Kocour

Takové moje slohové cvičení s trochou tajemna... 

I.

„Ty se bojíš, Péťo?“ smála se ostrým, zvonivým smíchem. „Vždyť to byl jenom srnec.“

„Srnec?“ nerozuměl. Před chvíli za nimi v trávě začalo něco štěkat, hrubým, vrčivým hlasem. Vyskočil a prudce se otočil, v očekávání útoku psa.

Hanka se v tu chvíli rozesmála.

 

„Takhle přece nemůže štěkat srna.“

„No, srna fakt ne, ale srnec. Neříkej, že jsi ho nikdy neslyšel?“        

Neslyšel. A nechtělo se mu jí věřit, zároveň ale chápal, z tónu jejího hlasu, že musí mít pravdu. Jenže se nechtěl vzdát. „Ale co když to opravdu byl pes?“ opakoval znovu.

„Tak to byl pes, když ty si myslíš. Připlížil se trávou, aby nás zakousl…“ rozběhla se loukou, vesele.

Cítil se naštvaný a rozladěný. Tak se leknul, a co, proboha? Leknul se, nemusí se mu proto vysmívat.

Neznamená to hned přece, že se bojí.

Díval se na ni, jak si poskakuje trávou, s roztaženýma rukama.

Cítil se nepatřičně, když se za ní pomalu coural a sklápěl hlavu. Kolikrát už pochyboval o tom, jestli ho má ještě vůbec ráda?

Ale pak si ty myšlenky zakázal.

 

Chtěl jí říct o tom kocourovi. Potřeboval to někomu říct a Hanka se mu nabízela jako jediná, kdo by ho snad mohl poslouchat. Jenže teď u ní ztratil jakoukoli vážnost. Smála by se.

Ta představa ho naštvala. Taky bych se rád smál, Hani, chápeš? Rád bych se tomu vysmál!

Jenže tohle je…

Ne, nemůže nic říct. Měla by ho za blázna. Sám se má vlastně napůl za blázna.

„Co je s tebou? Jsi naštvaný?“

„Ne.“

„Neměla jsem se ti tak smát.“

„Ale jo, byla hloupost bát se srnce.“

„Nevěděl jsi, že je to srnec. A kdyby to byl pes, lekla bych se taky.“

Usmál se na ni. To se mu líbilo. Že se uměla omluvit.

„Nejsem naštvaný na tebe, Hani. Jenom v poslední době, mám toho všeho plné zuby, víš? Nikde není klid. Když jsem u mámy, tak mluví pořád jen o tátovi – a buď ho miluje, anebo nesnáší. A když jsem u táty… tak je tam zase Markéta.“

„Moc to řešíš, Peťo. Já bych je nechala, ať se s tím perou sami. Není to přece tvoje válka.“

„To ne, ale…“ To se tak snadno řekne, Hani, neřešit… „Já z toho nemám kam utéct, chápeš? Možná to není moje válka, ale musím bydlet ve válečné zóně.“

„Tak pojď bydlet k nám,“ usmála se a dala mu pusu.

„Jenže máma mi stejně bude pořád volat.“

„Tak jí to nezvedneš.“

Rád by to tak udělal. Jenže koho máma měla, kromě něj? Kamarádky, s kterými se pokoušela scházet, anebo jim aspoň volat, se na ni vykašlaly. Neměly trpělivost, čemuž se nedivil.

Máma to řešila alkoholem.

To ho ničilo. Kolikrát jí říkal, že když bude pít, tak za ní nebude chodit. Ale pak se o ni bál. Když nezavolala.

A zuřil, když volala a on pak musel poslouchat její monolog.

Její nářky, že má jenom jeho.

„Myslím si, že by to potřebovala,“ pokračovala Hanka, „chvíli zůstat opuštěná, aby si uvědomila, co dělá, jak vyšiluje. Já sice chápu, že rozvádět se je asi těžké, ale zase si za to může dost sama.“

To byla asi pravda. Máma uměla být na tátu dost nepříjemná. Pamatoval si mnoho hádek, kdy táta v podstatě mlčel a máma po něm křičela.

Jenže pak se vždycky omluvila a uměla být taky skvělá. Některé nápady, které měla. Co dokázala pro tátu udělat.

Ale on to nikdy příliš neocenil, takže mámu vyprovokoval k další hádce.

„Já nevím, jestli se dá soudit, kdo za co může. Ale řekl bych, že by jí táta mohl věnovat trochu více pozornosti. Jenže on vidí už jenom Markétu.“

To ho na tátovi opravdu štvalo. Že se k celé situaci stavěl, jako by se ho ani netýkala. Mámě se vyhýbal, jako by pro něj celá minulost přestala existovat.

Máma někdy říkala, že ho Markéta očarovala. 

A mohla by to být jen bláznivá myšlenka zoufalé ženské, ale na Markétě bylo opravdu něco divného. Hanka ji shrnula jednoduše jako pošahanou esoteričku. Ale tohle nebylo ono. Viděl ji párkrát z okna jen tak se procházet po zahradě. A bylo to jako by s něčím anebo s někým mluvila. Jako by vnímala něco, co není vidět.

A táta se choval opravdu divně, chodil zasněně a trochu jakoby nepřítomně, mluvil jinak – jako by se změnil i tón jeho hlasu.

