Monolog

Probral jsem se na nemocniční posteli. Cítil jsem vůni dezinfekce a rozhlédl se kolem: jsem v ambulanci dětského lékaře. "Už otevřel oči!" "Příště si to určitě rozmyslí!" Hlavu jsem měl zafačovanou. Začal jsem přemýšlet, co mě sem přivedlo: no jasně, dětské hřiště. Rvačka. Zastal jsem se té holky. Rozbili mi hlavu kamenem. "Máš cos zasloužil, mladý muži. Příště se určitě nebudeš prát." To byl hlas mojí třídní učitelky. "Ale... Hanka Dvořáčková... já se jí zastával..." "Nic takového neříkala. Všichni tvrdí, že sis začal. Asi dostaneš poznámku, aspoň tak to vidím já." Hm. Tak si poležím v nemocnici. Ale to by tak hrálo, abych příště někomu dělal vola. * * * Další dávka čtení pracovních mailů, než půjdu na opulentní oběd. Zívnul jsem. "Vážený pane, musíte si koupit nejnovější verzi našeho softwaru. Jinak si ta data, která vám poslali, neotevřete..." píšu. V duchu jsem si zamnul ruce. Takto se to dělá: nakódovat to tak, aby na vás zákazníci byli závislí a bez stálých updatů a nových verzí nemohli v podstatě existovat... Tu jsem pocítil takový zvláštní pocit: těžko se to popisuje, ale jako kdyby moje "já" bylo na více místech najednou. Potom jsem uslyšel v duchu hlas. Bylo to něco jako když člověk mluví v duchu sám se sebou, ale bylo poznat, že odesílatel myšlenek je jiná osoba než já sám. "To, co děláš, není správné," řekl ten hlas. "Správné pro koho? A kdo vůbec jsi?" odpověděl jsem. "Jak 'Správné pro koho': správné jako 'správné'... zapomněl jsi na svoje ideály?" zeptal se ten druhý. "Ideály mě opustily už dávno. Nebudu nikomu dělat vola," opáčil jsem. "Ano... listuji tvou pamětí. Jeden podvůdek vedle druhého, podraz sem, podraz tam..." vyhrkl on. "Kdo jsi, že mě můžeš takhle soudit?" přestalo se mi to líbit. "Já jsem... nebudeš tomu věřit, ale já jsem ty," zaznělo z jeho strany. "Cože?" nechápal jsem. "Pamatuješ, jak ses zastával Hanky Dvořáčkové na základce? A kluci tě pak praštili kamenem do hlavy?" oprášil vzpomínku. "To už je tak dávno... jaktože to víš?" nevěřil jsem. "No... při tom úderu kamenem se něco stalo - nevím, jak to nejlépe popsat, ale část tvé duše byla vržena do jiného světa: můžeš si to připodobnit, jako kdybys jeden soubor zkopíroval na jiný disk a teď měl dva: tak jsem vznikl já. Jsem něco jako tvoje kopie." "No tak super. A tos tak dlouho čekal někde u ledu nebo na houbách?" zeptal jsem se. "Tam v tom druhém světě je plynutí času jiné než tady. Vlastně tam něco jako 'čas' v pozemském slova smyslu vůbec neexistuje: dalo by se říct, že pro mě uběhlo docela málo či vůbec žádný čas: a teď jsem tady." "Takže vedu něco jako monolog?" uchechtl jsem se. "Monolog nebo dialog - tady vidím, že dost velká dávka tvé současné existence je založena na nemorálním chování a to se mi vůbec nelíbí," konstatoval. "Takže tys zůstal takovým idealistou, jakým jsem byl ve svém dětském věku? Zajímavé." nadhodil jsem. "Moje teorie je taková, že nespravedlnost, se kterou ses potýkal -asi to začalo tím, že ses zastal té holky, ale přitom dostal poznámku a pak ses podle toho rozhodl, že čestné jednání se nenosí a je naivní- vedla k tomu, žes postupně začal jednat docela podle." "No: a to se mi vyplatilo: vidíš, jak se teď mám!" uchechtl jsem se. "Ano: vidím, že záměrně vytvořenými nekompatibilitami nutíte lidi kupovat nové a nové verze vašeho systému. Mimo jiné. A ještě k tomu..." "Víš co? Nemohl by ses zase vrátit do té svojí dimenze? Už mě unavuješ." vzdechl jsem. "Ale kdepak. Jsem tu, abych tě napravil. Jsem tu, abychom se vrátili do původního, čistého stavu." prohlásil. "Je to moje tělo. Je to moje mysl. Vypadni!" křiknul jsem v duchu. Potom začalo něco jako mentální souboj. Napřel jsem se proti němu a bojoval za svůj svět... * * * Probral jsem se na nemocniční posteli. Cítil jsem vůni dezinfekce a rozhlédl se kolem: jsem na psychiatrii.

---