Koza

Koza.

 

Motto:

Zvířeti stačí, že žije, ale člověk si kromě toho chce ještě přečíst noviny

                                                     Jan Werich

 

 

      „Prosím tě, zavolej konečně tetě Fáně, jestli nám pohlídá Lízu. Za čtrnáct dní jedeme a ty se ničeho nevšímáš. Jen abys měl žárovky a ventilky, to je pro tebe nejdůležitější. Aby ses postaral taky o něco jiného, to tě ani nenapadne,“ začala svůj napomínající monolog manželka hned po probuzení.

      Bylo to stejné, jako každý rok. Co s Lízou? Kdo se o ní postará, když máme jet na čtrnáct dní do Chorvatska. Jen jednou ji měla na starost moje sestra. Skončila se zlomenou rukou, když Lízu tahala ze zdi klášterní zahrady, kde koza cítila něco neodolatelného. Od té doby vytrvale péči o nezvladatelné, podle ní, pitomé zvíře odmítá. Teta Fána je chápající dobračka a má u domku zahrádku, kde Líze vyměřuje menší výběh, který musím důkladně oplotit. Vzpomíná na dětství a marně se snaží Lízu i podojit. S tetou zatím již po dva roky problémy nebyly. Líze se dokonce po našem návratu ani od tety nechtělo. Mečela a stále se po tetě ohlížela. Museli jsme jí zavázat oči, jinak bychom s ní nehnuli.

     Líza byla malinká, holandská, zakrslá kozička s širším hrudníkem a kulatým bříškem, pěkně tvarovanými růžky a malou bradkou. Měla na pohlazení jemnou, lesklou srst, pravidelnou koupelí dobře přilehlou. V jistém pohledu se mohla podobat většímu foxteriérovi zbarvením i chováním. Jednou jsme ji museli sundávat ze skříně v obýváku. Jak se tam mohla dostat, nikdo nevěděl.  Starosti s ní jinak žádné nebyly, měla klidnou, mírnou a mazlivou povahu a já u ní vždy viděl inteligentní chování, připomínající psa.

     Žrala velmi málo, stačila jí většinou tráva na zahradě a v zimě dostala seno a ovesné vločky. Holky ji rozmazlovaly sušeným pečivem a jablíčky, když jí učily nějakým kouskům.

     Abych se vyhnul dalším upomínkám mé netrpělivé a organizující manželky, hned ten den jsem tetu Fánu zavolal. Běda. Byla by samozřejmě ochotná se o Lízu postarat, ale v týdnu našeho odjezdu měla nastoupit do nemocnice na operaci kyčelního kloubu, na kterou čekala již dva roky. Tušil jsem, že bude zle.

     Přemýšlel jsem, kdo ze známých, by se dokázal čtrnáct dní starat o kozu. Z příbuzenstva nepřipadal do úvahy již nikdo jiný, protože měli o nás vesměs kritické mínění, jak v dnešní době chování psů a koček a fretek může někdo chovat kozu. Jakoby zapomněli, že nám ji darovali jako roztomilé kůzlátko, když jsme společně oslavovali kolaudaci našeho domku. Nyní se vymlouvali, že nám ho nedali na chov, ale na grilování při letním rautu. Jenže kůzlátko rostlo, i s našimi dětmi. Jakmile dostalo kůzlátko jméno Líza, stalo se časem dalším členem domácnosti, grilování nepřipadalo v úvahu. Když my jsme měli z něčeho radost, poskakovala a pomekávala. Ne, ona nemekala, nemečela, ona se smála, chechtala, řehotala, jako my všichni. Jak se to naučila, bůhví. Podezíral jsem Renátu, starší dceru, která si s ní často povídala a uměla z celé rodiny nejlépe napodobit různé podoby kozího mečení.

   Jedna z možností by byla vydávat kozu za křížence, psa pracovního plemene asijského původu, s kozou himalájskou, nebo kamerunskou. Zavolal jsem Renátku a Martu a zeptal se jich, co všechno Líza umí.

