, si vzájemně pomáhaly. Všechny se prošly po balkoně, vlezly do horní síně, kde světlem baterek zkoumaly stěny a na některých místech očouzený strop. Jen některé se ale odvážily po točitých schodech vytesaných do kamene do spodní místnosti s jílovou podlahou. Tajnou chodbu jsme bohužel nebo bohudík nenašli. Kuba zapomněl, že mě má ignorovat a držel se mojí ruky jako klíště. Jeho stisk ještě zesílil, když jsem omylem vypla světlo. „Mamí, rozsviť!“

Nahoře samozřejmě všichni byli zase už hrdinové a vzájemně se předháněli, kdo se bál méně.

„Já se vůbec nebál!“ prsil se Šimon.

„To určitě! A proč si teda tak rychle zdrhal, když zhaslo světlo?“ vysmíval se mu Jáchym, „to já bych tam klidně šel úplně sám a bez světla!“

„Já taky!“ přidávali se další odvážlivci. Jejich nápadu jsme se chytli a rovnou jim tam uspořádali bojovku. Cestu po jednom do sklepa a zase zpátky. Dvě děti se bály natolik, že se stezky odvahy neúčastnily. Nenutili jsme je.

---

Sedíme v Kostelíčku na neopracovaných dřevěných kládách, které sem před dlouhým časem jiní trampové seskládali kolem ohniště jako lavice. Oheň nevysoko praská a děti si olizují mastné prsty. Někdo buřta teprve dojídá, jiný škemrá o druhý. Jáchym buřty nejí. Dneska ho snědl bez řečí. Tiše debatují o Rozbořence. Druhém skalním obydlí na dnešní cestě. Honza jim v návaznosti vyprávěl, co to byla Stb a jak ve skalních bytech odpalovala TNT. Zmínka o třaskavině je rázem staví do pozoru a začínají diskutovat, proč by měli agenti odpalovat nálože v jeskyni.

„Jestli voni tam nehledali ten Klemperův poklad!“ zamýšlí se pihoun.

„Spíš nechtěli, aby se v nich mohli schovávat osoby s protirežimním smýšlením.“ Chladí ho Honza, ale kluk se nedá: „Já spíš myslím, že hledali ty tajný chodby a poklady, aby byli bohatý.“

„A tady nemůže ten poklad být ukrytý?“ ptá se Ema, holka s copy, co se ukázala, že je spíš nebojácný a sportovně založený kluk.

„Tady bydleli už od pravěku lidi,“ odpovídá Honza, celý rozzářený zájmem o vědění, „ve třináctém století tu bylo středověké hradiště. Měli úplně skvělou polohu. Jsme tady na kopci, takže kterýkoli nepřítel by k nám musel stoupat nahoru a my bychom ho hned viděli. Jako úkryt to tu sloužilo až do protireformace.“

„A jsou tady duchové?“

„Běž se podívat nahoru, třeba tam nějakého potkáš.“

„To ani náhodou.“

Honza s sebou z kempu nebral kytaru a teď nám tady chybí její chlácholivý zvuk. Děti jsou celé zaražené. Žádné z nich ještě nespalo bez ochrany zdí, nebo přinejmenším stanových plachet. Tady je obklopuje ze tří stran jen hrozivá skála a čtvrtá stěna je otevřená úplně. Dokud hoří oheň, budou se cítit bezpečně, ale až vyhasne a tma je pohltí, budou úplně ztracení. Dobrovolně se odebírají do spacáků vyrovnaných podél zdi jeden vedle druhého. Pár minut se ještě ozývá špitání, ale utichá stejně rychle, jako dohasínají poslední plamínky.

Ohniště už jen trochu žhne a z lesa přichází zima. I já se bojím koukat do tmy, tak mám oči přikované na oranžově rudém světle.

„Nepřiložíme ještě?“ odvážím se tiše zeptat.

„Ne.“

Tak sedíme dál, potichu, každý se svými myšlenkami.

„É, děcká! Jsme málem zapomněli na kamarádku nevímkolikrát filtrovanou!“ Už ji tahá z batohu, a protože nemáme ani kelímky, koluje od úst k ústům a pijeme rovnou z lahve. Intimita ticha, klidu a noci je ta tam. Nepovykujeme jako předcházející večer, jsme taky jen pár metrů od oddechující mládeže, ale přesto bereme alkohol s povděkem jako zbraň proti chmurám, strachu i úzkosti.

„Jáchymovi nevadí, že jsi tu s námi sama, jediná holka?“ zeptá se najednou bez obalu Filip.

„Tak asi si říká, že od souseda a pana učitele nic nehrozí,“ ušklíbá se Honza. Včera jsem mu několik věcí jen tak letmo nastínila, a řekla bych, že možná pochopil víc, než bych chtěla. Nelze se nezeptat. Silný alkohol už setřel zbytky ostychu: „A hrozí?“

„Tak pan učitel by si dal říct.“ Levé oko má přivřené a drží si bradu.

