Pepka

Pepka

 

Motto:  V kouli čísla viděti, štěstí míti.

          Seděli jsme spolu v kanceláři již několik let. Olda byl chytrý, schopný, podnikový právník a neústupný bojovník, zejména úspěšný zástupce podniku u arbitráží a soudních sporů. Svůj případ při rozvodu manželství ovšem prohrál na celé čáře a již dlouho se pod tíhou alimentů krčil a žil velmi skromně. Svoje výdaje pravidelně doplňoval drobnými půjčkami několika stokorun od přátel a zejména ode mě. Dlužno říci, že své závazky vždy čestně plnil. Některá období jeho závazky překračovaly jeho příjmy, ale i tak svoji výplatu hned použil k úhradě dluhů. Věděli jsme o jeho situaci všichni a snažili jsme se mu všelijak pomoci.

          Franta Rudiš z vedlejší kanceláře ho lákal do party sázkařů. Olda odolával a vymlouval se, že hazard mu nepomůže. Nešlo o žádné velké částky. V desetičlenné Frantově skupině každý platil padesát korun týdně. Franta držel kasu, vypisoval tikety a chodil na poštu. Vyhrané částky, pokud převýšily vklad do hry, poctivě rozděloval mezi členy party. Olda sice věděl, že kopaná není hokej a zápas v kopané, že se nehraje na třetiny, ale nikdy se neúčastnil diskuzí o přestupech, nebo obsazení útočné řady. Kolem pestrobarevných, svítících automatů chodil nevšímavě, spíše s pohrdáním. Mohly na něho blikat jako na pouti, Oldu to nevzrušilo. Říkal, že jde o tahání peněz z kapes už jenom pohledem na blikající ovoce a figurky.

         Já jsem byl nepravidelný přispěvovatel, ale vždy, když jsem si přisadil, tak rozpis vyhrával. Franta mě označil za vyžírku a od jisté doby mě odmítal do party přijmout. Já jsem ho zejména šokoval tvrzením, že sázím nepravidelně proto, že mívám tušení. Když tušení nemám, nesázím. Také jsem byl proti tomu sázet stále stejná čísla. Podle mě je to omezení. Mimo to, náhoda je blbec, když čísla se časem změní, na just vyhrají ta původní. Se svým názorem jsem byl v menšině a Franta sázel furt stejná čísla.

         Když se Olda dostával do stále větších závazků a plat šel pravidelně na dluhy, ukecal ho Franta, napsal mu na lísteček sázená čísla a slíbil mu, že ho pro začátek založí. Olda opustil svoji tvrdošíjný názor na hazard, vzal si lísteček a stal se členem Frantovy sázkařské skupiny. Já jsem si čísla na lísteček napsal také. Začal jsem mít tušení a čísla jsem vsadil sám.

         Přišlo to kritické pondělí. Ráno v kanceláři jsem si zapsal na lísteček čísla, která byla tažena, a zjistil výhru pátého pořadí. Tušení opět nezklamalo. Malá výhra je také výhra. Měl jsem z toho radost i vztek. Kdyby mě Franta nechal v partě, byl bych na tom o hodně lépe. Jeho rozpis zaručoval větší výhru.

         Když přišel do práce Olda, hned se pídil po výsledku sázení. Řekl jsem, že čísla má na lístečku na stole.  Olda usedl, popadl lísteček, vytáhl z kapsy svůj lísteček s čísly od Franty a začal porovnávat. Začal být nápadný. Vstal, a zase si sednul, chytil se za hlavu, zase vstal. Dosedl na židli jako podťatý a čuměl na lístky, co držel v ruce. Polykal na sucho, obličej mu zčervenal a ruce se mu začaly třást. Něco nesrozumitelného zakoktal a vyběhl z kanceláře na chodbu. Z chodby byly slyšet rychlé kroky a dupot, jako při výskoku. Do toho se ozýval příšerný jekot, hurá, připomínající ruskou armádu při útoku. Po několikerém útočení se vrátil do kanceláře, jeho obličej zpodobňoval závodníka po dokončení maratonu. Těžce dýchal, chytil se za srdce a pak se sesul ze židle pod stůl. Vyskočil jsem a zkoušel jsem ho zvednout. Ještě krátce promluvil, že má první, a na to obrátil oči v sloup a ztěžknul.