Navíc tu byl ten Markétin kocour…

 

Poprvé se to stalo asi před čtrnácti dny. Spal u táty a zdál se mu nějaký divný sen. Nepamatuje si, co přesně se mu zdálo, ale pamatuje si nepříjemné pocity, které v něm sen vyvolal.

Probudil se rozhozený a rozčilený. Třeštila mu hlava.

Trvalo mu chvíli, než si uvědomil, kde je, a že nejistota, který ho svírá, přichází jen ze snu.

Chtěl se napít – a najednou uviděl, že na stole sedí kocour a dívá se bez hnutí na něj.

V tom pohledu bylo něco zneklidňujícího; ale myslel si, že je to jenom dozvuk snu. Rozsvítil a kocour ve světle přimhouřil oči, seskočil na zem a proběhl pootevřenými dveřmi pryč.

Jak to, že večer zapomněl zavřít?

 

Podruhé to bylo jen o pár dní později. Znovu stejné pocity – a pár útržků ze snu. Něco se ho snažilo ovládnout, znehybnit jeho tělo a vést ho někam proti jeho vůli. Bránil se, křičel a měl strach.

Probudil se, lapal po dechu.

A na jeho stoje seděla kočka. Dívala se na něj.

Chytil kocoura a vyhodil ho ven. Zabouchl dveře a pro jistotu ještě zamkl.

„Nejspíš u tebe někde večer usnul a zavřel jsi ho tam s sebou,“ řekl mu táta jako vysvětlení, když si ráno stěžoval na to, že měl v pokoji v noci kocoura. „A koukal na tebe, aby tě probudil, protože se chtěl dostat z toho vězení,“ dodal ještě s úsměvem.

„Jak by mě mohl pohledem probudit?“

„Protože pohled je přece cítit, to sis nikdy nevšiml? Když se na někoho upřeně díváš – zkus si to. Každý to pocítí. Někdo hned, někdo se bude chvíli ošívat, než se začne rozhlížet.“

„Ale já jsem spal.“

„To nevadí.“

„Ty si myslíš, že se mi mohl dostat do snu třeba?“

„To klidně mohl.“

Nebyl stále zvyklý slyšet takhle tátu mluvit. I když věděl o jeho zvláštních zájmech posledních pár let. Ale doma o tom táta mlčel.

S Markétou se ovšem osmělil – a naopak už se s ním skoro nedalo věcně normálně mluvit.

„Už ho ve svém pokoji nechci.“

„Myslím, že už ti tam nevleze.“

 

Jenže vlezl. Včera v noci. Nejspíš přes okno. I když si Petr vůbec nedokázal představit, jak by se kočka mohla dostat do patra a prolézt větračkou.

Jiná cesta ovšem nebyla.

Večer si dobře pohlídal, aby u něj kocour v pokoji nebyl.

Ale uprostřed noci tam zase seděl, na stole, díval se na něj, stejně upřeně a nehnutě jako předtím.

Vyhodil ho za dveře a zavřel pevně okno. Lehl si zpátky do postele, ale dlouho nemohl usnout. Nemohl se zbavit strachu, který v něm sen vyvolával.

Něco se nad ním snažilo získat moc.

Co se stane, usne-li znovu?

Ale nakonec se mu podařilo uklidnit se tím, že je to opravdu jenom sen, a usnout. Nic divného už se nestalo.

 

Jak by tohle ale mohl Hance říct? Že má noční můry a kouká na něj při tom kočka? Že se bojí té kočky?

Když nepozná srnce od psa…

 

II.

Markétu neměl rád od první chvíle. Už jenom proto, že byla tak mladá. Máma o ní říkala, že je zlatokopka, ale ten pocit z ní neměl. Jen mu přišlo prostě sprosté, že se jim holka, ne o moc starší než on, začala motat do života, navíc zcela beze studu.

Vodila se s tátou za ruku a vypadali při tom trapně, jako by chtěli, aby jim bylo zase šestnáct. Hloupé pusy, sladké úsměvy, z kterých se mu dělalo zle.

Rozhodl se už tehdy, že s ní nechce mluvit. Vyhýbal se jí, ignoroval ji.

Táta mu občas něco řekl, když už se mu zdálo Petrovo přehlížení Markéty až příliš drzé, ale víceméně do toho nezasahoval. Držel si i v tomhle svou pasivní roli.

Markéta se tím zjevně příliš netrápila. A docela často se snažila navázat s Petrem kontakt sama. Což Petra štvalo, ale taky rozhazovalo. Snažil se zůstat odměřený a povýšený, ale nějak vnímal, že mu to Markéta nežere. To ho neskutečně znejišťovalo a nevěděl, co si má myslet.

Co si ona myslí.

Někdy ho napadalo, že mu možná čte myšlenky – anebo že má nějaké kouzlo, kterým mu dělá v hlavě zmatek. Mohla-li očarovat tátu, aby se do ní zamiloval…

Ne, to byl nesmysl.

Ale dal by cokoli za to, kdyby z jejich života zase zmizela.

Neměl ji rád. A ano, musí si to přiznat: bojí se jí, svým způsobem. Bojí se jí jako té kočky.

 

Když mohl, spal u Hanky.

Máma tím dost trpěla, ale Petr se snažil nenechat se tím ovlivnit – jak mu řekla Hanka. Že má právo na svůj klid a svůj život. Že nenese žádnou zodpovědnost za stav své matky.

Jenže občas to nešlo, když volala a brečela.

