Vize IXL. Ó ta naše jitra nových sluncí!

Ó ta naše jitra nových sluncí! Vítána s pláčem, opouštěná v zápalu krásného tvoření. Přísliby přízně. V polednách stavěli jsme přehrady z mostů, krvavě líbali průzračné zvony a tišili hlad temně modrými břehy. Počítali jsme okna v žalářích pro zpuchřelé, kteří už neudrželi ruce nad ohněm. Vzepřeli jsme se rozdroleným hlasům města a vzpomněli na brány zornic vísek a samot. 

Na místech, kde poprvé kvetly stromy, rozdělali jsme oheň s písněmi. Tam nás našli. Ptali se. Žadonili. A k večeru v polích ohlásili nám tlukotem srdcí, že přišel hodokvas. Rozkročeni přes všechny své ctnosti, dopřávali si víc jídla ...než vína. Tři z nich se udusili, když počali mluvit o pravdě. Změnili jsme tvar slov a prodávajíce je pod cenou, poznávali jsme schémata falešných úsměvů. Do studní pak vymočili jsme jim všechen náš žal.

K večeru purpur změnil se v šarlat a stesk.... a bylo jedno, kde hořely ohně, a zda-li hodovali se lidé nebo ptáci. Krutost stala se jedinečnou kratochvílí. A tak v nastalém reji jejich příšerně pravdivých masek, zahaleni tmou, překročili jsme polední mosty, vyhnali raky proti proudu, zavolali vítr a povodeň. V apokalypse soucitu a nezměrnosti smutku, zazpívali jsme píseň mrtvým; Vztyčili strašáka naděje, aby až přijde kalné ráno, mrtvé oči, dříve než zahalí je křídla havraní, spatřily jitro nových sluncí.