Zastánci Rhenie: 2. Přeživší

Kapitola druhá

Trif se zapřel lokty a pomalu se zvedl zpátky na nohy. Krvácel ze spousty ran, nejhorší byla ta na boku. Cítil palčivou bolest, ztratil už tolik krve… Musím jít dál.

Potřebuje oheň, ta rána se musí vypálit nebo tady zemře, bude to ale muset počkat až do svítání. Neustále se ohlížel přes rameno. Nějakým zázrakem se mu podařilo jim zmizet, i když za sebou nechával stopu krve. Měl pocit, že ho pořád sledují… Musím jít dál.

V dálce zahlédl vesnici, ono je to vlastně dost silné slovo, byl to spíš shluk několika budov uprostřed ničeho… a za ním východ slunce. Já to zvládnu, pomyslil si a neubránil se úsměvu. Ty bestie nesnesou světlo. Jsem zachráněn. Nejradši by se rozběhl k nejbližšímu domku, jenže se sotva držel na nohou. Srdce se mu rozbušilo jako o závod. Svezl se na kolena. Byli tady. Všude samá krev, cáry masa a pach smrti. Oheň. Potřebuju oheň.

Došel k nejbližší chatrči, měli tu dýmník, dřevo i křesadlo, dokonce našel nějaké čisté oblečení a měch vína. Pazourkem rozdělal oheň, připravil si svůj lovecký nůž, dvě košile natrhal na jakési provizorní obvazy, dopil zbytek vína, bylo odporné, ale bylo to aspoň něco. Čepel nože zapíchl do ohniště a zakousl se do ruličky látky. Ozval se tlumený výkřik skrz roubík a syčivý zvuk jako když ponoříte rozžhavenou ocel do vody. Pach spáleného masa, přerývaný dech, neskutečná bolest a pak nic. Tma.

Trif sebou škubl, musel ztratit vědomí, div že se vůbec probral. Oheň stále praskal, takže to nemohlo trvat moc dlouho. Strnul. Něco zaslechl – pláč? Snad nemám halucinace. Opatrně vstal, tělo v jednom ohni, hlava mu třeštila. Musí tohle místo prohledat, potřebuje jídlo, vodu, dezinfekci. Dokulhal ke dveřím, ta řezná rána na noze je horší než si myslel. Zase ten zvuk. Došel do sousedního domku určitě to šlo odsud, byl tady převrácený jídelní stůl, opřený o skříň. Odsunul stůl stranou a otevřel dvířka. Sedělo tam dítě, holka, s koleny pod bradou a vzlykala.

„Neboj se, já ti neublížím,“ řekl Trif a pokusil se o úsměv.

Nic.

„No tak, oni se vrátí, musíme jít,“ podal jí ruku, dívka si otřela obličej do rukávů a chytila se jeho paže.

„Jak se jmenuješ, dítě?“ zeptal se jí.

„A-gi-lana,“ zakoktala chraplavým hlasem.

„Já jsem Trif. Vyznáš se v okolí, Agilano? Budeme potřebovat zásoby a taky nějaký úkryt, až se setmí.“

Naštěstí měli ještě spoustu času, potřebovali ale plán.

„Starý Wilx, je to asi hodinu cesty odsud, mohl by –“

Trif se skácel k zemi. Najednou si všimla té spousty ran a podlitin. Roztrhla mu košili. Díkybohu, dýchá.

 

Když se probral, cítil se podstatně lépe. Všechny rány měl pečlivě ovázané a vyčištěné.

„Díky, Agi-“ rozkašlal se.

„To je lepší,“ odsekla a přinutila se k úsměvu, spíš tedy jen nepatrně nakrčila rty, ale přece.

„Lepší?“

„Agi, všichni mi říkají Agi. Říkali.“

Podala mu misku jakési nazelenalé vody, měl strašlivou žízeň, vypil skoro polovinu a začal se dusit. V tu chvíli procitnul a vyškrábal se k oknu. Slunce se posunulo k západu, bylo už pár hodin po poledni. Jak dlouho jsem tam ležel?

„Nemáme čas, musíme vyrazit, pomoz mi ohledat vísku, zaměříme se na –“

„To už jsem udělala, když jsi spal,“ přerušila ho.

Rozhlédl se po pokoji a zahlédl dva pevně svázané balíčky, hned vedle hromádky čistého oblečení a kovových předmětů (zde bylo záměrně použito slovo předměty, protože zbraně v tom pravém slova smyslu to nebyly ani zdaleka, tedy kromě nabroušeného loveckého nože).

