Dopisy

Dopisy

 

 

Motto: Dvě věci jsou nekonečné: vesmír a lidská hloupost.

                                                                                               Albert Einstein

 

 

Vypuštěná pneumatika sousedova auta je velká legrace, zatímco ta samá závada na vašem autě je velká lumpárna.

                                                                                            Zdeňka Ortová
 

 

             Naše pětičlenná parta cenařů nebyla příliš vyrovnaná, jak věkem, zdravím, tak zájmy, rodinným stavem, ale všichni oplývali velmi vyvinutým smyslem pro recesi a podvůdky. Obvyklé sešívání rukávů, lití vody na židli, vycpávání prstů rukavic rozmělněným papírem, falešné výzvy telefonem, zasílání balíků neplatných ceníků na dobírku, se dlouho opakovat nedaly a také byly včas po zkušenostech odhaleny. Někdy docházelo i k dodatečným postihům. Mirkovi někdo z nás připsal do seznamu organizací, na které rozesílal nové ceníky, smyšlenou adresu Výzkumného ústavu chmele, sladu a piva. On, nevěda, půjčil seznam na jiné oddělení mladé začínající inženýrce, která rozeslala nějaký výnos podle rozdělovníku adres. Protože se zásilka vrátila nedoručitelná, dostala výdaje k náhradě a snížení čtvrtletních odměn. Mirek protestoval, ale z kolegiality jí způsobenou újmu nahradil.

          Jedna ze zásad naší party byla, nepřiznat se. Dlouho Mirek pátral, kdo mu adresu do seznamu připsal, ale neodhalil to. Jeho podezření se zaměřilo na Richarda, který byl starý mládenec, zahrádkář, který trpěl Meniérem, špatně slyšel, někdy chodil jak po pěti dvanáctkách. Mirek se zmocnil sáčku semínek, které měl Richard na stole, opatrně ho otevřel, semínka vysypal a nacpal tam tři staré vajgly. Pečlivě zalepil a čekal, vlastně jsme čekali všichni, protože to dělal před námi.  Richard nic. Při odchodu domů strčil sáčky se semínky do kapsy a odešel. Čekali jsme, jak Richard zareaguje, ale marně. Až jsme na semínka úplně zapomněli.             

          Radim byl velký fanda do letectví, veškerý volný čas trávil na letišti v Točníku. Ženám se líbil, jeho atletická postava, opálená pleť a černé vlasy přitahovala mnohé zájemkyně o bližší seznámení. Byl ve svých třiceti létech ještě svobodný a bez závazků. Často si z nás ženáčů střílel a vynášel svůj svobodný život ve vzduchu i na zemi.  Abychom Radima trochu přivedli k rozumu, našli jsme v několika časopisech inzeráty v rubrice seznámení, vybrali vhodné oběti a jeho jménem jsme rozeslali dopis, který jsme jako školáčci několikrát ve stejném znění opsali. Dopisy jsme poslali na adresy redakcí a čekali, co se bude dít.

            A dělo se. Radim přišel na rozhovor za svým kolegou na oddělení obecné účtárny cosi projednávat a on ho představil své přítomné podřízené. Libuška. Pátravě se na Radima zahleděla a zeptala se, jestli se jmenuje opravdu Opočenský. Radim přisvědčil. Libuška jen špitla „Moment!“ a odběhla. Po chvilce se vrátila s další ženou, statnou blondýnou s halenkou nadmutou, jak balonky z pouti. Obrátila se na ni a prohlásila:

           „Jano, představ si, tak to je pan inženýr Opočenský.“

Na vyslovení jména dala významný důraz. Jana si překvapením dala ruku před ústa a zvolala“

           „To není možné! To je pan inženýr Opočenský?“

          "Jó, to je pan inženýr Opočenský,“ zdůraznila Libuška se smíchem.

          Radim pochopitelně znejistěl, ale nedal na sobě znát nějaké rozpaky. Naopak přešel ten posměšný tón Libušky lehkým kývnutím hlavy a vemlouvavě řekl:

          „Je snad na mém jménu něco podivného?“

          „Trochu ano,“ odpověděla Libuška, „odepisoval jste do časopisu na inzerát?“

Radim se na obě ženy překvapivě podíval a po chvíli nepříliš rozhodně odpověděl, že na žádný inzerát nepsal.