Hanku to štvalo – a jeho samozřejmě taky, ale nedokázal to ignorovat. Šel. Jenže kolikrát si vztek, který v něm zažehlo přehadování se s Hankou, vybil pak hned na mámě.

Vyčítal jí, že nic nedělá, že se v tom všem utápí. Místo toho, aby se snažila nějak odrazit, najít pomoc – nedokáže-li se o sebe postarat sama, tak sedí doma a kouká na televizi a pije levné sračky.

Bránila se, že to řeší – ale pro něj nebyla antidepresiva od obvoďáka žádným řešením.

„Řeším to i jinak, Péťo, jen ti teď ještě nemůžu říct jak. Ale uvidíš, Péťo, uvidíš, potom.“

Měl chuť praštit dveřmi a jít zpátky k Hance. Ale pak v něm zvítězila lítost.

Zůstal. A slyšel ji, jak jde třikrát za noc na záchod. Ráno, když odcházel do školy, se rozespale vymotala z postele, aby mu dala pusu. Nestál o žádnou pusu, ale nechal si ji dát.

„Přijdeš dneska? Slib mi, že přijdeš, Petře.“

„Uvidím.“

 

Večer jí jen zavolal. „Budu dneska u Hanky, mami.“

Byla už zase opilá, to poznal hned. „Zasloužíš si lepší holku, než je Hanka,“ řekla.

Projela jím vlna vzteku, ale neodpověděl. To si jako myslíš, že mi řekneš, že je Hanka hrozná a já přijdu místo toho za tebou, mami?

„Neváží si tě tak, jak by měla, Petře, je to z ní cítit. Je to falešná namyšlená holka.“

„Mami…“

„Mluvila jsem o ní s jednou… známou, víš? A ona mi to řekla.“

„S jakou známou, mami?!“

„To není podstatné, Péťo. Ale ona tyhle věci prostě ví, pozná je z lidí, víš? Má takovou schopnost.“

„Zůstávám tu, mami.“

„Jak myslíš, Petře, jak myslíš.“

Litoval toho, že vůbec volal. Měl poslechnout Hanku a nebrat na nic ohledy.

Představa, že máma rozebírá jeho vztah s Hankou – a bůhví co ještě, s nějakou cizí ženskou, která má – jak to řekla? – takovou schopnost, ho neskutečně vytáčela.

Jako by všech těch podivných věcí nebylo kolem dost. Matka si přitáhne ještě nějakou další úchylnou šarlatánku.

„Co tě štve?“

„Na tom nesejde. Nechci si kazit večer.“

Hanka se zamračila.

„Mluvil jsem s mámou.“

„Aha,“ převrátila oči.

„Já vím, ale chtěl jsem jí to aspoň říct, že zůstanu tady. Byla to blbost, měla jsi pravdu.“

Hanka se na něj podívala o mnoho přívětivěji.

„Hani… Můžu mít takovou divnou otázku? Co si myslíš o tom, jak moje máma říká o Markétě, že je.. že tátu uhranula.“

„Žárlí,“ řekla Hanka, „zcela obyčejně žárlí a nemá žádnou sebereflexi, jinak by pochopila, že jenom pitomec by nevyměnil ji za Markétu… Promiň.“

Přešel to, protože ho teď zajímalo něco úplně jiného. „Ale obecně, myslíš si, že je něco takového možné? Nějaká magie?“

„Nevím. Možná. Ale proč se tím zabývat? Nemyslím si, že by se to jakkoli týkalo Markéty.“

Chvilku mlčel, ale pak se odhodlal. „Já si tím právě nejsem úplně jistý…“

Překvapeně a pochybovačně se na něj podívala.

„Já vím, Hani, že to bude znít… fakt divně. Ale ta její kočka, víš? Když jsem spal u táty, tak se ten kocour vždycky nějak dostal do mého pokoje a já jsem pak měl divné sny.“

„Možná máš alergii na kočky,“ rozesmála se Hanka.

„Ale to byly fakt divné sny, Hani. Takové… jako by se mě někdo snažil ovládnout, víš…“ Díval se na ni a viděl, že mu nevěří. „A teď do toho ještě matka říkala něco o nějaké ženské, která má zase, ehm, schopnost, že vidí do lidí či něco takového… A já si v tom připadám jako blázen.“

„Tvoje matka je blázen. Nedokáže přijmout realitu, že jí její muž přestal milovat – a to nejspíš už před mnoha lety, a hledá za tím kouzla a čáry, protože pak se nemusí zabývat tím, jaké jsou skutečné důvody.“

„Jo, to máš asi pravdu.“

„To mám určitě pravdu, Petře.“

Přikývl. Kocoura jí už nepřipomínal.

 

Další odpoledne šel ze školy za mámou. Potřeboval vědět, co je to za ženskou, s kterou probírá jeho a Hanku a bůhví co ještě.

Máma se nejprve tvářila překvapeně a tvrdila, že nikdy nic takového neřekla. „Možná jsem něco plácla v opilosti…“ krčila rameny – ale poznala rychle, že Petr se nenechá takhle snadno odbýt.