     „Umí toho už dost tati. Chodí po zadních, panáčkuje, kejhá jako husa, kýchá, dělá bububu a umí předvádět mrtvou“, začala Renáta popisovat Líziny schopnosti.

     „Také umí různě mečet, chechtat se, bzučet, zavírat oči, zvedat a potřásat hlavou jako koníček. Štěkat, to ne, to nedokáže.“

      „Kejchat zrovna není nutné,“ řekl jsem zcela vážně, „ale potřebujeme, aby dokázala štěkat. Můžete jí to naučit?“

      „Tati, ty si se zbláznil,“ neuctivě odpověděly dcery.

     „Štěkat to ne, to nedokáže!“

     „To je škoda. Mohly byste se alespoň pokusit,“ snažil jsem se je přemluvit se slibem, že budu cvičně štěkat při výuce také.

     „Když umí dělat mrtvou, uměla by při tom viset v ruksaku?“ využil jsem nápad pro případ, že by nás kontrolovali na celnici.

    Na to mi dcerušky ani neodpověděly. Asi si myslely, že jsem ze sebe udělal blba, nebo ujetého výzkumníka. Také nevím, který veterinář by byl ochoten uvěřit, že jde o křížence. Když jsem zjistil, kolik existuje kozích plemen, o psech ani nemluvě, od této myšlenky jsem upustil.

    S opatrností krotitele šelem jsem manželce řekl, že teta hlídat nemůže, protože jde konečně na operaci kyčle, a žádného jiného dobrovolníka sehnat nemůžu, takže naše dovolená je ohrožená. Případně se do Chorvatska nepojede a rezervaci budeme muset zrušit. To jsem neměl ani vyslovit, protože v manželce se něco vzedmulo, jako když jí kousne blecha. Nadechla se a vysekla:

     „Nepřipadá v úvahu,“ řekla nadmíru vzrušená žena.

     „Nenávidím tvoji pohodlnou liknavost, Líza pojede s námi, a hotovo!“

       „Mami, ale jak to uděláme s bobky, víš, co toho vždycky vytlačí,“ ustrašeným hlasem, čekajícím na radu, ozvala se Renáta.

     „Žádný problém, na bobky seženeš pytlíky z Kauflandu,“ vyřešila obavy Renáty mamka, co si počít s kozími bobky.  

      „No jó, ale co když se roztrhne. Jako když se ti rozsypaly u pokladny brambory a jedna vlítla vedlejší pokladní pod nohy. Ta se tak lekla, že místo součtu nákupu ho vynásobila,“ snažila se Marta zviklat jistotu maminky, pro kterou bobky neznamenaly žádnou starost.

     „Tak se jí podrží dvojitě. Strčíš dva do sebe. Prosím tě, to by udrželo i tři brokolice,“ zjednodušila mamka řešení bobkového problému.

     Ovšem, na problém, že koza také močí, zatím řada nedošla. Těžko jsem si představoval, jak lapáme proud do pytlíku, nebo do PET lahve s uříznutým hrdlem. Marta zavtipkovala po mé připomínce, že bychom mohli Líze uvázat Pemprsky.

     „To by šlo,“ ozvala se Renáta účastně, „nejlepší jsou plenky Maami baby.  Jsou pohodlné, hypoalergenní, šetrné k pokožce a rozložitelné jsou už za 1 rok.“

      „Mám pocit, že začínáte bláznit, “ rozhořčila se manželka.

      „To byste jí mohli také rovnou koupit špunty do uší a brejle proti slunci. Jste čísla.“

     „Já ji ušiju botičky,“ doplnila výbavu Lízy Marta.

    „Na co zase botičky prosím tě?“ neodolal jsem se zeptat já, protože se mi zdálo, že vznikají neustále další problémy, co s Lízou.

     „Když bude dupat, aby to neznělo jako bubnování,“ odvětila neodbytně Marta.

