Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSouznění duší
Autor
Edvin1
Tento text ležel snad deset, možná i víc let v šuplíku. Proč? Protože je o exulantech, a ty někteří Češi nemají rádi. Tak proč je dráždit.
A tu Památník národního písemnictví vyhlašuje literární soutěž právě na téma Setkání s jinou kulturou. Fajn, můj text tedy najde uplatnění! zaradoval jsem se. Vlastně jsem měl ještě jeden text na podobné téma, a tak jsem se rozhodoval mezi srandou a citem. Zvítězila srandička, páč lidi v PNP jsou taky lidi, a ti dávají přednost - aspoň dnes - sexu, násilí, a srandě. Tedy podle převažující knižní produkce soudě.
Oprášil jsem tu povídečku, je to remake.
Díky za přečtení i komenty. Jakékoliv.
BTW, dali mi za ni druhé místo: http://www.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz/zname-vitezky-a-viteze-literarni-souteze/
Dcera se nám provdala do Anglie a brzy jsme od ní dostali pozvání. Sbalili jsme se a příštího dne kolem třetí ráno už jsme uháněli po dálnici na sever, přes hory a doly, přes jednu hranici, druhou, pak jsme proklouzli pod vodami kanálu La Manche, a dále, podél pobřeží směrem na východ, do malinkatého městečka, ukrytého v zapadlém koutě hrabství Kent.
Když jsme dorazili, už se stmívalo. Čekali na nás před dveřmi, a jen co jsme si svlékli kabáty, oznámila mi má ratolest, že zítra přijdou na večeři i rodiče manžela. „Já jim tak nějak nemůžu přijít na chuť, nezkusíš se jim věnovat ty, táto?“ „Já? Proč zrovna já?“ vylekal jsem se. „No, tchán je tvůj vrstevník, a v mládí taky hrával fotbal. Takže si budete mít co říct,“ poučila mě a spěchala za mámou. S povzdechem jsem jejím zádům slíbil, že udělám, co dovedu.
Vyspali jsme se, druhého dne jsme okoukli dvě tři pamětihodnosti v okolí, vymrzli při procházce po větrem vymetené pláži, a už zde byl večer. Dceruška, jako novopečená manželka, připravila nudle s kečupem, o čemž si nejspíš myslela, že je to anglické národní jídlo. Zasedli jsme s hosty i domácími ke stolu.
Z různých koutů své paměti jsem vyškrábal vše, co jsem v jejich jazyce uměl říct, k tomu přidal mix českého, a hlavně slezského humoru. Ve snaze splnit očekávání své dcerušky jsem překonával sám sebe. Dcera se na mě pokaždé, když o mě zavadila zrakem, povzbudivě usmála.
Má počáteční nesmělost brzy vyprchala, ti upjatí Angličané mi totiž vůbec upjatí nepřipadali, ba naopak, docela uvolněně se bavili, ach, co to povídám – on zeťův tatínek, takový opravdový londýnský gentleman se špičatým knírem, si nejdřív rozvázal kravatu, pak si rozepjal límeček, a nakonec udělal věc v jeho kruzích nevídanou: sundal si sako. A hned nato se chechtal, až se zakláněl. A zeťova maminka, pravá anglická lady v nabírané sukni s mnohými spodničkami a v halence, zapnuté až ke krku na nejmíň padesát knoflíčků, výskala jako děvčátko a tleskala, až jí zlaté náramky na zápěstí zvonily, jo, ta se smála od ucha k uchu, ať už bylo řečeno cokoli. Vzájemné porozumění se tak prohloubilo, že stačilo, abych něco naznačil, a oni už si domysleli zbytek a explodovali: „Á... ahahahá...,“ a veselím se plácali do stehen. Kdo by to řek? V téhle tak daleké, tak odlišné zemi, právě tady jsem nalezl pár spřízněných duší! Když večer odjížděli a my jsme se s nimi před domem loučili, už jsme byli vroucí přátelé. Než nasedli do svého automobilu, pevně jsme se objali a na obě líce políbili.
