Lidé v mlze

Lidé v mlze

Na Přístavišti čekají svůj sváteční autobus, je 17. listopad. Ponořeni v mlze a listopadové náladě, již násobí noc. Pojedou k Smíchovskému nádraží, odkud se vytratí všemi směry. A půjdou po paměti tou mlhou, ztracenými ulicemi půjdou jako údolím smrti. A ti, které někdo čeká, pak budou vyprávět o nebezpečí, kterému byli vydáni, a strachu, jemuž museli čelit. A ti, které nikdo nečeká, to také budou vyprávět. A vyjde to nastejno.

Jen 11 světelných let

Dnes, 17. listopadu, vědci přišli s bombastickou zprávou: vzdálena jen jedenáct světelných let od nás vesmírem pluje planeta, podobná té naší tolik, že na ní může být i život a bytosti podobné nám. Kdosi v internetové diskusi pod článkem lakonicky podotkl: A mají tam před, nebo po revoluci?

Obrat k zimě

Obrací se to tu v zimu. Krátké dny a přízemní mrazíky. Noc už nemá vlídnou náruč, do níž brala opilce příliš unavené hledat cestu domů. Stromy ztrácejí poslední listy, Holan by ten motiv jistě proměnil v lezavý verš. A duše lidí se obracejí naruby, už nemají co ztratit, zas je čeká pár měsíců zanikání.

Španělský lesík

K obědu dostali každý mandarinku, a tak si je teď nesou z jídelny. A nastupují do autobusu ze Zemanky a celý ho provoní, takže je jako španělský ovocný lesík. A jak loupou své mandarinky, občas z nich stříkne sladká šťáva a kapičky se pak snášejí na cestující a oni jsou rádi. A pan řidič je taky rád, protože má rád děti i mandarinky, a jak je rád, jede o závod, aby ty drobouse odvezl rychle k domovům, kde se převléknou a vyrazí na hřiště, kterých je v Praze skoro tolik, co kostelních věží.

Až zas paměť…

Jako kočky nosívají mrtvé myši ke dveřím, my si dáváme malé křivdy, zrady, ublížení. Ukládáme je na práh paměti, odkud se čas od času vynoří, aby zahryzaly dávnou bolestí. Pak se zas vytratí z dohledu, ale přibudou další. A tolik jich je, že už ani nevíme, k čím dveřím a kdy jsme krvavý uzlík neštěstí položili. Až zas paměť…