Velikonoční

Slunko nakouklo oknem do místnosti a pohladilo Hanku po tváři. Jako by cítila dotyk paprsků, otevřela oči, ale hned je oslněná zase zavřela. Myšlenky jí rázem připomněly, co je dnes za den; vyletěla z postele jako šipka. Kolik je hodin? Ručičky na budíku ukazovaly za pět minut osm. Ještě je čas, vyhodnotila situaci, a rychle se přesunula k zrcadlovému stolku. Proboha! Co ty vlasy? Přes noc se na polštáři podivně nakřivily a nyní si trčely každý po svém. Hanka je ne a ne dostat tam kam patří. S tím se musí okamžitě něco udělat.
Ale to už do místnosti vtrhnul Pepík s Liborem. Bratři třímali v rukách pečlivě spletené mrskačky, ovázané barevnými stuhami a s hlomozným povykováním se na Haničku vrhli.
„Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný,
nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý,
slepička vám snese jiný.“
Šibali ji hlava nehlava, ale jen jemně, jak se sluší, proto se s nimi smála a jen naoko uhýbala, dokud ji nepustili. Tak, dej něco, natahovali ruce a Hanka se na ně škaredila: „Co byste chtěli, nařezali jste mi, a ještě vám mám něco dávat?“ S vyplazeným jazykem udělala na chlapce dlouhý nos a vyběhla z pokoje. Společně se vřítili do kuchyně, kde už se máma otáčela kolem plotny.
„Mami, mami, mamííí…“
Z pokoje se přihnal táta.
„Tak, co se tu děje?“
Ale místo, aby ji chránil, sebral z kredence vařečku, překvapenou Hanku chytil do náruče a šupal jí na zadek jednu za druhou.
„Kázal Kadlec i Kadlička,
aby dala dvě vajíčka,
jedno bílý, dvě červený,
slepička vám snese jiný.“
Chvíli se tvářila naštvaně, ale záhy se jí pusa roztáhla od ucha k uchu. V seknici na stole stál beránek, vedle něj mazanec a ošatka, plná barevných vajec. Opatrně, aby ji nikdo neviděl, uštípla beránkovi kus ucha a popadla do rukou ošatku, aby nabídla bratrům i otci jejich pomlázku.
Nato se ztratila do koupelny.
Dnes jí, o mnoho víc než jindy, záleželo na tom, jak bude vypadat. Jsou přece Velikonoce! Chlapci potáhnou dědinou v nažehlených košilích s žílami upletenými z mladého vrboví a zastaví se do každého domu, kde bydlí nějaké děvče. Budou loudit pentličky a malovaná vejce, nebo malou hubičku od své vyvolené. Na ni by přece neměli zapomenout! Vždyť, co se s nimi nadováděla na hřišti a všude v sousedství…
Ale nebyla to jen síla svátku, který dává každé dívce zvláštním způsobem najevo, že se o ni chlapci zajímají, ale především touha uvítat ve dveřích jediného. Kluka, do jehož očí pohlédla jednou a už se nedokázala odtrhnout. Věnoval jí pár slov, pár chvil, které patřily jen jí, a v mladičkém srdci vzplál oheň, který hřál a zároveň pálil obavou, zda bude její cit opětován.
Kolik si dala práce s tím, aby nabarvila dost vajec, a aby byly jejich barvy zářivé a čisté, jako její láska! Zasněně přemítala, jak sháněla kopřivy a slupky z cibule, a jak máchala vejce v roztodivných lektvarech, jen aby měla co nejvíce barev. Pečlivě brala každé zvlášť do ruky, mastila je sádlem, aby se krásně leskla, a výjevy z obrázků, které na ně lepila, prožívala jako by byly její vlastní. Pak je vyskládala do ošatky, a ty zvlášť vyvedené si schovala do skříně, vedle pentliček, aby je nevzaly ruce, kterým nepatřila. Pokud Honza přijde, bude to důkazem, že mu není lhostejná, v opačném případě…na to raději nemyslela.
Dopoledne se hnalo mílovými kroky k poledni, ale zatím se u jejich dveří zastavili jen školáci a dětičky od sousedů. Hanka pokorně přijímala jejich kostrbaté říkání, vázala jim pentle na žíly a rozdávala vajíčka, až se zdálo, že jí pro vrstevníky žádné nezbude.
Když na rohu ulice zahlédla skupinku známých tváří, sevřela ji úzkost a rychle přibouchla dveře.
Přijde s nimi?
Halasné pokřikování mladíků na ně prozradilo, že už obešli snad celou ves, a Hanka se v duchu zlobila, že jdou k ní až nyní, když už mají všichni v hlavě. Opatrně otevřela dveře. Jakmile ji zahlédli, vlétli do domu jak hejno vrabců a hned se po ní hnali. Nevybíravě ji tloukli po nohách i rukách, nehledíc na to, že na ně křičela, jak ji to bolí. Bili ji neurvale a bez účasti. Utekla před nimi na dvůr, ale pronásledovali ji i tam. Už v chodbě poznala, že Honza s nimi není, a rázem bylo jedno, jestli tihle přišli, anebo ne. Chvatně otevřela ohradu, kde byl zavřený jejich vlčák, a vzpurně si stoupla za plot: „Neradím vám nikomu tu branku otvírat.“ Na důkaz jejích slov začal pes zuřivě štěkat. Hoši byli rázem jako vyměnění, sprostí a zlí, plivali za ní a nadávali. Neposlouchala je, cítila jen palčivou bolest ze šlehanců, které jí stihli uštědřit. A to neměli ani pořádné žíly, jen jakési pruty, které utrhli někde při cestě! Znenáviděla je víc, než toho, který nepřišel.
Vrátila se do kuchyně, kde musela mámě pomáhat s přípravou oběda. Chystala na stůl talíře a mlčela jako zařezaná. V tom se znovu ozval zvonek. „Ne, mami, už nikomu neotevřeme,“ zaprosila. Ale bratři byli rychlejší a vpustili rozvernou chasu do domu. Byla to skupina těch starších, které znala jako fajn kamarády. Jenže jako ti předešlí, i oni byli posilnění alkoholem, a rázem zaplavili celý dům. Začali se po ní sápat, natahovali po ní své nenechavé ruce a jako loutku si ji přehazovali jeden druhému. Necítila bolest ran. Cítila bolest mnohem větší, vzdorovitou a nenávistnou, k nim všem, k jejich opilosti a nevybíravému chování, když si posedali kolem svátečního stolu a nechali si nalévat pití, o které si sami řekli. Hana zůstala stát u kredence a srdce jí zkamenělo. Ten, na kterého celý den čekala, mezi nimi nebyl.
Věž na kapli odbyla poledne. Podnapilá chasa opustila dům a rodina usedla k obědu.
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého…
Nač čekala? Nač se vlastně tolik těšila? Chlapců přišla spousta, možná jim svým chováním křivdila, jistě, byli veselí o trošku víc, ale zoufalství z marného čekání jí zaslepilo oči. Celý rok svého Jana vídala jen zřídka, jako by se jí vyhýbal. Přesto i příští Velikonoce čekala, než na podzim odešel na vojnu a nadobro se ztratil z jejího života a velikonoční svátky tak dostali na dlouhou dobu punc bolesti a vzdoru.