Koncert Psích vojáků

 Psal se asi přelom tisíciletí a ve mě bujela puberta. Se svolením rodičů jsem si šel tenkrát rozšířit kulturní obzory na koncert Psích vojáků.

   Ve značně zaplněném olomouckém U-klubu konečně na pódium vešla předkapela. Byla poměrně decentní, s vynikajícím klavírem, a sám jsem byl překvapený, jak živě na ni publikum reaguje. Koncert jsem si užíval, nicméně jsem si šetřil energii pro zlatý hřeb - očekával jsem pořádný nářez (kapela s polomilitantním názvem musí být přece bigbít jak hrom). 

   Strašně moc jsem byl nadšen, jak si všichni předkapelu užívají a dostává se jí opravdu hodně prostoru. Byl jsem hrd na své spolurodáky, když muzikanty několikrát mohutně vytleskávali na přídavek, než do sálu vešel pořadatel s upozorněním, že: "Filipu Topolovi je dnes opravdu špatně a koncert odehrál z posledních sil."

   Karamba! Ona předkapela nebyla předkapela, ale samotní Psí vojáci! Tento příběh tak nějak zapadá do mozaiky supího charismatu. Dnes už bohužel na Psí vojáky určitě nepůjdu, neb Filip Topol před pár lety zesnul, ale tato zkušenost mi vnuká myšlenku, zdali si náhodou i nyní neužívám darů života jako předkrmu, které dostávám jako to největší, a tím pádem nečekám na nějaký "hlavní chod", který jen tak mimoděk konzumuji.

https://www.youtube.com/watch?v=d_edI_bKmjM