Navíc se s ním o to stejně chtěla podělit, jak ji znal. „No dobře, tak jo, Peťo. Potřebovala jsem prostě někoho, kdo by mi pomohl s tou Markétinou kletbou – a já vím, co si o tom myslíš, ale ona tátu skutečně uhranula, Renáta mi to potvrdila. A učí mě, jak tu kletbu nalomit, jak ji pomalu rušit… a takové věci. A mimo jiné mi řekla, když jsem mluvila o tobě, že si tě Hanka neváží. Nechtěla jsem ti to říkat, samozřejmě, takhle, ale stalo se…“

„Mami, to je naprosto bláznivé.“

„Já vím, že to tak zní, ale věř mi, Petře, dává to dokonalý smysl. Až mrazivě děsivý, když do toho nahlédneš.“

„A jak – jak ti pomáhá tu kletbu rušit?“

„To je složité jen tak vysvětlit, Petře. Je to práce s tou, s energií, víš?“

Jak do toho, do prdele, zapadá ta kočka?

„Mohl bych se s ní potkat, mami?“

„To nevím, jestli by byl dobrý nápad, Péťo…“

„Proč?“

„Tak, prostě… nechci to.“

 

Rozhodl se, že pokud se s kocourem znova nepotká, na nic nepřijde. A zavírat před tím oči a tvářit se, že se to nikdy nestalo, už nešlo.

Napadlo ho, že by se mohl zeptat Hanky, jestli by nezůstala na noc s ním. Ale pak si uvědomil, že to tak vlastně vůbec nechce.

Přemýšlel, jestli má dobře zavřít okno i dveře, a tím si dokázat, že kočka umí snad procházet zdí… anebo naopak nechat dveře otevřené, aby měl jistotu, že kočka přijde.

Nakonec se rozhodl pro druhou možnost. Kdyby se zabednil, vypadalo by to, že se bojí. Ale on se dneska nebojí. Chce zjistit, co se děje.  

 

Spalo se mu špatně, budil se. A kocour pořád nepřicházel.

Skoro měl chuť vstát a jít ho hledat – ale jaký by to mělo smysl?

Jenže jenom tak ležet v posteli a převalovat se?

Nedokázal si představit, že by teď usnul. Jeho mysl byla dokonale vzhůru, napjatá.

Půjde se po té kočce podívat. I když je to třeba blbost.

Možná zjistí, že kocour klidně spí a že to všechno byla jenom iluze.

Ušklíbl se. Ale zároveň si uvědomil, že by mu to bylo trochu líto.

Vyšel na chodbu.

A zůstal bez hnutí stát.

Kocour seděl před dveřmi tátovy a Markétiny ložnice. Měl kolem sebe světlo – ostré bílé světlo, které jako by chránilo celou stěnu za ním.

 

Probudil se.

Kocour seděl na jeho stole a díval se na něj.

To usnul? Bylo to celé sen?

Kocour skočil k němu na polštář, mňoukal a chtěl se lísat.

Petr ho nejistě pohladil.

Kocour se k němu dál lísal a vrněl.

 

III.

„Jak dlouho to může trvat?“ Helena začínala mít pocit, že si Renáta jenom vymýšlí a tahá z ní peníze. Už to bylo více než dva měsíce, co se setkaly poprvé.

Našla si ji na internetu. Nevěděla pořádně, co hledá. Chtěla někoho, kdo by rozuměl magii. Ale sama netušila, co slovo magie přesně znamená.

Renáta se jí líbila. Nebydlela daleko, tak se mohly sejít. Působila jako velmi sebevědomá a mocná žena, ale přitom se chovala zcela civilně.

Vysvětlila jí, že ano, že je možné působením mysli vytvořit citové pouto. Nebyl to nápoj lásky, ani žádné rychlé jednorázové kouzlo, jak Helena očekávala, ale prý dlouhodobé působení, které udržuje „oběť“ v neustálém omámení. I když Renáta to nenazvala omámením. Je to pouto, řekla. Je to přitažlivost, potřeba něčí přítomnosti, velmi intenzivní, že se proti ní těžko bojuje. Je to jako závislost, ale se zcela střízlivou myslí. Proto si toho člověk nevšimne – a ani okolí si toho nevšimne. Vždyť kdo nezná takovou zamilovanost? Která možná nedává smysl – ale zamilovanosti se to odpustí.

Ano, přesně takhle to bylo.

Markéta tohle umí – připoutat k sobě někoho.

Ptala se Renáty, co se s tím dá dělat. Jestli lze toto působení nějak zrušit, rozleptat. A ona jí řekla, že může oslabit Markétu. Bude jí posílat negativní energii, která ji bude oslabovat. Markéta bude unavená, možná onemocní, možná upadne do deprese.

Tohle všechno je možné.

Přišlo jí to úžasné a neuvěřitelné.

Taky přitažlivé. Bude-li Markéta unavená, nebude mít dost síly na to, aby udržovala intenzitu svého vlivu. A když ten zeslábne, uvidí Roman vedle sebe najednou podivínku, která ani neví, jak se správně nalíčit a upravit. Bude ji pakovat z domu pryč… a vzpomene si, jak dobře mu bylo, když tam bydleli ještě všichni.

Připadalo jí to tak strašně nefér. Protože ona jejich manželství, přese všechny problémy, nikdy nechtěla odepsat. Byla ochotná bojovat a snažit se, obětovat se.

A dostalo se jí vyhoštění a opuštěnosti.

A ani Petr za ní už pár dní nepřišel, jenom volal.

Bylo jí to líto. Věděla, že ho odrazuje její pití a její scény. Ale nevěděla, co večer dělat, když začala padat tma. Nedokázala se na nic soustředit a seriály v televizi ji ubíjely. Padal na ni splín a beznaděj. Co bude dělat, když to nedopadne dobře? Nechce se stěhovat natrvalo do tohoto malého hnusného bytu, začínat od nuly, nechce jezdit do práce metrem. Nechce vůbec jezdit do práce.

