Mlazina

Mlazina

Už je to pryč. Už bych měl přestat myslet na minulost, na zbytečné ztráty, jež v mých lesích vznikaly po dobu násilného rozštěpení lesníků na ty, kteří měli za povinnost les pouze pěstovat, a na ty, kteří jej měli co nejefektněji likvidovat. A přece tím stále žiju. Nemůžu se nabažit návratu toho starého plodného pocitu, toho vědomí, že vinu za jakoukoli ztrátu, za jakékoli zpoždění, musím od nynějška znovu přičítat jen sobě.

Uvědomuji si to dnes jasněji než před lety.

Jsem šťastný, že zdravý rozum zvítězil, že mi ta odpovědnost byla znovu dána.

Je to dobré vědomí, pro hospodáře nezbytné. Po celé roky jsem věřil, že se mi odpovědnost vrátí. Znal jsem jen stín odpovědnosti. Náhražku. Teď je to ona. Poznávám ji podle toho pocitu, který mi chyběl.

Pocit odpovědnosti je výborný opiát. Na rozdíl ode všech opiátů neotupuje smysly, nezamlžuje skutečnost, neukolébává v pasivní odevzdanosti ani neprovokuje k bezhlavému hazardu, ale aktivizuje střízlivé myšlení, podněcuje k rozumnému riskování.

Znovu mě to posedlo a denně musím být při tom. Od prvního nastartování pily až po vyklizení posledního kmene z těžené plochy.

Ještě dřív, než se ve vybraných porostech rozbzučí první vysokootáčkové motory pil, jdu tam sám. Naposled. Chci je spatřit takové, jaké jsem je znal, jaké mě provázely nejplodnějšími roky mého života. Ještě dnes. Dnes naposledy.

Jsou zralé. Zanedlouho, za pouhé dny a hodiny budou smýceny. Zmizí. Náhle tu nebudou. Z mého dopuštění, z mé vůle, již řídí a usměrňuje hospodářská nutnost, nezbytnost rozumného hospodaření. Svědci mého lesnického zrání, na nichž jsem tak často pozoroval, že i mně přibývá let. Poslední více než stoleté stromy, ty nejlepší, jaké jsem zde po léta nechával přirůstat, budou pojednou odstraněny. Od základu se změní tvářnost lesa na důvěrně blízkém kousku země, kam bych i poslepu trefil. Zůstane pouze obnažené mlází, více nebo méně poškozené, ale poškozené nepochybně. Rozválené, pocuchané, se stromky zlámanými a vyvrácenými po těžkých pádech posledních kmenů, po smrštích, jež vyvolají svištící větve dopadajících korun, po zašlapání koňskými kopyty, po nájezdech neúhybnými pneumatikami, ověšenými sněhovými řetězy, se stromky, jež v nejkratší době bude třeba vytnout a uklidit současně s přebytečným klestem ze starých stromů. Avšak bude to pokračování lesa, bude to mlazina, která všechny rány rychle zahladí a konečně po letech života ve stínu mateřského porostu, jenž ji z počátku chránil a nedal jí zahynout, nepotřebuje již nad sebou až do vlastní dospělosti nic než sluncem prozářený nedozírný prostor, volnou oblohu. A klid od dalších pohrom, jako bude tato poslední těžba, poslední a nejradostnější oběť přirozenému hospodaření s lesem.

V každém porostu už teď vyměřuji, krokuji, odhaduji plochy a plošky nezmlazených mezer v náletu, jež čekají na umělou obnovu, aby dílo bylo dovršeno a cyklus pěstování aby nebyl přerušen.

S lehkým srdcem pohladím prázdnou kapsu. Nezbohatl jsem. Za celou dobu služby lesu jsem nestačil zbohatnout, třebaže denně zacházím s tak nesmírným bohatstvím.

Nevděku jsem ovšem zažil dost. A ještě zažiju.

I to přijímám lehce.

Ani kdyby zisk z toho, co jsem vypěstoval a co teď sklízím, nepatřil společnosti, nýbrž mně, tak šťastný bych nemohl být, jako jsem při tomto účtování.

Ne, žádný boháč nemůže být šťastný jako já.

Těch starých stromů nelituji. Rozhodl jsem se a nemám proč litovat. Co je zralé, to je třeba sklidit. V porostních mezerách dávno vyrostl nový les. Celá zásluha polesného tkví v tom, že tyto mezery včas a promyšleně rozšiřoval.

Hotový mladý les je na světě, čeká v záloze a touží po neomezeném růstu do výšky.

Teď mu bude dopřáno světla a volnosti v plné míře.

Některé chumáče mlaziny, jimiž se prodírám, stěží poznávám. Dobře si pamatuji, jak při kterési z dávných těžeb bylo tohle nové pokolení ještě křehké a nejisté. Chvěl jsem se o budoucnost každého semenáčku. Nesměle a bezbranně vystrkovaly první jehličky z mechu a trávy. Teď mi kříží cestu houževnatými větvemi. Často klesnu na kolena, abych se pod nimi podplazil. Nejhustším shlukům se musím docela vyhnout.

Naposled vzpomínám na předchozí těžby. I to patří k účtování. Z těch prvních dosud nevyprchala začátečnická nejistota, provázená ohromnou chutí něco dokázat.

Každá ta těžba se vyplatila. Každou jsem získal dostatek dobrého dříví a pomohl lesu. Vždy znovu jsem se o nastupující generaci bál a vždycky to dopadlo dobře. Podrost se po zásahu brzy vzpamatoval, stromečky v okolí čerstvých pařezů poskočily do výšky a jejich zelené jehličí rychle zakrylo každou plošku volné půdy.

Tak se teď loučím s kusem svého života.

V tom loučení není lítost, není v něm ani stopa sentimentality. Naopak. Podobně jako před časem, kdy jsem odčerpával část staré zásoby, abych ji zužitkoval, a tím obnovoval, rozmnožoval a zkvalitňoval zásobu novou, obohacovanou o zvýšený přírůst dřeva z uvolnění korun, těch světlem obdarovaných motorů růstu, mám radost, že jsem dlouhou a složitou obnovu lesa dovedl až sem, až do tohoto posledního roku, kdy zbylé mohutné kmeny se již utápějí v hloučcích bujného mlází, že má práce nebyla marná, že les na tomto místě bez přerušení trvá a je plný dychtivosti po výškách.

Nikdy jsem nemyslel na přítomnost, to až za druhé, vždy jsem myslel na budoucnost. Proto mám v den účtování svědomí čisté.

Proto je v mém loučení jen radost a štěstí.

Bez lítosti se naposled rozhlédnu mřížovím svého jedinečného kousku lesa, jenž se ještě tam nahoře zachvívá na hranici nejvyššího vzepětí, ale zakrátko vydá poslední žeň.

Zítra s konečnou platností uvolním utajenou sílu mlaziny pro příští století. Ta mlazina je pro mě nejkonkrétnější budoucnost. Živá a nezdolná jako je život sám. Bezbranná jako bývá živý tvor. Má-li zůstat hospodářským lesem, potřebuje mě, potřebuje člověka, volá po jeho rázném, třeba bolestivém řezu.

Zítra člověk ten řez vykoná.