          „Asi se nepamatujete, ale já jsem váš dopis dostala. Vlastně jsme dopisy dostaly obě. Právě to nás pobavilo, protože oba dopisy byly doslova stejné. Já měla inzerát v Mladé frontě a Jana v Práci. Představovaly jsme si vás trochu jinak, ale působíte dobrým dojmem pane inženýre. Napsal jste toho o sobě dost.“

         Radim se zatvářil, jako kdyby kousl do kyselého jablka, chytil se za bradu a potřásl hlavou na znamení, že o dopisech nic neví.

        „Jistě jde o nějaký omyl,“ snažil se Radim z té situace nějak vykličkovat, „já opravdu nikam nepsal.“

        „Když nás někam pozvete,“ koketně odpověděla Libuška, „tak my vám vaše dopisy ukážeme.“

        V Radimovi nakonec zvítězila zvědavost a samotná příležitost, že se o něho zajímají hned dvě pěkné paničky, jak je otipoval, najednou. Domluvili se na sobotním setkání večer ve francouzské kavárně v Repre. Obdařen úsměvy se s nimi Radim rozloučil a potřásl si i rukou se svým kolegou, který neváhal a pogratuloval mu k nenadálému erotickému dobrodružství.

           K samotnému setkání v Repre nedošlo, protože Radim náhle onemocněl, měl vysokou teplotu a musel ležet doma. Když mu začaly chodit další a další dopisy a nabídky k bližšímu seznámení, pojal podezření, že v tom mají prsty vtipálci cenového oddělení. Některé zájemkyně byly neodbytné a vytrvale mu psaly a hlavně chtěly vědět, jestli je opravdu svobodný a bezdětný a jestli nežije s maminkou.

           Libuška s Janou ho chodily ošetřovat do jeho malé, útulné garsonky střídavě, někdy společně. Když se po uzdravení vrátil do práce, čekali jsme, že se pochlubí, nebo že nám vyhubuje za nevkusný žert, ale nic, byl klidný a o dopisech ani slovo. Něco jsme přece jen zaznamenali. Neuniklo nám, že Radim začal nosit kravaty, lepší oblek, vyžehlené puky, žádné sešlapané boty. Občas přicházel do práce se sportovní vůní, oholen a s čistou košilí.  Po čase přiznal, že se přátelí se dvěma ženami, s kterými plánuje dokonce společnou dovolenou. Bídák jeden, nakonec se z našeho vtipu měl dobře a ani nepoděkoval.

            Netrvalo dlouho a našel jsem ve schránce lístek, že mám na poště uložen balík na dobírku k osobnímu převzetí. Bylo mi naprosto jasné, že jde o zrušené ceníky. Balík jsem vyzvedl, a abych kolegům pokazil radost, o balíku jsem zarputile mlčel. Myslel jsem, že když nedám najevo své rozhořčení, budu pomstěn jejich zklamáním nepovedeného žertu.

           Nebyla by to parta recesistů, kdyby nevymyslela odvážnější kousek. Manželka právníka Tomka pracovala v TUZEXU. To byla příležitost. Všichni věděli, že mám staré auto, Tatřičku, na kterou jsem pyšný. Tomkova manželka opatřila čistý formulář se záhlavím, tehdy exkluzivního podniku TUZEX, vše ostatní pak bylo na mých kamarádech.

           Jednoho dne jsem dostal doporučený dopis z prodejního oddělení veteránů, že se o mně dozvěděli, jako o vlastníku velmi zachovalého automobilu Tatra 57. V dopise psali, že mají zájem moje auto odkoupit, nebo vhodněji převzít protihodnotou za automobil nového typu značky Ford. V případě kladného rozhodnutí se mám s autem dostavit do jejich deposita v Kobylisích, kde si jejich technik auto před převzetím prohlédne.

             Dopis byl tak autentický, že jsem naprosto nepochyboval o jeho pravosti.  Takovou příležitost jsem nemohl nevyužít. Rozhodl jsem se okamžitě. Dokonce jsem se s tím pochlubil v kanceláři. Všichni byli překvapeni, ale gratulovali mi k takové bezvadné příležitosti. Pravdu měli, že bych se se svým platem na nové auto nikdy nezmohl, ani kdybych již přestal platit alimenty.