„Jak dlouho to může trvat?“ zopakovala svoji otázku, protože Renáta byla se zavřenýma očima zřejmě duchem nepřítomná.

„Promiňte, Heleno, co jste se ptala?“

„Jak dlouho to může trvat, než to zabere. Začínám ztrácet trpělivost.“

„Je silná, ta Markéta. Mnohem silnější, než bych čekala.“

„Jak dlouho? Je vůbec nějaký progres?“

„Posouvám se,“ řekla Renáta, ale Helena jí to nevěřila. „Zdá se mi skoro, jako by měla nějakou vnější ochranu,“ pokračovala Renáta. „Možná kdybychom spojily síly.“

„Jak to myslíte?“

„Když zkoncentrujete svoji nenávist a budete si představovat, že ji k ní posíláte. Zvládnete to?“

Helena se ušklíbla. „Samozřejmě.“

 

Když večer usínala, vzpomněla si najednou, co jí řekl Petr. Už to bude nějaký týden… a skoro v době, řekla by, kdy Renáta začala se svým čarováním.

Řekl jí tehdy něco o Markétině kocourovi.

Proč si na to teď vzpomněla? Byla to nějaká banální poznámka – Helena řekla opět něco o Markétě jako o čarodějnici a Petr k tomu dodal cosi ve smyslu, že má jako správná čarodějnice i kocoura.

Helena se tomu jenom zasmála, ale Petr pokračoval. Že to myslí vážně, že ta kočka je divná.

Nic víc.

Proč si na to teď vzpomněla?

Je snad možné, že Markétu chrání kočka?

Najednou jí přišlo, že má odpověď. Vstala a chtěla hned volat Renátě – pak si ale uvědomila, že je jedna hodina v noci.

 

IV.

Přemýšlel, co ten sen mohl znamenat.

Bylo teď zjevné, že kocour není zlý, jak ho vnímal předtím. Jenže proč měl předtím tak špatné pocity z těch snů?

Ale pak najednou vysvětlení samo naskočilo: Táta měl asi pravdu – kocour se mu snažil dostat do mysli, do snů – aby mu ukázal, že Markétu je třeba chránit.

Ale Petr tomu nerozuměl a bránil se tomu. Děsilo ho, že se nad ním něco-někdo snaží získat kontrolu. Ale pak, tu noc, kdy se už rozhodl, že se kocoura nebude bát, viděl, co měl vidět.

Rozhodl se, že hned po škole bude pátrat na internetu po všem, co se dá zjistit o kočkách a čarodějnicích, o světle a kletbách.

Ale nakonec měl hlavu plnou něčeho jiného.

Klára mu o přestávce řekla, že viděla včera Hanku v nákupním centru s nějakým cizím klukem. Poslal jí s tím do háje, ale rozhodilo ho to hodně. Hanka mu řekla, že nedělní večer bude s rodiči v divadle.

Proč mu lhala?

Přemýšlel, jak se jí zeptat. Ale nakonec se rozhodl začít úplně jinak.

Klára mu totiž dala do hlavy ještě jednoho brouka, nebo spíš přikrmila toho, co už tam nějakou dobu byl.

„Nevidím nejmenší důvod Hanku podezírat, že si hledá někoho jiného.“

„Jasně že nevidíš. Já bych si na jejím místě taky dala sakra pozor, abys nic neviděl. Na to se příliš vyplatíš, Péťo.“

O tomhle přemýšlel už docela dlouho. Štvaly ho tátovy peníze a vše, co se kolem nich točilo. Máma kolikrát, když byla napitá, přiznávala, jak se bojí žít bez tátových peněz. Petr to nechtěl slyšet a snažil se jí vysvětlit, že se nemá čeho bát. Nelíbilo se mu, jak to znělo. Nechtěl mámu takovou.

Ale ona se kolikrát naštvala, anebo rozbrečela, a tvrdila, jak je táta nespravedlivý a že by jí měl dávat víc a zařídit víc. Vytáčelo ho to k nesnesení.

Jenže když něco říkal, narážel sám v sobě na to, že není jiný. Využívá všechny výhody, které mu tátovy peníze do života přináší, bez zamyšlení. Bez sebemenšího ostychu a někdy až s drzou samozřejmostí.

Uvědomil si to a cítil se proto špatně.

Rozhodl, že to změní. Přemýšlel nad tím už nějaký ten týden, ale dnešní události všechno rozhýbaly. Jak se k tomu Hanka postaví?

Měl od táty slíbené k osmnáctinám auto a pak ten byt. Vzdát se představy bytu bylo docela těžké, ale pokud si chtěl dokázat, že to myslí vážně, musel to být právě byt. Odstěhuje se i tak, říkal Hance. Najde si brigádu a bude si na bydlení přispívat. Nechce od táty víc, než kolik dostávají průměrně lidi na vysoké. Anebo klidně vůbec nic, bude si prostě vydělávat sám.

„Jsi neskutečně naivní,“ vztekala se Hanka. „Nemáš nejmenší tušení, kolik hodin týdně bys musel trávit někde za barem, či v montérkách, aby sis vydělal dost na to, aby ses v Praze uživil. Navíc nemáš žádné zkušenost s prací, po prvním dni budeš brečet.“

Měl na ni vztek a přišlo mu to strašně nefér, že ho tak podceňuje.

