ze světla do tmy

vždycky jsem se stáčela za světlem

jak slunečnice u plotu s hrnečkama

dobrým dnem na rtech

a srdcem co se zuby nehty drží kdejaké hrany

bývalo tak malicherné rozepínat šeru zip

umělým osvětlením ozařovat

často vyumělkovaný život

přání mít jasno

trochu nelogicky

vyvazuje myšlenkám uzly

že dlaním drhnou

přestože chtějí táhnout za jeden

zatím ve mně dýchá vůle poškubávat

dokonce i vtipně ručkovat přes …

jen už cílím víc na hmat

uvnitř vrásněných stěn

učím se nabírat z tmy

nebýt jako strom v blízkosti lamp

jenž nikdy pořádně nespí

a zbytečně brzy umírá

pomalu začínám cítit hebkost šera

a příjemnost dotyku stínu

v domě vlastního těla

protože postupně odtajňované chodby

vždycky někam vedou

i přes facky větrů z třinácté

nevadí prameny vlasů vlající přes oči

ani dočasná slepota

zdá se

že mám našlápnuto

konečně najít i sebe