Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Louskáček v ND

30. 12. 2017

582

Autor

aleš-novák

volně navazuje na Louskáčka f KC

Na baletním představení jsou lidé rozdělení do dvou skupin. Jedna parta je celou dobu v pohybu (tanečníci na podiu) a druhá naopak sedí, ani nedutá, jen občas zatleská (diváci).

Trochu stranou zájmu je ale ještě jedna skupina. Sedící, ale přesto dutající. ano, jde o orchestr. I oni si zaslouží trochu pozornosti. Zkusme se podívat trochu biologickým pohledem:

Zcela vpředu, otočen zády k divákům, se nachází chobotnatec (lat. Octopoda dirigencis). Všemi končetinami široce máchá kolem sebe, zdá se, že ukazuje hercům na scéně, kdo má kam jít. Muzikanti se podle něho pravděpodobně vůbec neřídí, protože každý z nich má před sebou osvětlený stojánek, aby si mohl během divadla v klidu číst.

Velkou část orchestru tvoří strunatci (Cordata violinis, ev. violencellensis, ev. contrabbassensis). tedy hráči vyluzující zvuky pomocí strunných nástrojů. Vzhledem k tomu, že většina strunných nástrojů v orchestru má jen čtyři struny, někdy se mylně řadí mezi sudokopytníky. Přičemž, pro zajímavost, smyčce mají z ohonů lichokopytníků. Výjimku tvoří harfa (cordata arpagis), ta má strun tolik, že by se dala biologicky zařadit mezi stonožky (chilopoda).

Na strunatcích je zajímavé to, že jich je v orchestru mnoho. Dělí se do skupin podle velikosti, nejmenší mláďata drží jejich chovatelé pod krkem, jsou taky neblíž k dirigujícímu chobotnatci. Před začátkem představení se nejčerstvěji narozené (prima viola) mládě pomazlí končetinami s chobotnatcem.

Odrostlejší jedinci (violoncellensis) sedí o řadu dál a jsou na rozdíl od podkrčních violinis drženi jen mezi nohama, taky je jich o něco méně. Zcela vzadu stojí nejvzrostlejší exempláře (contrabbassensis), tak velké, že často převyšují své chovatele. Zřejmě i dirigent má k nim respekt, podle toho, jak daleko si je drží od těla.

Zatímco strunatci se dají rozlišit podle toho, že jejich tělesné schránky jsou dřevěné, existuje v orchestru skupina pancéřovců (corydoras trombonsis, ev. cornatis, etc.), vyluzujících zvuky pomocí dechu proháněného důmyslně naohýbanými plechy. Početně jsou možná vůči strunatcům v menšině, sílou zvuku jim ale konkurují velmi zdatně.

Nejvíce mi ovšem oči sklouzávaly za tím pánem, co seděl za tympánem. Pozornost poutá už svou zdánlivou nenápadností. Na první pohled zaujme tím, že v poměru k velikosti svého nástroje (tři různě znějící bubny, každý o velikosti středně velkého kotle z vojenské polní kuchyně) má v ruce docela malé paličky (něco jako hůlky z čínské restaurace obalené na konci kouskem látky). O tom, že si svých tympánů váží, svědčí jeho úsporný způsob hry. Trvá často i několik minut, než se odváží do toho praštit. Jinak sedí, ani nedutá. Čte si.

Mohlo by se zdát, že práce orchestru je jednotvárná, možná i nudná. Během představení všichni hudebníci sedí, ať už se děj na pódiu stává jakkoli divokým. Ani kostýmy nemají nijak výpravné. Jejich vystoupení dokonce začíná potmě, už chvíli před tím, než se zvedne opona.

Ale sklidili by baletní umělci takový potlesk, kdyby je celé představení nepodporovala tahle parta motýlkářů?

inspirace zde