         Posadil jsem ho ke zdi a zkoušel jsem ho pomocí facek a pohlavků probrat. Asi to nebyl zrovna nejlepší způsob poskytnutí první pomoci, ale sám jsem z toho byl na mrtvici. Zařval jsem pomoc, dokonce několikrát a vyběhl na chodbu. Dveře kanceláří se postupně otevíraly a vyhlížely z nich nevrlé tváře kolegů a kolegyň. Nejdříve byly slyšet pochyby, co blbne, hele von se picnul, zase chlastal, pošuk jeden, šmátrá mu to, vole, co se děje. Teprve po mém zoufalém doplnění zvolání o pomoc nesouvislým – Olda je mrtvej, přiběhli někteří ke dveřím a tlačili se dovnitř.

         Zavolejte doktora, ozvalo se sborově, ale nikdo se k tomu neměl. Marta ze mzdovky, s Jarkou z finančního, kterým byl Olda nejvíce dlužen, ho pohotově polily vodou a snažily se ho zvednout a položit na stůl. Olda nebyl zrovna atlet, ale jeho hmotnost na slabé ručky Marty a Jarky byla nad jejich síly. Uchopili ho další z přihlížejících úředníků, uložili ho na stůl a chtěli začít s masáží srdce. Chvíli nastalo dohadování, jestli se mu mají obnažit prsa, nebo masírovat přes košili, také kde mačkat byly různé rady, a jak rychle. Nerozhodnost dlouho netrvala, plánovač Bedřich, začal pěstí tlačit na břicho a pumpoval jako o život. Ruml ho opravil a po oslovení, ty vole mačkáš ho moc dole, Béďa přidal na tempu o něco výše. Karásková zkoušela Oldovi vyndat jazyk a stiskla mu nos. Její snaha o dýchání z úst do úst byla marná. Vždy když přitiskla pusu k jeho rtům, jazyk zapadl a musela ho znovu šťourat. Béďa pumpoval a ostatní ho povzbuzovali, aby neumdléval. Karásková vykřikla, že jí Olda kousnul, ale asi to byla chybná poloha jazyka vloženého mezi zuby. Nedala si říci a tvrdila, že Olda musí ožívat, protože jasně cítila, že ji kousnul. Marie ze spisovny Oldovi držela zápěstí a zkoušela mu tep. Netepe, volala z úzkostí, Béďo pumpuj. Béďa ji napomínal, aby mu tu ruku tolik netiskla, že už modrá. Nemůžu povolit, odporovala Marie, necítila bych, kdyby začal tepat.

         Během pokusů o oživení Oldy se náhle do dveří vtlačili dva zdravotníci v červenožlutých montérkách a amatérské zachránce s čumily a Karáskovou rozehnali. Někdo přece jen nepozorovaně zavolal na 155. Vyběhli jsme z kanceláře na chodbu a včetně nekuřáků jsme si všichni zapálili. Vzájemně jsme se lekali svých výrazů ve tvářích, protože jsme si uvědomovali, že to je s Oldou špatné. Marie došla do spisovny a přinesla láhev vodky, kterou nechala kolovat. Někteří si vodkou natírali i spánky a čelo, aby se jim lépe dařilo odolávat stresu. Plánovač Burda byl úplně zhroucený a zbytek vodky s lahví upustil na zem. Všichni mohli alespoň inhalovat, protože na otupení nervů jedna láhev stejně nestačila. Kolem inhalujících se protlačil další zdravotník v červenožlutých montérkách, který podpaží nesl složená nosítka. Karásková omdlela, ale byla okamžitě po několika fackách od Bédi zase přítomná.

