Sen

Sen

Dnes v noci jsem měl sen.

            Byl jsem bílý kůň, snící o trysku zelenými loukami po boku mé družky spolu s přáteli, snící o líbezném dotyku divokého větru o dotyku svobody laskající mojí hřívu. Ale každý den je stejný. Každý den napínám své svaly k prasknutí a táhnu své břímě hnědým mořem k obzoru a zpět. Věřím. Věřím, že až pro ně převrátím tuhle pláň, nechají mě jít, že tahle je poslední.
           Přišla zima a po ní další a další. Myslím, že jsem si to už přiznal. Nikdy nepoběžím s větrem o závod, nikdy nestanu po boku mé lásky, nikdy nepoznám své přátelé. Už nevyryji další brázdu, nevyrvu další kámen z matky země, žal roztrhl mé srdce a mé znavené tělo padá mrtvé k zemi, opouští mě duše.

            Byl jsem šedý králík, na světě jsem nechtěl nic jiného než mít svou noru a skákat volně po lesích a polích. Vím, že jsem pro to stvořen, žádný lovec by nade mnou nevyzrál, les a pláně jsou mým domovem, mým údělem.
           Co tady dělám? Jaký má život smysl v tomto drátěném vězení kde se sotva otočím, či protáhnu. A nejsem tu sám. Je nás tu víc než tucet a nikdo nezná odpověď, nikdo to nechápe.
           Dnes se kotcem nesla zpráva, jeden z nás, když jsme ještě spali, zmizel. Za pár dní zůstala jiná cela prázdná a následující dny nás opouštějí další, vzduch je nasáklý smrti a těžko se dýchá. Už je nás jen pár, dochází mi čas, měl bych se smířit se smrtí.
           Zůstal jsem sám, cítím, že zítra ráno nastane můj den.
           První sluneční paprsky dopadají na mou celu smrti. Už je slyším, padám k zemi a nedýchám, srdce mi skoro netluče, vypadám jak mrtvý, jsem smrt. Přicházejí. Slyším v jejich hlase nespokojenost, rozhořčeni. Otevírají se dvířka. Tohle je má chvíle. TEĎ! Vystřelím jak šíp z luku válečníka hledající srdce nepřítele. Proletím pod rukou toho vraha a vrhnu se střemhlav lesu. Ano! Dokázal jsem to, žádný lovec nade mnou nevyzraje, les a pole jsou mým údělem.

            Byl jsem hnědá slípka, která by své srdce rozdala pro malá, žlutá kuřátka, zlaté slunce, radost všedních dnů. Dneska jé můj velký den. Jsem tak nedočkavá a šťastná, že se asi rozskočím, dnes jsem snesla své první vajíčko. Konečně budu matkou, předám jim vše co znám, všechnu lásku.
           Vzali mi ho! Proč mi to dělají?! Kam ho nesou?! Co s ním bude. Co si jen počnu.
Mé dítě.
           Snesla jsem další a další, každé mi vezmou. Každé! Míjí týden, měsíc, rok, ale já se nevzdávám! Dnes to určitě vyjde. Dobře jsem ho schovala, tohle mi už nevezmou. Jenže dnes si nejdou pro mé vejce, dnes se blýskavá sekera ostrá jako měsíční svit uchází o mou hlavu. Ach né, kdo zahřeje mé dítě.

Probouzí mě slunce a kokrhání. Jsem ve své posteli a z okna vidím na náš kurník a králíkárnu. Propadám v pláč.