„Měla jsem v plánu tě za chvíli vzbudit. Koukni, vím co zabilo všechny ty lidi a taky vím, že nemáme moc času, ale tu cestu bys nezvládl, a i kdybys to dokázal, přišel bys o nohu, musel sis trochu odpočinout.“

„Máš pravdu, děkuji ti, ale už musíme vyrazit,“ zabručel Trif.

Vykročil ke dveřím a přitom se snažil co nejméně namáhat poraněnou nohu. Oblékl si čisté oblečení a obul si bytelné lovecké boty. Zvedl větší z balíků a přehodil si jej přes rameno, nůž si dal za opasek, potěžkal pohrabáč a zastrčil jej za lano.

O dveře byla opřená dlouhá dřevěná hůl – berle. Otočil se a vděčně se usmál na holku, která mu zachránila život. „Tak pojď,“ vzala svůj ranec, zrezivělou, tupou sekyrku a uzlíček látky ze stolu, téhož stolu, kterým byla ještě před několika hodinami zabarikádovaná ve skříni.

„Dobrou chuť,“ pronesla a odkryla cíp látky v dlani. Bylo tam nasolené maso, starý chléb a sýr tvrdý jako kámen. Nikdy v životě mu takové skrovné jídlo nechutnalo víc. Vyrazili relativně svižným krokem směrem na severozápad a po cestě žvýkali tuhé proužky masa.

„Kolik ti vlastně je?“

„Čtrnáct.“

„A kde ses naučila první pomoc?“

„Umím jen základy, drobné tržné rány, trochu mastičkářství, bylinkářství. Otec byl ranhojič,“ odvětila, „jenže zemřel než jsem se narodila, máma mě pak naučila, co od něj odkoukala. Zastav se.“ Zalovila v jeho vaku, vytáhla láhev tmavě hnědé tekutiny a pořádně si přihnula.

„Byla to statečná žena,“ konstatoval Trif a vzal si od ní láhev.

Agilana na něj vrhla tázavý pohled.

„To ona tě posadila do skříně, obě byste se tam nevešly a tak ji zatarasila a vyšla ven, vstříc smrti,“ vyvodil Trif.

„Statečná žena,“ zopakoval a napil se té pekelné pálenky.

Následovala chvíle ticha, během které si předávali láhev hruškovice.

„Kolik?“

„Co prosím?“ nechápal Trif.

„Kolik jich bylo, že tě takhle zřídili?“

„Neměl jsem čas je počítat,“ odvětil Trif a oba se poprvé toho dne upřímně zasmáli.

 

O chvíli později se před nimi objevilo nevelké oplocené stavení s doškovou střechou, spojené s menšími stájemi.

„Co tady chcete?“ ozvalo se zpoza rohu, když tu k nim nakráčel statný prošedivělý stařík, stál před nimi vzpřímený, jakoby spolkl kopí. Určitě vysloužilý voják.

„Vrátili se.“

„Pojďte dovnitř,“ vyzval je Wilx.

Mávl rukou ke stolu a podal měch vína spolu s poháry.

„Víte jistě, že to byli oni?“ zeptal se stařík a jedním douškem vypil pohár vína.

„Bezpochyby, musíme se na ně připravit,“ odtušil Trif.

„Maar Kashen,“ vydechl Wilx bez přemýšlení, „musíme do Maar Kashenu, mají zdi, vysoké zdi, příkop, domobranu –“

„Ne,“ ozvala se Agi na protest, doteď si ji skoro nevšímali, „je pozdě, musíme přečkat noc tady, vyrazíme za svítání.“

„Ona má pravdu,“ podpořil ji Trif, „kolik máš koní?“

„Tři koně pro tři jezdce,“ odvětil stařík se škrobeným úsměvem.

„Wilxi, budeme potřebovat kůl, aspoň sedm, osm stop dlouhý, taky nějaké louče a luk, máš luk?“

„Mám.“

„Agi, ty zatím sbalíš věci a –“ spiklenecky na ni mrkl, „prostřeš stůl.“

„Řekneš mi konečně co máš za lubem, mladej?“ vyzvídal Wilx.

„To se ti nebude líbit, pojď se mnou.“

Došli do stájí.

„Jeden z nich nám dnes v noci zachrání život,“ objasnil Trif.