         Plynula nekonečná doba nejistoty, jestli se Oldu podaří oživit. Konečně se otevřely dveře a zdravotníci vynášeli Oldu přikrytého zlatou folií ven. Karásková zaječela a chystala se opět omdlít. Zabránila jí v tom blízká přítomnost Bédi, který ji hlídal. Na dotazy, jestli je Olda živ, zdravotníci neodpověděli, jen prosili, abychom uvolnili cestu, že mají naspěch. Schody seběhli opravdu kvaltem a než jsme se stačili podívat ke vchodu, slyšeli jsme jen odjíždějící sanitku s nepříjemným houkáním.

         Ten týden hezky začíná, varovně zvedl prst vedoucí a zamezil dalším debatám výzvou, kolegové do práce, do práce, nerozptylujte se. Najednou se mi zdála kancelář velká, prázdná, zbytečně prostorná. Chyběl tu Olda. Vzpomněl jsem si na jeho poslední slova, než omdlel. Mám první. Opakoval jsem si to několikrát. Mám první. Jeho skákání a řev na chodbě. Mám první. Musel by si vsadit sám, protože Frantova sázková parta vyhrála jen několik pátých pořadí. Mám první. Kde na to přišel. Vzpomněl jsem si, že porovnával dva lístečky se vsazenými čísly, těsně než začal polykat na sucho a zčervenal v obličeji. Krátce na to vyběhl na chodbu a řádil. Mám první. On porovnával dva lístečky se stejnými čísly, co ležely na stole, kde byla čísla, které Franta vsadil. Myslel si, že jsou to čísla, která vyhrávají. Šest tažených čísel s posledním číslem šance znamená první pořadí s jackpotem. Vyvstal mi pot na čele. On zaměnil lísteček, co měl v kapse s lístečkem, který byl na stole. Na obou byla vsazená čísla. On je považoval za čísla tažená. Je jasné, že se z toho pomátl a zcvoknul. Asi bych se zbláznil také. Obzvláště v jeho insolventní situaci. Takovej balík. Rozhodl jsem se o tom omylu zatím mlčet.

         Olda musel z toho zjištění, že mu souhlasí čísla a tudíž má první, úplně zblbnout. Taková radost a vzrůšo má samozřejmě za následek šok. Adrenalinový šok. Proto vypadal jak šílenec a lítal po chodbě a řval. Jistě mu vyletěl tlak, kožní cévy se smrskly a srdce pumpovalo jak při sprintu. Možná měl štěstí, že jenom omdlel, že se mu srdce nezastavilo. Každopádně bylo dobré, že ho hned odvezli do nemocnice. Druhý den jsme se dozvěděli, že je v pořádku a stále se ptá, kdy si bude moci vyzvednout výhru. Ten blb tomu stále věří a v nemocnici se na něho chodí dívat pacienti a sestřičky jako na celebritu. Kdo by nebyl zvědavý vidět milionáře. Sestry si ho začaly hýčkat, dostal sólo pokoj s televizí, WiFi a koupelnou.

         My jsme žili v obavách, aby nám Oldu po uzdravení nepřemístili na psychiatrii. Byla zvolena delegace, která navštíví Oldu v nemocnici a pokusí se mu vysvětlit jeho omyl. Doktor radil k opatrnosti, pustil nás k němu jen na pět minut a čekal za dveřmi se sestrami a injekcemi pro případ dalšího adrenalinového šoku.

         Karásková v čele delegace mu hned po pozdravu vyčetla, že je divoch a že ji pěkně pokousal, když ho oživovala z úst do úst. Olda seděl na lůžku, vykulený oči, celý zrůžovělý a hleděl na nás usměvavý jak nemluvně po kojení. Projevili jsme radost, že je Olda fit, ale nikdo neměl odvahu začít s vysvětlením jeho omylu. Marie mu předala pytlík pomerančů a pohladila ho na hlavě. Za pět minut vešel doktor a jemně nás z pokoje vyhnal. Olda zůstal dál v bludu.

