přísavník nad zrcadlem 2.

Dneska ti s klidem kardiaka můžu přednášet
jak je život snadnej
a co si uvaříš to si taky sežereš
jenže nejsem stejná a tak mlčím
(i když ehmm trošku mi svrbí jazyk)

včera ses na mým prahu rozpadal
a ani čtvrt století nedokázalo oddálit tenhle vesmíropad
do neznámých pokojů 
nebyl jsem tady tak dlouho…
bože, zase ty roky a stejně
jsem pořád stejnej
pořád stejnej!
mumláš tuhle mantru do ustrnutí
a mě je hrozně líto že neumím rozběhnout tvůj čas
(tak jo, přiznávám, líto je silný slovo
básníci s lehkou hlavou přeháněj)

nejdřív to byl můj dům můj hrad
a pak křídla 
co tě zanesla k Marušce
do karavanu na Nechranický přehradě…
jenže Maruška byla málo atraktivní a moc empatická
duše je nuda    z nudy je Dana
hubená blondýna od Teplic
a pak zase Hana
nakonec cukrářka z Března
a teď se tu rozpadáš  na mým prahu 
(mám chuť za ty holky trošku rejpnout
jenže jsi děda mých vnuků
tak si dám před hubu ruku…)

uvařím ti kafe tak jak ho máš rád
odkejvu všechny křivdy
zatnu zuby když mi líčíš jak jsme se kdysi dávno před ixlety
to ještě bylo komunistický blaho a tesilky jsem šila na Lucznikovi
vášnivě milovali
a kdybych nebyla tak hrozná
milovali bychom se do smrti…
(bez mučení přiznávám
držela jsem se zuby nehty)

nakonec sis neodpustil 
                                    a nekuř!
(jj, odpich by mu záviděl i J. Owens)

Můj dům můj hrad trošku spad do mých vrásek
pak se zase narovnal
a povídá
poď ty hroznej člověče dáme si panáka