„Zbláznil ses, hochu, to tam radši uvážu tebe!“ kontroval Wilx.

„Na tohle nemáme čas, vojáku,“ opáčil Trif a ukázal směrem k západu, kde už byl vidět jen rudý oblouk, „je to naše jediná možnost!“

 

Jakmile vše připravili, usedli k večeři. Agi zhotovila jakousi omáčku ze sušeného masa, koření a trochy zeleniny z malé zahrádky za domem. Každý měl svůj pohár vína, vedle byla mísa s jablky a navrch opekla ten okoralý chleba od oběda. U jídla nevydali ani hlásku a po jídle taky ne, všichni věděli k čemu se schyluje a měli strach, přirozeně. Zapálili dvě lojové svíce, aby měli alespoň nějaké světlo, a položili je co nejdál od okna. Trif vyběhl zapálit pochodně, bylo jich celkem sedm a stály zapíchnuté v zemi, v kruhu kolem nervózního Fleka, poplácal ho po šíji, odolal pokušení přeřezat otěže a vrátil se zpátky dovnitř. Naposledy zkontrolovali všechny zámky a okenice, vyzbrojili se noži, na stole byl připravený dlouhý luk a toulec šípů, jen pro případ, že by potřebovali odvést jejich pozornost. Byla to hloupost, jak chcete odvést pozornost takových příšer pouhým vystřelením šípu? Zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Sedli si na lavici pod jediné otevřené okno v domě, na které přibili čtyři prkna a nechali jen dva palce úzkou štěrbinu pro oči a pro šíp.

Flek zaržál, zmítal sebou, kopal vzduch a plameny kolem něj jakoby začaly skomírat. V dálce zahlédli prapodivné tvary, něco jako stíny, přízraky, pokroucené jako větve stromů. Pohybovaly se téměř neslyšitelně, místo očí měly jen hluboké temné důlky, pod kterými se jim leskla černá kusadla. Najednou Trif uviděl něco, čeho si dříve nevšiml, jeden z nich  prodloužil své končetiny o několik stop směrem k oběti. Ticho prolomil strašlivý výkřik, tak pronikavý, že snad ani nepocházel z tohoto světa a dozníval ještě notnou chvíli poté. Pak všechno pohltila absolutní tma.

Trojice se potichu přesunula do rohu místnosti, potom co ucpali starými hadry ono úzké okno. Nezbývalo jim nic, než čekat. Později se rozhodli trochu se prospat, první hlídku vzal Wilx, i když to poněkud postrádalo smysl, pokud by se dostali dovnitř, nastala by jatka, nejspíš by ani nestihli tasit zbraně. Postupně se tedy střídali na stráži a noc se pomalu chýlila ke konci. Když se dovnitř prodraly první paprsky světla, všichni si oddechli. Dobalili zbytek věcí a šli osedlat koně.

Starý Wilx seděl v sedle, jako obvykle rovný až moc, u boku mu pleskal krátký meč v pochvě a sedlové torby měl narvané k prasknutí. Vezl s sebou většinu jejich zavazadel, protože jel sám, na robustním tažném koni, Dirkovi, který už měl sice nejlepší léta dávno za sebou, za to byl ale věrným a spolehlivým společníkem. Agi s Trifem seděli na hřbetu podstatně mladšího válečného oře, který neměl nejmenší problém s váhou dvou lidí a párem brašen, jmenoval se Palaš.

 

Nějakou dobu pokračovali líným tempem směrem k městu za hradbami. Byl parný letní den.

Jeli jen za zvuku klapání kopyt a občasného tlachání, když tu zpomalili a nakonec zastavili oba koně.

Za obzorem stoupal k nebi nepatrný proužek kouře.

„Co myslíš, mladej?“

„Pravděpodobně tam někdo táboří, pokud vím, obchodní trasy jsou na míle daleko, …dost možná lapkové.“

„Dobrý postřeh,“ pochválil jej Wilx.

„Co takhle stočit to na západ k lesu, tam uvázat koně a připlížit se k nim?“ navrhl Trif.

„K čemu to plížení? Musíme je přece varovat,“ namítla Agi.

Trif zavrtěl hlavou.

„Nejdříve musíme zjistit kolik jich je a co mají v plánu,“ s těmito slovy pobídl koně.

