MOJE MÁMA, SESTRA A JÁ

Chystám se do Prahy za svojí mámou. Takže nastal čas a vhodný okamžik napsat a vložit ,,něco" na písmáka. Aby to nebylo ve stresu a pod tlakem, jako když pak někdy píšu až v autobusu na dálnici mezi Plzní a Prahou. A proč pod tlakem? Vždycky se zeptá. A nerada říkám, že jsem nic nenapsala, vypadá pak trochu zklamaně. Naše společné přivítání u mámy v předsíni, hned po polibku, probíhá asi takto: ,,Ahoj mamčo, tak jsem konečně dorazila" - sundavám bundu a přezouvám se. ,,No to je dost. Kde ses tak zdržela?" Nepatrně se mi zvedá adrenalin, protože vím, že jdu včas. Jsem přeci po ní. Takže nejlépe všude raději dříve, než pozdě. Taková akademická čtvrthodinka, ale pozpátku. ,, Vždyť jsem ti říkala, že přijdu mezi desátou a jedenáctou. A je pět minut před jedenáctou" - ale už předem vím, že je zbytečné něco říkat. ,,Tak povídej, co je nového? Uvařím ti kafe. Chceš instantní? Mám tu to ochucené, ty ho máš přeci ráda. A cukr si tam dej sama. Ale tolik si ho tam snad dávat nemusíš. Nepřeháněj to, vždyť to pak nemůže být ani dobré, takovej cumel. A vem si chlebíčky, já ti přinesu talířek, ať mi tady nedrobíš. Tak vem si. A povídej. Co je v Plzni nového, co divadlo (tam pracuje můj manžel) a Pavlíček (autistický syn) a co si napsala na písmáka, pochlub se." Chvíli se snažím zorientovat v té změti otázek jdoucích za sebou v nějakém sledu, který má určitě svá pravidla. Ale ta zná jen máma. Já si musím vybrat, o čem začnu mluvit. Mezitím už ve mně stačil zmizet jeden chlebíček. A druhý. Zatím jsem ještě nevybrala ten správný komunikační okruh a už jsme zase jinde. ,,Co říkáš na ty naše politiky, to je zase něco" - já neříkám nic, protože to moc nesleduji a nerozumím tomu. Ale mamča má ve všem jasno, protože koukala na svou favoritku politických diskusních pořadů Bubílkovou. ,,A nezahrajeme si karty?" - zeptá se mě a už vytahuje žolíkovky z šuplíku. Eventuální odpor je zbytečný. ,,A já myslela, že si chtěla přečíst něco z písmáku. A nevíš něco o ségře?" - zmizel další chlebíček. ,,No,nevím, ona vůbec nezavolá, já ani nevím, jak dopadla Zuzka (dcera sestry) u těch státnic. Ondra (syn sestry) se tu nedávno stavoval, pojedou do Anglie. Oni nemaj rozum. Jezdit tam teď po těch teroristických útocích, vždyť je to nebezpečné...." V tomto duchu probíhají dvě až tři hodiny společně prožitého času. Po cestě domů si sama pro sebe přemítám, jak je dobré, že se vlastně o vše zajímá. I o tu politiku. Mnoho let žije sama a přesto si nestěžuje na samotu a osamocení. Jen na bolavá kolena. Je jí pár let přes osmdesát, ale žije aktivněji než leckteří padesátníci. A další mé myšlenky míří do minulosti, do dětství. Táta měl bechtěrevovu nemoc, deset let v invalidním důchodu a ve čtyřiceti osmi letech zemřel. Máma se starala........ Já mám již dospělého syna autistu a také se starám..... A do třetice moje sestra... Ta do té skupiny ,,starajících" z našeho rodu zapadla až nedávno. U jejího manžela propukla psychóza, pobírá invalidní důchod a sestra se stará.... Je to zvláštní souhra náhod?... Tři ženy, tři osudy, tři ,,chlapi" v invalidním důchodu..... Ne, nehledám v tom nic mimořádného. Jen možná právě proto je ,,mezi námi děvčaty" dost porozumění.

---