Rozhněvané úvahy

Bída věčného slovanství

Na břehu Vltavy marně bys hledal malíře. Zato opilých tu bylo vždy dost. Lidé neumí nic jiného než marnit čas. Ta bída věčného slovanství: množit se s vitalitou hlodavců, pít a nudit se. Nábřeží je plné existencí, žvýkají housky od pekaře Pavla piji medovinu, fotí se a světu ukazují své nepovedené děti, které jako civilizační choroba budou toto nábřeží, toto město a tuto planetu obrůstat ještě dalších tisíc let.

Úpadková chvíle lidstva

Rodinkaření na náplavce. Program na sobotní odpoledne, úpadková chvíle lidstva. Rodiče žvatlající jako idioti na své rozjívené spratky, z nichž žádný nestojí za víc než plíček piva mezi dlážděním. Tady svítí světlem tisíce sluncí nejubožejší z lidských slabostí: potřeba rozmnožit se.

Neklidní posunovači

Všichni by se chtěli „posunout někam dál“. Směšná floskule. Vyjadřuje ale dobře neklid současného člověka. Tu jurodivost bez nápadu, chronické nutkání cestovat, ochutnávat a fotit. Stojí v bodě nula a nikdy se nikam neposunou. Jen kolem sebe zanechají odpad, biologický i digitální.  

Pan Cogito

Vpadl do bezmasého bufetu. Muž středního věku s naléhavým výrazem v tváři, jako by v příštích vteřinách měl k řeči přivést dílo nevídaných kvalit. Když Descartes člověku připsal cogito, udělal z něj legrační figurku.

Tuk iluzí

Na světě je prý už 124 milionů obézních dětí. Prý je na vině strava a nedostatek pohybu. „.. snadněji než hovězím lze tučnět tukem iluzí..“ zpívala Hana Hegerová už před třiceti lety; Horáček tak možná předpověděl situace: virtuální šidítka jako tuk iluzí.

Cesta za srdcovým klukem

Hledají to v kartách, některé volají do televize věštce. Taky hrozně rády plánují, zvyšují produkci diářů. Jako by ženství a představa budoucnosti nějak úzce souvisely. A ta touha vědět, co je tam někde v nedohlednu, je tak neodbytná, že žena obětuje i pevninu rozumu. Na vratké lodičce z karet paní Jolandy pak obeplouvá svět svých iluzí, tam někde za srdcovým klukem. A Jolanda jí mává, a jak zhasnou kamery, chechtá se, dobře se chechtá.