 

U hvozdu uvázali Palaše s Dirkem, sundali jim sedlové brašny, ze kterých si vzali jen luk, toulec, sekyrku, pohrabáč a tři čutory s vodou, ostatní schovali hlouběji v lese.

Došli na mýtinu na kraji lesa, odkud měli dobrý výhled na… karavanu? Nejblíže k nim stál – patrně na stráži – robustní potetovaný mladík, prsty levé ruky lehce bubnoval na jílec meče. Opodál rozhazoval rukama přísně vyhlížející plešatý čtyřicátník s pečlivě zastřiženými vousy, na to aby rozeznali slova byli sice dost daleko, ale evidentně rozdával rozkazy. Naproti něj stál další pořízek, v brnění různých barev a tvarů (pravděpodobně ukořistěné mrtvolám), opírajíc se o obrovské kladivo. Nechal plešatého muže domluvit, poslušně kývl na souhlas a odkráčel z dohledu. Opodál posedával půltucet špinavých, podvyživených jedinců v řetězech.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Agilana.

„Buďte ve střehu, vezmu to oklikou, aby neviděli, odkud jsem přišel,“ řekl Trif, načež si svůj lovecký nůž přivázal k lýtku pod nohavici a rezavou sekyrku k opasku.

„Až zjistím, kolik je tam žoldnéřů, dám vám znamení.“

 

„Otrokáři!“ zvolal Trif.

Stráže zpozorněly, připraveny zaútočit.

Plešatý muž se otočil, promnul si vous a spustil: „Kdo jsi, cizinče?“

„To není důležité, přicházím vás varovat, spektra jsou zpět.“ Popošel ještě několik kroků vpřed, aby jej jeho společníci viděli, za zády rozevřel pěst – pět strážců.

Otrokář se rozesmál.

„Jsi blázen! Ty těm pohádkám věříš?“

„Viděl jsem je, bojoval jsem s nimi, já –“

Otrokář pokývl hlavou jednomu z žoldnéřů.

„Nezabijte ho, bude za něj slušná sumička,“ odtušil.

Hromotluci tasili zbraně, jeden z nich měl pár zakřivených dlouhých nožů, další dva těžkopádné obouruční meče, čtvrtý si v rukou pohrával s kopím a u pasu měl sadu vrhacích nožů – na toho si bude muset dát pozor – a poslední lotr se k němu šoural krokem ztěžklým váhou robustního válečného kladiva.

Wilx s Agilanou vyčkávali. Věděli, že jejich přítel má nemalé zkušenosti s bojem a hlavně nechtěli prozradit svou polohu a přijít tak o taktickou výhodu, dokud to nebude nezbytně nutné. Stařík svíral v ruce luk tak silně, až mu zbělaly klouby, založil šíp. Ztěžka oddechoval, potil se, je to už tak dlouho.

Kolem hlavy mu prosvištělo kladivo a roztříštilo kámen vedle něj. Po jeho pravici se na světle zaleskl meč, stěží se mu vyhnul, zavrávoral a klesl na jedno koleno. To už se probral kladivoun a znovu se rozmáchl tím brutálním nástrojem. Trif se obtočil kolem útočníka a do ramene mu zasadil úder sekyrkou, ta se ale jen svezla po nárameníku. Chtěl ještě chvíli hledat skulinu v jeho zbroji, ale blížili se další. Všech pět už bylo v pohybu, snažili se ho obklíčit. Musí jednat. Je jich moc. Vytáhl nůž, přehodil si jej do pravé ruky a vyrazil k nejvzdálenějšímu z nich, tomu s kopím. „Teď!“ zaburácel Trif. V tom z lesa vyletěl šíp a našel cíl v krku zrzavého mladíka s jizvou pod okem, ten upustil meč a chvíli sebou ještě zmítal na zemi. Nastal chaos. Na několik úderů srdce jakoby se zastavil čas, všichni se snažili zorientovat odkud přišla ta střela. Jeden z nich cosi zařval – znělo to skoro jako válečný pokřik – a zmizel kdesi v lese.

