Sochař

                             Šeptal jí do uší něžná slovíčka

                             říkal jí potichu ,  co nahlas

                             říkat se nesluší

                             Co to bylo za slůvka

                             nikdo netuší.

                             Dělal si s jejím tělem

                             co on sám chtěl

                             přesvědčil jí že není

                             nepřítelem

                             A pod okny jí píseň pěl.

                             Jeho doteky byly horoucí

                             víc a víc s přicházejícím létem

                             a slova stále lehce plynoucí

                             neznámým světem .

                             Naučil jí milovat ,

                             probudil v ní chtíč .

                             Byl jak sochař co z hlíny

                             pannu vytváří

                             Však křič si jak křič

                             nevedl jí k oltáři !

                             Byl jako něžný sochař

                             a ona mu stála modelem

                             Byl jak žíznivý poutník

                             a ona oázou co zvala ho

                             k čistému prameni jen.

                             Její klín na pár dní

                             stal se mu domovem

                             Pak  ale cítil to jako vězení

                             a musel jít zas dál

                             Vyvolal v ní touhu

                             probudil v ní chtíč

                             Byl jejím sochařem

                             co panny v ženy přetváří

                             A ty hloupý osude

                             naivní zvláštní přelude

                             se rychle smiř

                             že ač by se to slušelo

                             nevedl jí k oltáři !