Stál jsem po tom krásném večeru v kuchyni u dřezu a pomáhal zmenšit haldu špinavého nádobí, jaká se zde po vzácných hostech navršila. V hlavě jsem si promítal nejhezčí epizody toho večera, nejpodařenější hlášky jsem si šeptem opakoval. Asi jsem byl malinko hlasitější, než jsem chtěl, možná jsem měl vlhké oči nebo co; zastavila se u mne dceruška a pravila: „Tati, stalo se něco?“ Hledal jsem slova, jež by vyjádřila, co jsem cítil. Když jsem je našel, stáhlo se mi hrdlo a já ta slova nedokázal vyslovit. Pečlivě jsem myl talíře, ukládal je do odkapávače, a válčil s dojetím. Dcera trpělivě čekala. „Myslím, že...“ vylezlo ze mne, a ona pozdvihla obočí, „že jsem konečně, na mý starý kolena, našel někoho, kdo mi rozumí.“
Počkala, až se má prsa přestanou dmout, a pak mi šeptla: „Oni, můj drahý taťuldo, nerozuměli vůbec ničemu. To byla jenom ta jejich anglická zdvořilost.“
Hluboce jsem se předklonil a soustředil se na připálený hrnec v mydlinkách.
27 názorů
a2: Jedná se o vyprávění, nic víc nic míň, neboť jsem si nic nevymýšlel a psal tak, jak se věci udály. Jen v případě mého přehnaného dojetí jsem si dovolil využít své právo posloužit si literární nadsázkou. To abych zdůraznil rozdíl mezi mým mylným dojmem a strohou skutečností, a tím zvýraznil komičnost situace.
Děkuji za návštěvu a názor. :-)
Přeečetl jsem se zájmem. Tento text nese známky vyprávění, určitě, když bych chtěl být přespříliš přísný, bych text rozčlenil do několika odstavců a v asi dvou případech bych vypustil jedno slovo nebo větu rozdělil, ale i tak se text rozběhl a četl se velmi dobře. A poněvadž si myslím, že ne zcela odpovídá v pasáží sebedojetí otce realitě, je to cílená vsuvka pro gradování, napětí děje, v těchto místech jsem očekával jako příčinu dojetí spíše uvědomění si, jak mu dcera schází, když je tak daleko, tak závěrečné vyústění bylo nečekané a osvěžující. Možná bych v textu nějak více zdůraznil mezery v angličtině, aby bylo již v průběhu zřejmé, že jen ztěží mohli všemu rozumět, ale na druhou stranu vyjádřit jakýsi neopodstatněný pocit, že byli obdarování značnou dávkou empatie. A na závěr znovu zdůrazním dobrou čtivost textu po prvních uvozujících větách, doslova mne to hnalo dopředu, co bude dál. TIP
Edvine, díky za milá slova, miniaturu jsme již zařadili, tvůj souhlas jsme předpokládali:-)
Próza měsíce: Ale ano, jen nominujte! Díky za tu čest. :-)
Gora: Jsou věci, které se neodmítají. Ať už je to Nobelovka, nebo nominace do soutěže Próza měsíce. Ti, kdo to dělají, si za svou námahu můj kladný přístup zaslouží. Nemluvě o tom, že jsem vděčný za povšimnutí.
Ten text není nic proti ničemu, zkrátka Ok, kdo by nebyl lidský , že jo, ale že PNP je fakt momentálně bez NP, to bych nečekal....
(alespoň tedy P mu zůstává, to jo, písemnictví tam je)
je to ako výhra ve sportce, včera jsem stíral takový ten los z Tabáku a PNS, který ti dají za Winstonky.