Wilx založil další šíp a natáhl tětivu, když se kousek od něj vynořil zpoza stromů žoldnéř. Leknutím pustil šíp, který se zapíchl do nedalekého stromu. Zahodil luk, tasil meč, zaujal bojovou pozici a vycenil pár zubů v mírném úšklebku. „Tak pojď!“

Trif se plně soustředil na svůj cíl, rychlým úskokem se vyhnul hlavici kopí a vzápětí vykřikl bolestí, v noze měl zapíchnutý vrhací nůž. Hrot kopí se přibližoval nebezpečnou rychlostí, polkl bolest i nadávky, schoval nůž, skulil se a vyrazil vpřed. Počkal si na správný okamžik a ohnal se sekyrkou, odrazil hrot, sekyrku nechal spadnout a chopil se ratiště. Přeručkoval k protivníkovi a veškerou svou sílu vložil do levé paže. Náraz byl tak tvrdý, až si chvilku myslel, že ublížil spíš sám sobě, kopiník jej ale rychle vyvedl z omylu, zavrávoral a začal kolem sebe prskat krev. Trif neváhal, zaťal zuby, ze stehna si vyškubl nůž a vrazil mu jej přímo do srdce. Svalil se na bok přesně ve chvíli, kdy na tělo kopiníka dopadlo s ohlušující ránou kladivo doprovázené odporným čvachtavým zvukem.

Tančili spolu v rytmu řinčení oceli, Wilx neútočil, jen zkušeně odrážel rány a poskakoval kolem, snažil se svého soka unavit. Zkušenosti posbíral v celé škále bitev, jenže brzy se projevil i jeho věk, po chvíli mu zavrzalo v koleni a oslabil tak svou obranu. Soustředil se na nohu natolik, že do odražení soupeřova výpadu nedal dostatek síly a ten mu čepel vyrazil z ruky, druhým švihem sekl staříka do levého ramene. Ozval se ohlušující řev, i přes kroužkovou košili se ostří zarylo nebezpečně hluboko. Nepřítel se právě chystal k poslednímu úderu, rozmáchl se a… strnul, upustil meč a padl na zem vedle Wilxe, z hlavy mu trčel pohrabáč.

Z lesa se ozvalo písknutí, Trif se rozběhl za zvukem. Když se dostal na mýtinu, zahlédl Agi, napůl schovanou za obrovským dubem, ohlédl se přes rameno – zatím je neviděl, ta spousta kovu je dost zpomaluje – a schoval se za první větší kmen stromu. Vpředu běžel ten s kladivem, Agi vylezla z úkrytu, natáhla tětivu a vystřelila. Minula, o dobré tři stopy. Znovu založila, natáhla, zamířila a vypustila šíp. Šíp projel vařenou kůží a zavrtal se do břicha tomu s párem nožů, nemířila sice na něj, ale účel to splnilo. To už se ale kladivoun přiblížil tak na patnáct stop, když zničehonic klopýtl a zařval. Trif ho bodnul do lýtka, škvírou mezi pláty brnění. Zvedl nůž a bodnul ho do druhé nohy. Kladivoun se snažil vstát, ale Trif nepřestával bodat, pak mu klekl na záda, zatáhl za vlasy a rozřízl mu hrdelní tepnu.

„Přiveď koně a naše vaky!“ okřikla ho Agi. Rozběhl se beze slov, jak nejrychleji dovedl. Naštěstí to nebylo daleko. Když se vrátil, pohodil věci na zem a vystřídal Agi. Wilx blouznil, mluvil jako by cizím jazykem, nebylo mu rozumět. Trif tlačil na ránu ze všech sil, aby zastavil krvácení, víc nedokázal. Cítil bezmoc. Nevěřícně sledoval tu holku, pracovala mechanicky, jako zbavena citů, dezinfikovala, zašívala, drtila bylinky, trhala obvazy. Když byla hotová, začala balit věci a… hrozně se lekla, něco za ní zacinkalo, řetězy – otroci. Trif je vysvobodil, zabralo to nějaký čas, protože neměl klíč. Nejspíš ho měl otrokář u sebe a tomu se v tom zmatku podařilo zmizet. Otroci poděkovali, pravděpodobně, nikdo z nich totiž nemluvil Rhensky.

„Stmívá se,“ zamumlal Trif, „jak daleko to je?“

Agi pokrčila rameny.

„Nevím, nikdy jsem tam nebyla.“

Naplnili sedlové brašny, Trif jí pomohl do sedla a plácl koně.

„Jsme hned za tebou!“

Palaš se vzepjal na zadních, zařehtal a vyrazil kupředu. Trif tam chvíli jen tak stál a pohrával si s něčím za zády, v jeho výrazu se cosi změnilo. Klekl si k Wilxovi, něco zašeptal a podřízl mu hrdlo.

---