Písmák Křik
Obejdi vchod.
Zamkni hrad.
Neodcházej, když jsi host.
zbyla mi jen ochraptělá zlost
Erupce na duši
přestala jsem snít
to je to, co se stalo
Zítra se nenarodí a za rok také ne
Kdo.
Rezonujeme
Rezonuješ ve mně
Rezonuji v tobě
A kolem nás se vznáší opar z tónů
Tónů saxofonů, zlatých slonů
Chlapec za hradbou
Pamatuješ sina první dotyk skrze hradbu. Ostrý nůž projel skrz Tvůj bokhřejivá bolest tekoucí krve. děsivá krása tekoucí krve. Na duši máš vyryté všechny přešlapy přes hranici.
Pád
Pád z kolem sebepostavených zdí pád tam, kde se ryby slov už nebojí pád a sbohem řekla jsem neotáčím se zamkla jsem. Pád tam, kde vříská ticho ozvěnou pád nevracím se a za stěnou spí lidé které nebudím. Pád až na dno výšky nebe pád s Tebou do hlubin kde každý jsme jen vlastní stín kde Tvůj dech je dechem mým.
Hlad po dotyku
Úsměv - svíjející se hadkloktání v záhybech rozumutlak vzduchu na páteř při pohybu k tobě - hladřeka obrátila svůj tokproti proudu. Standartní krok stranou - strachbolavé oči skrz tlusté sklo ránavzpomínají na dobukdy byl obraz ostrý - noc. Deska s Tebou nakreslenými dotyky tu hraje tichou melodiikterou nepřehluší ani rány srdečního svalu.
Vystoupila z těla
Hlavní oči mého světapodléhají změnám pohybů hladinytance medůzbarvy vody v příkopechdélky života tonoucího. Hlavní oči mého světahledí zasněně do strnulé krajinybez pohybůdost perfektnísladce vonící hnilobou. Hlavní oči mého světa se nedívají přímo,ale za vysokou skálou doprava podél křovítam stojím já, nahá a slepá. Čekám.
Dnes trochu smutno je mi
V betonu zalitápodoba hlasitásní o své tvářizná však jen otisk na polštáři. Oči ji zklamalyzmrazit se nechalyteď padají po kapkách k zemikde slejou se v jedno velké:"Dnes trochu smutno je mi. "Slyšel jsi někdy tu písničku. V ní nezazněl jediný tón.
A tak se vracím zpět
Slepé kroky v mlžné krajině
temnota touží spolknout vše živé.
Rozbolavělá těla stromů ticha
pokoru teskně větve nesou.
Jaro
Tančím na hraně dvou světů
jeden je krásný a druhý ještě horší.
Líbám ticho, odpověď nečekám,
ve větru si můžu dovolit i kříčet.
Na cestě...
Celý den
jenž trvá vlastně roky
se kopu do řiti
a jenom zvracím slova
Ze samoty
Vznáším se v prostoru samoty
je bezmezná
a kalendář odřezává plátky srdce
moje zjizvená vnitřní tvář
Co naleznu v tichu
Ticho mne tlačí do spánků
a kvílí
že roztočí mou duši
jako káču
Ustrnutí
Přece vím, co je důležité.
Nedokázala bych žít bez smíchu.
a tak se mračím.
tik tak tik tak tak tak tak
Občas je mi smutno
Všechno začína jinde
Cožpak si nepamatuješ.
Podotýkám, že se nedotýkám
vystavených exponátů
Mému jižnímu pólu
V mém snu
a ve tvém hlučném bytí
jsme dostali stejnou pozvánku
za krkem nesem
Utíkám za tebou
A v tvých očích vidím
barevnost tebe, světa
a vše mi připadá lepší
Chtěla bych se nadechnout
Já - dítě
Postavila jsem si hrad z písku
lepila vlhkostí svých chyb
postavila jsem si svůj domov
kde mi mohlo být líp
Jsem strom
Jsme tonoucí - toneme v slzách,
které neroníme,
v oceánu svého podzemí.
Můj strom je tak vysoký.
Dva havrani
V hlavě
dva zranění havrani
slepota nachází své oční krajiny
v kráterech po padlých hvězdách.
Svítání
Daleko,
noc už je daleko
zakletá do studny
schovaná do kouta.