              Měl jsem v autoopravně švagra, kterému jsem auto svěřil k pečlivé přípravě a novému laku před prohlídkou technika v TUZEXU. Stálo mě to všechny úspory a ještě menší půjčku od doktora Tomka. Švagr mě sice od akce odrazoval, prohlašoval to za pitomost, protože nic podobného s nějakou výměnou veterána za nového Forda zatím neslyšel, ale já jsem se již viděl v novém autě a odradit jsem se nedal. Do týdne bylo auto hotové a já se vydal do Kobylis předvést vyleštěnou Tatřičku. Již na bráně jsem byl zastaven vrátným, který mě do areálu, kde stálo několik nových automobilů cizích značek, nechtěl vpustit. Na můj dotaz, kam mám auto k prohlídce přistavit, se rozchechtal a vyjádřil se dosti neuctivě, že tu káru si mám postavit, kde chci, ale dovnitř v žádném případě.

              Na dopis, který jsem ukazoval, se ani nepodíval a zavolal někam telefonem. Přišel elegantně oblečený pán a slušně se zeptal, co potřebuji. Dal jsem mu dopis, který pečlivě četl a prohlížel, několikrát obrátil a zakroutil hlavou.

            „Mladý muži, musím vás zklamat. Někdo si z vás udělal legraci, možná hloupou, ale opravdu zde něco podobného neprovádíme. Je nám líto, ale dopis je šikovný podvrh.“

            Muž odešel, vrátný se dementně usmíval a já zůstal jako kůl v plotě vedle naleštěné Tatřičky. Nezbývalo, než se vrátit s nepořízenou. Cestou domů jsem skřípal zuby a nadával jako dlaždič. Své sprosté výrazy, žalovatelné jako výtržnost, jsem opakoval několik dní i v kanceláři až do omrzení. Jedinou útěchou byla skutečnost, že se švagr opravdu činil, a Tatřička byla v perfektním stavu.

             Když se ve mně hořkost rozmělnila na lhostejnost., začal jsem přemýšlet o pomstě. Vášeň sice vychladla, ale bublalo to ve mně stále jak ohřívaný guláš. Jednou za čtvrt roku dostával v podniku někdo čestný titul a na jeho stole stála trojúhelníková rudá vlajčička se znakem ROH a nápisem „Nejlepší pracovník“. Odborářský výbor, pro nastávající čtvrtrok, vybral našeho vedoucího cenového oddělení. Nabídl jsem se, že vlajčičku od předchozího odboráře zajistím.

              Teta mojí spolužačky z ekonomické školy pracovala u družstva Invalidů, kde se podobné předměty vyráběly. Poprosil jsem Inku, aby jí teta, údajně pro soukromou hostinu, vyšila podobnou vlajčičku. Jen ve slově pracovník, mělo chybět písmeno „a“. Inka se tomu zasmála a vlajčičku mi těsně před prvním přinesla. Na den předání titulu jsem si vzal z nutných rodinných důvodů dovolenou. Předání vlajčičky se ujal doktor Tomek, který ostatně sám šilhal po funkci vedoucího a trpělivě čekal, až náš Vařenka odejde do důchodu. Z vyprávění vím, že předání vlajky proběhlo hladce s přípitkem a gratulacemi. Doktor Tomek mě litoval, že jsem se nemohl té slávy zúčastnit.

               Nejhorší na tom bylo, že pravá vlajčička se ztratila. Nevím, jak se to stalo, ale byla pryč. Vyhodnocení odboráři byly ještě po dvě čtvrtletí odměňováni s chybějícím písmenem „a“. Průšvih byl odhalen, když vlajčičku dostal Burda z investičního, o kterém se vědělo, že není na děvčata. Nápis, kterým byl obdarován, se ho velmi dotkl. Jeho stížnost prošetřovala kontrolní komise, ale viník zjištěn nebyl. Posledním třem vyznamenaným nikdo jinak neřekl. Moje pomsta byla zahojena.

Uplynulo další čtvrtletí a cenaři se dočkali ještě jednoho žertíku.

               „Tak si představte tu bejkárnu pánové,“ zahlaholil hned po vstupu do kanceláře Richard, „takovej podfuk. Chtěl jsem si zasít astry, rozbalím sáček a místo semínek jsou tam tři vajgly. Takovej švajneraj. Už je to prošlý, koupil jsem to před rokem. Jinak bych jim to hodil na hlavu.“

              Všichni jsme se na sebe podívali a vzpomněli si, jak jsme před rokem marně čekali, jak bude Richard reagovat na fór s vajglíky. V kanceláři se rozlehl mohutný smích, řehot a ječení, na které Richard hleděl vyjeveně, protože nic nechápal.

         

 

---