         Za tři dny brzy ráno se otevřely dveře kanceláře a vešel Olda. Hned od dveří na mě volal, že je mu to jasné, že se stala chyba, abych se neomlouval a že mi rád vrací dluh. Jeho podíl na skutečné výhře v tom týdnu činil 220,- korun, z kterých mně hned dvě stovky vrátil. Byl jsem překvapený a zaražený. Zeptal jsem se ho, jestli tedy ví, že tu první nevyhrál. To se ví, doktor mi to vysvětlil, když mě napíchali několik injekcí. S uspokojením na mě pohlédl a říkal, že je rád, že pocit takové výhry zažil. Alespoň vím, co by mě čekalo, kdybych opravdu vyhrál. Do naší kanceláře se pomalu trousili ostatní kolegové. Plácali Oldu po zádech a vyjadřovali radost, že je v pořádku. Franta mu opět pohotově nabídl účast na skupinovém sázení, ale nepochodil. Olda vítězoslavně prohlásil, že sázet – již nikdy. Nechci spáchat sebevraždu přátelé. Všichni ztuhli. Vzápětí přišel Franta o polovinu členů sázecí skupiny. Vědomě podlehli varování Oldy, že nemíní riskovat život pro pár korun, čímž mysleli první pořadí.

         Zanedlouho slavil Olda narozeniny. Karásková nenápadně zjišťovala, co by si Olda přál jako dárek. Jeho přání ji omráčilo a myslela, že na Oldu jdou zase mdloby. Protože se tvářil vážně a nečervenal, řekla bon a rychle odešla ostatní informovat. Olda si přál k narozeninám křišťálovou kouli. Protože jsme byli opravdu rádi, že se Olda zotavil a nenechalo to na něm ani psychické následky, složili jsme slušný obnos, Franta jeden týden nepodal sázenky a křišťálovou kouli jsme Oldovi koupili.

         Olda byl velmi potěšen a za kouli moc děkoval. Na otázky, jak se s koulí vlastně zachází a jestli opravdu z ní jde předpovídat budoucnost, skromně mlčel. Po nějakém čase přišel za Frantou a dlouze s ním rozmlouval. Řekl mu, že v kouli se mu objevily obrázky ze seriálu Ztraceni, kde se několikrát ukazovala tajemná číselná řada 4 8 15 16 23 42 jako „lost numbers“, a že existovali námořníci, kteří na ta čísla vyhráli moc peněz. Přemlouval ho, aby konečně přestal sázet ta stejná čísla a že mu pomocí koule dodá čísla nová.

 

Franta podlehl přesvědčování Oldy, který pomocí koule navrhl nová čísla, nápadně připomínající číslo jeho mobilu. Hned další sázkový týden Franta čísla rozepsal a sázenky podal. Vzrušené čekání se nedalo již vydržet. Pondělní ráno se objevila katastrofa. Tajemná „lost numbers“ nebyla tažena vůbec až na jedno dodatkové. Hrůzu naplnilo zjištění, že na stará čísla by vyhráli dvakrát druhé pořadí, pětkrát třetí pořadí a dvanáctkrát čtvrté. Když Franta nepřišel do práce, volali jsme jeho manželku, která s pláčem vysvětlila, že Frantu odvezli k pozorování na psychiatrii. V domě, kde bydleli, totiž zvonil vytrvale u všech bytů a zval spolubydlící k volbám za přijetí Eura.

Jeho stav se zřejmě rychle stabilizoval, protože za týden z nemocnice volal Oldu. Bylo zajímavé, že zrovna Oldu, kterého by měl vlastně nenávidět. Nařídil mu, ať si rychle poznamená tutová čísla. Ranní teplota 36, stolice dvakrát, tep 74, cukr po jídle 10, sedimentace 4 – 27, albumin 35, nějaká kyselina 41. Uložil mu z toho udělat číselnou řadu a vsadit. Olda byl potěšen takovou důvěrou a byl rád, že ho Franta nevyzývá na souboj.

Olda čísla nahlášená Frantou zpracoval, vybral od všech peníze, které všichni rádi dali z radosti, že je Franta v normálu. Pilně rozepsal čísla na tikety a ani nezaváhal a hned je podal. Díky hodnotám zdravotního stavu Franty, se na nás usmálo štěstí a vyhráli jsme slušnou sumu. Nikomu vůbec nevadilo, že Franta přechodně zcvoknul, hlavní bylo, že ho neklepla pepka.

 

---