Napíšu básničku
Napíšu básničku
tichou a smutnou
tesknou jak motýla poslední let
Básničku s náladou
píseň slepého tuláka
Prorůstám tichem
a toulám se tmou
vdechuji Slunce
a stíny za mnou
Setkání
Ostružiny v hrnku - modré z nebe
prostřel jsi mi do svých řas
Já vím o vůni, co mámí rozum
odemykám dvířka, pozvu tebe
Tulačka
Rozesmáté tváře kolemjdoucích
vrývají mi příkop samoty
V koloseu hra už začala
jen já svůj lístek prohrála
V noci
Bolest zvoní
v uších mojích.
Noci - dlouhé roky
šedé mé vlasy skřípou do rána
Šepot
Stromy se svlékly
do nahé podoby
z oblaků slétají
duchové světla.
Pouhá touha
Chodím přikryta mlžným oparem,
aby tvůj oceán nevytušil,
že jsem jak Sahara, vyprahlá, žíznivá,
že jsem jak mršina, co život objímá.
Jedna večerní nálada
Sny políbily své můzy
a já s nimi pláču
Oči se zamlžily a ztratily šanci
cokoli milovat.
Rozlití
Na hlavu
leju si ropovou polívku
vlasy se neskutečně lepí
od uší úsměv se zabarvil dočerna
Zachraňte domy!
Domy, vysoko hledící
svědkové
Do nebe volají
svá poselství
Pohádka
Je ticho, krásné ticho. Kde to jsem. Jsem vůbec. Kde je prostor.
Píseň pravdomluvného schizofrenika
Z ucha mi vylezl skřítek
a venku jich poletují miliony
zpívají o kapkách
a smějí se mi.
Co dno?
V hlavě mi hučí ponorka
dře o dno.
Mé rybky utíkají do špiček prstů.
Dotýkám se předmětů, abych se ujistila,
Část pro cizince
Obraz cizince uvnitř mě
nemůže být nikdy tak krásný,
jako je jeho živá duše.
Ai přesto v sobě objevuji nové světy,
Chci
Můj svět je bez hranic.
Přemnoho dimenzí
je však nepoznaných.
Já je chci vidět, cítit mít,
Požár
Hořím,
křičet nemohu
Vše ve mně, uvnitř pálí
Není možnosti proplout oblohu,
Je mi velká kůže
Žaluzie, nositelky tmy
už poslaly mi oceány černě
já se v ní topím
rodím a hynu
Jsem přišla s kina
V klidném večeru
otevírám plechovky se sladkými slovy
nových bohů
nemám otázky na odpovědi
Makovina
Je snad osudný ten Strach
který smekl se po mém hlase
že můj život připomíná prach
který prahne po nekonečné Kráse.
Umělá hmota
V buši neonových světel
sami hezky umíráme
ještě se naposledy napijeme Coca coly
z plastikové lahve
Andělovi
Vidím polibky na asfaltu
nechal je tu nějaký tajemný
pro svou lásku
Dotýkám se jich špičkami mých prstů
Prázdnota
Duše, kde jsi byla,
když jsem blouznila, tebe hledala, jen tápala,
kde jsi byla,
když jsem tě potřebovala.
Světla lamp už zmizela
Světla lamp už zmizela
je skutečná tma.
Plamínek svíčky v pokoji
se mírně pohybuje
Ofce Ovce
Ofce Ovce Ofce Ovce Ofce Ovce
Ofce Ovce Ofce Ovce Ofce Ovce
Jsme oběti nás samých
své nedokonalosti
Smutný básník
Ty, smutný básníku
co na svých řádkách
obnažuješ duši svou
Ty, smutný básníku
Cíl?
Dojíti nakonec není možné
v našem světě nekonečnosti.
Není tedy cíl.
Není.
Optimistická pomoc při absolutní rezignaci
KDO REZIGNUJE.
Ten, kdo nezná východiska.
Ten, kdo znát východiska nechce.
Ten, kdo je slabý přiznat si východiska.
Proč píšu
Tiše šeptám mezi slovy proudy duše mé
a naivně čekám,
kdo to postřehne.
Jakési zoufalství
Nesmrtelná nesmyslnost
ovinula mě pocitem zmateného
pobíhání sem a tam
To není deprese, ta víla
Brány do duší
Paprsky naděje
září z lidí
málokdo vidí
nikdo se nesměje
To co je v nás
nenávist ve mně
stává se vůdce
proti Vám
pro moc a slávu
Ukrytá v jeskyni
Skryta,úzkost, skryta
v temné skalní díře
jak plaché zvíře
co se bojí zemřít