„Právě proto tu zkušenost chci, abych si dokázal, že tátovy peníze nepotřebuju.“

„Jsi pitomec. Místo toho, aby sis užíval, že máš takhle skvělý život, tak si ho budeš komplikovat.“

„Tak si ho budu komplikovat. Chci. Ale proč tě to vlastně štve?“

„Proč?“

„Líbí se ti, že skrz mě se tátovy peníze dostanou i k tobě?“ řekl a ztišil dech. Bál se její reakce.

„Skvělé. Takže zlá jsem ta já. Běž do háje! Až za tátou polezeš, že jsi na dně a žereš už měsíc čínské polévky, tak já ti nepomůžu.“

„Hani…“

„Co?“ dívala se na něj, připravená k boji.

Měl vztek a bolelo to. Ať se stane cokoli, zeptá se: „Kde jsi byla včera večer?“

Rozesmála se. „Klára? Myslela jsem si, že bude mít potřebu žvanit. Ona by tě totiž ráda měla sama, víš? Ale to je jedno. Na tom nesejde. Touhle otázkou jsi rozbil úplně všechno. Není tvoje starost, kde jsem byla včera. Stejně jako já se neptám, kde jsi byl ty.“

„Já jsem nebyl nikde s jinou holkou.“

„I kdybys, Petře, tak já se tě na to ptát nebudu,“ řekla a rozbrečela se. „Nezajímá tě, kdo jsem a co chci. Nikdy jsi se mnou nešel nakupovat, nikdy jsi se mnou nezašel jen tak do kina, anebo tančit. Miluju tanec, víš to vůbec? A já jsem s tebou byla pořád, kamkoli jsi chtěl jít. Byla jsem s tebou na lyžích, i když neumím pořádně lyžovat a ty ses mi smál. Lezla jsem s vámi ferraty, i když se bojím výšek – a ty ses mi zase smál. Nesnáším vedro a byla jsem s vámi v Egyptě…“

Hádka se nesla dál a dál. On na ni tlačil, protože chtěl vědět, jestli má někoho jiného. Hanka se tomu vyhýbala a místo odpovědi tahala další a další jeho provinění vůči ní.

Bylo mu z toho všeho zle. Ta směs vzteku a lítosti, která se nedala polknout. 

 

„Když je člověk hodně naštvaný, je to většinou proto, že se cítí uvnitř ublížený, nepochopený, bezmocný… nezáleží na to, jestli právem, nebo neprávem, to vztek v tu chvíli nerozliší. A pak se takový člověk brání – brání se útokem. Proto kolikrát řekne věci, s kterými by jindy sám nesouhlasil. Ale v tu chvíli ví, že jimi ublíží. Je to zlé, ale je to velmi lidské,“ říkala mu Markéta.

Slyšela jejich hádku, slyšela, že Hanka odešla uraženě pryč.

Zeptala se ho večer, když se potkali dole v obýváku, jestli je všechno v pořádku.

Řekl jí, že ano. Ale pak vybouchnul. Měl vztek na všechny, kteří rozbíjejí vztahy.

„Rozešli jste se s Hankou?“ zeptala se, i když o tom neřekl ani slovo. Mluvil o ní, tátovi a mámě.

„Asi…“ přiznal.

Byla ten poslední člověk, s kterým by čekal, že se o tomhle může bavit. Vlastně si vůbec nedokázal představit, že by o tom mluvil s kýmkoli. Ale najednou seděli na pohovce a on jí bolestně povídal o celé hádce a vůbec o všem, co ho s Hankou trápilo v poslední době.

„Myslím si, že to Hance pak bude taky líto, že tohle všechno řekla.“

„Nevím… Přišlo mi, že o mě vůbec už nešlo. Možná o mě vlastně nikdy nešlo,“ ušklíbl se. „Peníze…“

„Je kolem nich špatná energie, to ano. Asi si dokážeš představit, kolik lidí kolem mě si myslí, že jsem s tvým tátou jenom proto, že má dost peněz.“

Neřekl na to nic.

„A někdy to trápí i mě samotnou. Bylo by to mnohem snadnější, kdyby je neměl, co?“

„Přesně to jsem si říkal.“

„Má to svůj důvod, že se říká, že peníze kazí charakter. Jsou velmi lákavé. Ale zase ti mohou pomoct si charakter utvrdit. Že se nenecháš strhnout. A ty sis na to už přišel.“

„A přišel jsem o Hanku.“

„Možná ano, možná ne. Pokud ano, nebyla to holka pro tebe.“

„Myslíš si, že je falešná a namyšlená?“

Markéta na chviličku zaváhala s odpovědí. „Dneska by se to asi dalo říct. Ale to neznamená, že taková musí být, Petře.“   

 

Myslel na to, jestli by měl Markétě říct o tom, co prožil s jejím kocourem.

Ale nebyl si úplně jistý. Teď už si nemyslel, že je Markéta nějaká čarodějka.

Jestli tady někdo kouzlí, je to kocour. Ale jestli o tom Markéta neví, co si bude myslet, když jí to řekne?

 

V.

Renáta jí řekla, že to s kočkou je hloupost. Ale Helena nedokázala tuhle myšlenku dostat z hlavy. Probouzel se v ní těžko ovladatelný neklid, roztěkanost a nespavost.

Alkohol ani prášky nepomáhaly, snad to ještě zhoršovaly.