„On soused asi taky.“

Musím se několikrát nadechnout. Události dostávají naprosto nečekaný spád. Horečně uvažuji, co to pro mě znamená. Musím asi vypadat dost vyděšeně, protože Filip mě chytá kolem ramen a velmi tiše a velmi pomalu říká: „Kláro, klid. Já bych nikdy neudělal nic, co bys sama nechtěla.“

„A co Monika?“

„Je tady?“

„Ne.“

„Tak co s ní?“

Sedím s rukama zapřenýma lokty o kolena a tváře si držím v propocených dlaních. Je tohle nabídka? Honza se zdvihá a připojuje se ke mně z druhé strany. Naprosto sebevědomě mi pokládá ruku na holeň a povzbudivě mi ji tiskne. „Ty jsi to nikdy nechtěla zkusit se dvěma klukama najednou?“

„Já nevím.“

„Zastav mě, když ti to bude proti srsti.“ Naklání se ke mně a líbá mě úplně zlehka na rty. Voní po uzenině, smůle a chlebu. V lese kolem nás to šustí a občas praská a mě do toho klidu uniká naprosto nekontrolovatelný vzdech. Filip mě hladí po zádech, a když mu věnuji jeden pohled a několik polibků, nadzdvihává mi mikinu a zajíždí až pod tričko. Připadám si jako ve snu. Jak se tohle vlastně stalo?

„Tady nemůžeme být,“ šeptá Filip, jedním trhnutím mě zdvihá ze sedu, bere karimatku a spacák, Honza druhý a za pošťuchování se chodbou vytesanou ve skále proklopýtáváme na nádvoříčko nad jeskyní, kde neslyšíme pravidelné oddychování dětí. Honza mě svléká z tepláků a Filip mě obírá o svrchní oděv. Pomáhám jim z triček i kalhot. Nasávám jejich vůně. Dotýkám se pevných paží i boků. Jako bych to zažívala poprvé, to poznávání mužského těla. Je tak jiné. Silné, ochranitelské, bezpečné. Honza stojí za mými zády, okusuje mi krk, centimetr po centimetru. Husí kůži mám až na zadku. Chvěji se, ale zima s tím nemá nic společného. Filip vydoloval z mojí podprsenky obě prsa a hladí je po jejich obvodu.

„Řekni nám, co se ti líbí.“

„Všechno.“

Nevím, kam s očima, co s rukama. Asi si počínám dost neobratně. Jako panna. Ale zase se ke mně sklání Honza: „Klid, Kláro, jen si to užívej!“ Tak dýchám, hladím pokožku toho, kdo je zrovna blíž. Nechávám se unášet do světa uniklých vzdechů a hlasitých nádechů, do světa obtisklých zubů na jemné kůži vnitřku paží, co do rána zmizí, i jemných cestiček nehtů vyrytých pod lopatky i v dekoltu. Honza mě občas štípne do vnitřní strany stehen a chrání se toho, aby se byť jen dotkl kalhotek. Podbřiškem se k němu nastavuju jak mrouskající kočka, ale evidentně ho to baví. Když se konečně Filip zeptá: „Už můžeme dál?“ Jen přikyvuji. Otevírám překvapením oči, ve tmě sice vidím jenom siluety, ale i tak je jasné, že se oba dávno zbavili svých boxerek. Hladím je po celé jejich délce, ačkoli mi to moc dlouho nedovolí. Honza si sliní prsty a zajíždí mi pod kalhotky. Vítá ho kluzkost mého klínu. Naprosto zřetelně vnímám jeho rozvinutou vůni, kterou hladově volá po hlavním chodu. I Honza to chápe jako pozvání, otáčí mě na všechny čtyři, takže rázem klečím čelem k Filipovi, který neváhá a využívá, co se mu nabízí. Stejně tak Honza.

Nevím, jak dlouho to trvá, nebo kolikrát jsme se otočili, vystřídali. Koho mám mezi stehny a koho drtím rty. Mám chuť křičet a umřít zároveň. Nevnímat nic a propadnout se do nikam. Zastavit noc a nevítat den.

„Mami, maminko! Kde jsi?“ tuhneme v naprostém šoku uprostřed pohybů. Jako štvaná zvěř, co po dlouhém útěku vběhne přímo před ústí zbraně, jen zmáčknout kohoutek. „Maminko, mě se chce čůrat a já se bojím.“

„Kubíku, vydrž, už jdu.“

---

Amina do mě vráží čumákem a vesele vrtí ocasem. Div, že mi nestrčí hlavu do krabice s granulemi. Sypu je do misky s jejím monogramem, míchám s kapsičkou masa a sahám do kapsy pro hrst rozinek, které nenápadně umisťuji pod kousky šťavnaté hnědé hmoty.

"Na, ty čubo debilní, žer!" 

---