     „Tak si vezmeš na cestu bubínek, co si měla ve školce a budeš bubnovat také, aby se to nepoznalo!“

    V odpověď zazněla jen povzdechnutí, jak to všechno dopadne. Abychom se vyhnuli případným problémům na hraničních přechodech, zejména při opouštění Schengenu, snažil jsem se dozvědět, za jakých podmínek je možné cestovat s kozou oficiálně. Na můj dotaz u jedné veterinární kliniky mi ochotně odpověděli s obavou, že mi úplně fundovaně neporadí. Pro cestování s kozou budou prý pravděpodobně platit podobná pravidla jako pro transport skotu. Více bych se mohl dozvědět u Státní veterinární správy. Ještě dodali, že ohledně hlídání je možné oslovit hotel pro psy a králíky. Hotel pro psy jsem si s jistou dávkou fantazie uměl představit, ale podobné ubytování pro králíky nikoliv. Jak by tam své odloučení přežila Líza, mi jasné nebylo.

      Přesto jsem se této rady chopil. Vyhledal jsem na internetu několik podobných hotelů a zařízení a vyptával se, jestli by byli ochotni pohlídat obyčejnou, ochočenou, domácky družnou kozičku jménem Líza. Odpovědi byly velmi vstřícné a obsahovaly mnoho dalších služeb, které zvířecí hotely nabízely. Modelaci kopýtek, stylové stříhání, aromatické koupele, masáže vemene, inhalace, odstranění zubního kamene a rozličné krmné doplňky. Považoval jsem to za přehnané a ani jsem netušil, co všechno je možné za příslušný obnos zvířeti poskytnout. Samozřejmě i pojištění proti úrazu, zaběhnutí a zabřeznutí.

            Hned jsem dostával současně nabídky na vouchery, volné termíny, slevy a členství v klubu přátel domácích zvířat, sportovní výstroj, dotazníky ke splnění mých přání, včetně psychologické pomoci kvůli odloučení. Nevycházel jsem z údivu, kolik máme u nás podobných penzionů a zvířecích hotelů. Horší to bylo s rubrikou Ceník v záhlaví nabídek. Když jsem tam kliknul, rozbalilo se okno, do kterého jsem mohl nahlédnout jen krátce, protože jsem téměř omdlel. Když jsem přišel plně k vědomí, bylo již okno překryto reklamou na poznávací zájezdy do Chorvatska a Řecka. Zapamatoval jsem si jen, že dvanáctidenní pobyt mrňavé Lízy v hotelu by byl dražší, než náš pobyt čtyř osob za stejnou dobu v Chorvatsku. Hotely a penziony jsem tedy jednoznačně odmítl, protože natolik jsem to zvířátko zase nemiloval, abych se ho mohl na pár dní exkluzivně zbavit.

            Dotazem na Ústřední veterinární správě Státní veterinární správy mi bylo ochotně a promptně vysvětleno, že koza je hospodářským zvířetem. Zajímavé zjištění.  Pro její převážení mezi členskými státy Evropské unie je nutné, aby zvíře bylo při cestě doprovázeno majitelem s veterinárním osvědčením (TRACES) vystaveným úředním veterinárním lékařem v místě odeslání. Nedovedl jsem si představit cestovat kozu bez doprovodu. Zajásal jsem. Vezmu to mrně a půjdu si pro osvědčení. Doufal jsem, že tím náš problém, co s kozou, bude vyřešen. Může mečet, dupat, trkat, o bobky a močení se postarají děvčata. Jásal jsem předčasně a nevhodně.

            Jenomže, vystavení veterinárního osvědčení TRACES platí jen pro EU, do Chorvatska, které zatím do Schengenu nepatří, to bude asi složitější. Mimo to, cestování do Chorvatska s kozou není jen tak. Chorvatská Hraniční inspekční místa, kterých je více jak dvacet, pro kategorii U, kam jsou zařazeny kozy, jsem našel jen dvě. Bajakovo a Stara Gradiška. Tudy se dá přejet jen od sedmi hodin ráno do půlnoci.