Rozhodla se, že kočku zabije. Jestli má pravdu, pomůže to. Pokud ne… tak prostě zabije kočku. Neměla s tím spojené nějaké hlubší výčitky.

 

Petr se probudil uprostřed noci. Zpocený a s pocitem, že bude zvracet. Břicho měl v křeči… Ale ne. Když procitl, uvědomil si, že ta bolest patří do snu, ne do skutečnosti.

Nebylo mu špatně. Jenom ho zaplavil divný neklid.

Podíval se na stůl. Ale kocour tam nebyl, nezíral se na něj.

To mu přišlo divné. Zvedl se z postele a šel se po něm podívat.

Našel ho ležet v chodbě. Nejprve si myslel, že je mrtvý, ale pak zjistil, že dýchá. I když jen slabě.

Probudil Markétu. Museli okamžitě na veterinu.

Chtěl jet s nimi, ale táta mu docela rozumně řekl, že by měl zůstat doma. Že oni to s Markétou zvládnou, on musí ráno do školy.

Zůstal v domě sám. A cítil se divně, opuštěně a strašně zranitelně.

Co bude, jestli kocour umře?

 

Markéta zůstala na veterině několik hodin, kocour ležel na kapačkách. Ale když se Petr vrátil ze školy, zdálo se, že se kocourův stav zlepšuje.  

Zato Markéta vypadala bledá a unavená.

Petra okamžitě intuitivně napadlo, že je to proto, že už jí kocour nechrání. Ale pak tyhle myšlenky zahnal racionálnějším vysvětlením. Samozřejmě, že je unavená. Bojí se o kocoura a moc toho nenaspala.

Odpoledne se dozvěděli, že kocour snědl nejspíš něco otráveného.

To mu přišlo tak divné. Jak to, že kočka, která je tak mocná, se nechá nachytat do něčeho takového?

Šance na přežití neměl kocour největší. Ale Petrovi bylo jasné, že o jeho život budou bojovat do poslední chvilky.

 

Nechtělo se mu vůbec za mámou. A tak jí jenom zavolal. Že nepřijde, že už je pozdě a nechce se mu přejíždět. Přemýšlel, jestli jí má o kocourovi říct, ale nakonec to neudělal. Něco mu říkalo, ať mlčí.

Cítil se strašně divně, když telefon položil.

Chyběla mu Hanka. Ale ne ta Hanka, s kterou se hádal. Chyběla mu Hanka, s kterou kdysi začal chodit. Která se uměla smát a byla ze všeho nadšená. 

Kdy ztratil pojem o tom, kdo vedle něj je? A co když ho opravdu nikdy neměla skutečně ráda?

Myslel na to, co řekla Markéta.

Chtěl věřit tomu, že se Hanka ozve, že se omluví, že jí bude všechno líto… Ale vlastně tomu vůbec nevěřil.

 

VI.

Markéta na tom byla stále hůř. Jak se zhoršoval zdravotní stav kocoura, horšil se i její. Zvracela, měla teplotu. Nebyla schopná nic sníst – a  byla tak strašně unavená. Téměř se nemohla zvednout z postele.

Dostala od doktora antibiotika. Ale Petr chápal dobře, že nejde o žádnou skutečnou nemoc. Markétě se dělo něco jiného.

Chyběla jí síla, kterou jí chránil kocour.

Jenže co může dělat?

Chtěl o tom mluvit s Markétou, ale nevěděl jak. Protože když řekne, že jí nejspíš ničí nějaká negativní energie, zeptá se Markéta, co je to za energii. A on to ví.

Nechce to vědět, ale ví to.

 

Nemohl to říct ani tátovi. Necítil k němu natolik velkou důvěru.

Jak by asi se postavil k tomu, kdyby mu Petr řekl, že si myslí, že máma je ten, kdo ničí Markétu? Že jí posílá skrz nějakou jinou ženskou něco zlého, ať je to cokoli?

Měl pocit, že táta, i když se tváří, jak všemu nadpřirozenému najednou věří, by tohle považoval za bláznovství. Anebo by dostal strach a nedokázal by to stejně nijak řešit.

 

„Petře, ty ses nějak pohádal s mámou?“ zeptal se ho táta to odpoledne.

„Proč myslíš?“

„Že už jsi za ní nebyl tak dlouho.“

To ho neskutečně naštvalo. Zase to táta hází na něj. „Stavím se za ní dneska, tati.“

„To je dobře.“

„Ale ty bys s ní taky mohl mluvit, protože když to neděláš, tak si máma vytváří v hlavě různé představy, z kterých jí přeskakuje!“

„Jaké představy?“

„Já bych se asi taky cítil divně, kdyby se mnou po tolika letech vztahu přestala moje žena mluvit. Asi bych si to neuměl racionálně vysvětlit.“

„Petře, náš vztah s tvojí mámou byl mrtvý už mnoho let.“

„A máma to věděla, tati? Anebo byl mrtvý jen pro tebe, ale neměl jsi odvahu jí to říct a něco s tím dělat? A teď, když se objevila Markéta, tak utíkáš – ale nechceš se už ani otočit?“ Polkl. Tohle měl tátovi říct už dávno. Ale přesto měl i teď strach z reakce.

Místo odpovědi nastalo dlouhé ticho.