Próza_měsíce
04. 12. 2017Ahoj, souhlasíš s nominací této miniatury do soutěže Próza měsíce 11/? Prosím, napiš sem, zda ano či ne. Díky.
Adriana Bártová
22. 11. 2017zdravím Edvin1, je to vtipné o to víc, že je to podle skutečnosti, ale je to hezké, všichni byli v tu chvíli spokojeni a tak to má být, nekomu by to připadalo trapné, ale ti zúčastnění chtěli být vlídní a slušní
P.S. Mé jméno není mé jméno, jak sice není na první pohled jasné, ale v mé rodině Jana muže nemáme žádného, díky za optání, někdy je to jen shoda jmen
Adriana Bártová: Nic nového pod sluncem, jak praví Kazatel.
Hm, představ si, že já tehdá to prohlášení své dvcerušky nepředvídal ani trochu. Byl jsem o tom, co jsem tvrdil (že mě ti Angličani chápou) skálopevně přesvědčen.
Dík
P.S. Nejmenoval se Tvůj tatínek nebo děda náhodou Jan?
Adriana Bártová
20. 11. 2017moc pěkné, svižně čtivé, nekomplikované s veselým koncem, který se dal tak trošku předvídat, ale dobré, T*
Lakrov: Národopisně výstižné? To myslíš Anglosasy? Já je mám přečtené, však jsem mezi nimi léta letoucí žil. A mezi Slovany taky. Takže.
upupa: Já poslední dobou poznal Bavoráky, ty z Bavorského lesa. Neznám národ, jenž by byl otevřenější a přátelštější, než oni. Což, zdůrazňuji, nevztahuji na všecky Němce.
Ahoj Zlato! Long time no see! Díky za přečtení i kritiku!
Do příště!, což by tentokrát nemělo být za rok! :-)
Ahoj Alešu, a kde máš to tučný tele, co s ním byl ztracený synuvítán?
Diana: Až na literární kudrlinky je to pravda. Hlavně ta pointa. Tu jsem použil do slova a do písmene tak, jak byla vyslovena.
Gora: Však jsem patriot, ne? (I když byl táta Polák a máma takový mišmaš.) :-)
K3: Pravdu díš. Já jednou překládal jedné německé delegaci. Přes den, kdy se jednalo, jsem dbal na každé slovíčko, ale u večeře, co už byla neformální, jsem se s přibývajícím množstvím skonzumovaných nápojů cítil čím dál zbytečnější. Nakonec jsem ztichl, a nikdo si toho nevšiml. :-)
Veľmi precízne a stroho popísaný dej, práve takto sa dozvieme za dve minúty všetko podstatné. Skúšam si predstavovať: Drvivá väčšina pisateľov by popísala príbeh na tri strany. A bolo by to nečitateľné. Fandím modernému štýlu!
Ten záver som očakával. Žijem v Rakúsku, tu je to podobné. Nikto neuverí, že tí ľudia žijú vo svojich "hradoch" a susedov vidia iba z diaľky. Bavia sa iba v rodine a v rámci najbližších známych, to asi aby mohli bezpečne ohovárať.
Je dobře, že zvítězila srandička, byť je taková "anglická". Dobře napsané, zprvu veselé, pak smutné a celkově "národopisně výstižné", říkám si po dočtení. Tip.
Bravurně napsané. A to mi humor dnešní doby moc nesedí.
Moje zkušenost: závodně jsem běhal a při jednom závodě v Berlíně nás Němci pozvali na večeři, která se postupně změnila v pitku. S Němci jsme si báječně rozuměli a přitom nikdo neuměl Něměcky a z nich nikdo Česky. Přesto jsme si rozuměli. Ono to dorozumívání jde i jinak.
Hezké, pobavilo. Takhle by to skutečně mohlo probíhat. Anglická zdvořilost je přísloveční :-)*
aleš-novák
16. 11. 2017Krásná pointa...čte se to jedním dechem...
vítej zpět, ztracený synu :0)