Plivla na laskavec

Plivla na laskavec

„A když plivla na laskavec / jde do spánku a nedbá / ke kterému z milenců je obrácena…“ Holanovo psaní o osamělé ženě, k němuž těžko něco přidat; jen obnažený list malého nočního čtení.

Hovězí polévka

„Otevřeme-li srdce kohokoliv, najdeme v něm jako Kafkův vesnický lékař hnisající ránu.“ Uzavřeni do svých nedělí ujišťují se, že horká polévka vyléčí každý žal. Nesnadno se pak s tváří zavlhlou hovězími výpary přiznává opak. A tak jde člověk po svátečních dnech jak po řetězovém mostě nad prázdnem života. Je vratký.

Cesta za horizontem řeči

„Bezmocnost oblé přírody je ženství samo, které zavoní prudčeji, když je ničeno.“ Tak praví verš jedné Holanovy básně. Říká se, že muž ženu nepochopí; básníkovi se to nejspíš podařilo. Kdoví. Možná měl jen odvahu myšlenkou jít za fráze a snad až k místu, odkud je patrný horizont řeči. Třeba za noci pozdně letní, měsíčné a chladné, jako je tato. 

Záhadné otázky

Uložila dítě, prohlédla stránky pár přátel z facebooku, u televize vypila sklenku vína a šla si lehnout. Jednou třeba bude o sedmnáct let starší a její dcera poprvé na noc nepřijde domů, přemítala. Co takové myšlenky znamenají? Otázka přišla jak nezvaný host. Sáhla po rádiu, které jako by mělo moc obracet vtíravost k odchodu. Odpovědi na špatně položené otázky si přečte na internetu, ale co když se ve tmě, tichu pokoje usadí něco mimo protokoly barevných magazínů?

Malá prohra

Je to tak každý rok. Do jednoho letního dne se vloudí podzim. Najednou světlo je jiné a vzduch je jiný, i v člověku je něco najednou trochu jinak. A moc se o tom nemluví, neboť jazykem je uzpůsoben identickému a je těžké pojmenovat jinakost. Snad i proto máme podzim za skličující i krásný zároveň: jak nezvaný host vstupuje do řeči a ukazuje její, a tím i naši bezradnost; ta malá prohra nás smiřuje s během věcí.