„Víš co, neodpovídej. Já odpověď stejně znám. Ale když je to takhle, tak se na mámu nikdo nemůže zlobit, že volí zoufalá řešení. Já bych se z tebe taky zbláznil.“

 

Musí s mámou mluvit. Dřív, než ztratí jistotu. Protože všechno to bylo příliš šílené a velmi snadno se mohlo stát, že se pod tím rozloží a chytí se nějakého rozumného vysvětlení, přestane některé věci vidět… a na všechno zapomene.

Jenže pak může Markéta trpět a snad i umřít, stejně jako kocour, a máma může jednou strašně litovat.

Uvědomil si, jak ji má i skrz tohle všechno strašně rád. Že to v něm na jednu stranu budí hrůzu a zlost a na druhou soucit a lítost.

A vztek na tátu. Protože pasivita a přehlížení je možná ještě horší než to, co dělá máma.

Bylo mu z toho všeho do pláče.

Musí jít za mámou, ale vlastně vůbec neví, jak jí to říct. Nechtěl na ni zaútočit, ale bál se, že neovládne vztek. Protože sice rozuměl jejímu zoufalství, vyčítal to tátovi – ale jestli je tohle pravda, tak je to stejně strašné a nebyl si jistý, jestli to unese.

Dokáže to přijmout a odpustit jí, bude-li to pravda?

A co když to máma všechno popře? proběhlo mu hlavou hned na to. Má snad nějaký důkaz?

Ale mohla by mu máma do očí lhát?

…a co jestli mu opravdu přeskočilo?

Měl v sobě obrovský zmatek.

Ale čas běžel. Musí něco udělat ještě dneska, než ztratí sílu a velmi křehkou jistotu.

 

VII.

„Markéta je na tom mnohem lépe,“ řekl mu táta s úsměvem, když další den přišel. „Od rána normálně jí.“

Petr jenom přikývl. Nedokázal mít radost, byl na to příliš unavený.

Včerejší rozhovor s mámou byl úplně jiný, než by si dokázal představit. Přehrával si rozhovor dopředu na několikrát, snažil se připravit, zůstat rozvážný, klidný a věcný. Doufal, že když mámě řekne, že o všem ví, ale že to nehodlá použít nijak proti ní, že to ona přijme, přestane s tím, co dělá ona, anebo ta ženská – ať je to cokoli. A tím bude všechno skončeno.

Jenže ke klidu měl velmi daleko už od okamžiku, kdy odemkl dveře.

„Co se děje, Péťo?“ zeptala se ho máma. Nechápala jeho vážnou tvář a roztěkanost.

Řekl jí, že Markéta je posledních pár dní nemocná.

Výraz v jejích očích mu okamžitě prozradil, že ví. Dokonce se lehce pousmála.

„Jak se tomu můžeš smát?“ obořil se na ni a do očí se mu proti jeho vůli hrnuly slzy.

„Proč brečíš, Petře? Co se děje?“

„Vím to.“

„Co víš?“

„Že jí ubližuješ. Že jí chceš zabít.“

„Koho chci zabít?“ ale už věděla, co myslí. V prvním okamžiku jí to přišlo tak absurdní, že se skoro rozesmála. „Petře, vždyť to vůbec není opravdu, vždyť to je jenom…“ výraz její tváře se ale postupně měnil. Úsměv zamrzal. „Petře, já ji nechci přece ublížit, já jenom chci, aby odešla, rozumíš? Já ji nechci zabít, proboha, Petře, jak tě napadlo?“

„Otrávila jsi kocoura.“

„Jak to víš?“

Nevěděl. Ale teď už ví.

Vzlykal. Máma se rozbrečela taky. „Nechtěla jsem nic zlého, Petře, věříš mi?“

Popadla telefon, že okamžitě zavolá Renátě, ať se vším přestane.

„Teď už je všechno v pořádku, Petře, Renáta s tím skončila. Už je všechno v pořádku.“

Když ho viděla před sebou, docházely jí teprve důsledky toho, co dělala. Byla to pro ni – navzdory všemu – pořád jenom jakási hra. Ne skutečnost.

Jenže ono to bylo skutečné. A Petr má pravdu. Nemůže říct vůbec nic na svoji obranu, opravdu chtěla Markétě ublížit. I když snad nevěřila tomu, že se to reálně stane.

A otrávila její kočku. To nešlo omluvit žádnou nevědomostí.

Nedokázala najednou pochopit, že to opravdu udělala.

Její pláč se změnil. Už nebyl prosebný. Pochopila vlastní zodpovědnost. Nevěděla, co bude dál. Jak se s tím smířit – a s tím, že to Petr o ní všechno ví. 

Nebylo vůbec nic, co by mohla říct.

Dotkla se jeho ramene – a bála se, že její ruku odstrčí. Ale neudělal to. Objali se.

 

Vešel za Markétou do pokoje.

„Jak ti je?“

„Dobře, Péťo,“ usmála se na něj. Nejspíš nic netušila.

„A kocour?“

Oči jí posmutněly. „Zemřel. V noci.“

„Zemřel?“

Přikývla. „Mám skoro pocit, jako by v tu chvíli, když už věděl, že to nezvládne, vzal na sebe i mou nemoc a odešel…“

Petr se usmál, aby ovládl slzy. „Splnil svůj úkol.“

„Byl výjimečný.“

„To byl.“

Dívali se na sebe a Petra napadlo, že Markéta možná přece jenom něco ví. Ale že nemá potřebu o tom jakkoli nahlas mluvit. 

---