     Stále se mi nabízel nápad, vydávat naší Lízu za foxteriéra. Jenže Líza neměla mikročip, jen tetování na uchu a očkování proti vzteklině. Přitom koza, kdysi symbol venkova, se dnes vrací do domácností spolu s ekologickým zemědělstvím a biofarmami. Příliš pochopení pro takové domácí miláčky s klidnou a mazlivou povahou, inteligencí a chováním připomínající psa, bohužel úřady nemají.

      Blížil se termín našeho odjezdu a ještě jsem nevěděl, jak to s Lízou zařídit. Manželka urputně trvala na svém. Koza jede s námi. Své pověsti hospodyně nezůstala dlužná. Mimo objednávky spousty jídel přes internet u hotovky, zajistila dostatek sena, steliva, sáčků z Kauflandu a PET lahví s odkrojeným hrdlem. Samozřejmě Pemprsky odmítla jako zbytečný přepych, protože prý Líza je již dospělá. Byly jí tři roky. Nakonec jsem u veteriny dostal osvědčení o neobchodním přesunu kozy TRACES, Líza několik injekcí, EU pet pas a mikročip a situace byla vyřešena. V polovině června jsem převzal v půjčovně rezervovaný karavan Fiat Ducato s alkovnou a začal rodinný chaos.

            Nejpraktičtější organizátor byla manželka. Podle připraveného seznamu veškeré oblečení, boty, hygienické potřeby, brýle, krémy a já ani nevím, co ještě, rozložila na postele, vystavené věci stále prohlížela a doplňovala. Napomínala holky, ať si s sebou vezmou všechno, co budou potřebovat. Zvláštní balíčky tvořily sestavy pytlíků a sklenic s jídly z hotovky. Chodil jsem kolem toho po špičkách, nakonec jsem byl použitelný jen jako nosič.

            Jestliže mi převzetí auta v půjčovně trvalo necelou hodinu, tak nakládání a poskládání všeho potřebného i s pelíškem pro Lízu do karavanu, trvalo celý den a musel jsem přifouknout pneumatiky. 

            V nedělním dopoledni jsme nastoupili i s poslušnou Lízou a vyrazili. Měli jsme štěstí, protože těsně před odjezdem si Líza odlehčila a své pokropené bobky uložila ve svém koutku. Doufali jsme, že si to zvíře brzy zvykne na nové prostředí a nebude okousávat vnitřní zařízení, čalounění a různé připojovací kabely. Marta připomněla, že musíme dávat pozor, aby Líza nepila slanou vodu, protože by dostala průjem. To mi naskočila husí kůže, protože jsem si představoval, jak by to v karavanu vypadalo.

       Cesta po dálnici ubíhala bez problémů, jen v místech, kde auto přejelo nějaký větší hrbol, Líza vyskočila, odvrávorala ke dveřím a chtěla vystoupit. Děvčata jí musela chlácholit šimráním pod bradou, až si zase lehla na pelíšek. Malou přestávku vyplněnou obědem z hotovky jsme udělali tradičně u Devíti křížů, kde si Líza zaskotačila a k našemu potěšení i vymočila. Odhadoval jsem, že jedna pet láhev by na to množství nestačila a byl jsem rád, že se to odbylo na parkovišti.

         V Lanžhotě jsem koupil známku a Lízu děvčata provedla po parkovišti, za velké pozornosti fotografujících turistů. Líza totiž chodila samou radostí po zadních a vydávala při tom zvuky jako šakal při úplňku. Přitom otáčela hlavou, jakoby tušila, že je o ní takový zájem. Sám jsem udělal několik záběrů kamerou, protože jsem dosud Lízu takhle skotačit neviděl.

         Cesta do Bratislavy uběhla rychle, a byli jsme na hranicích s Maďarskem. Abych nemusel kupovat další známku, sjel jsem v Rajce na silnici do Mosonmagyaróvár a přes lázeňský Sárvár jsme dojeli bez zvláštních příhod s Lízou až do Nagykanizsa. Měli jsme za sebou skoro 600 kilometrů a na všech, mimo Lízy, byla znát únava. Zastavili jsme na velkém odpočívadle mezi kamióny a po večeři jsme se po deváté hodině připravili na první noc v karavanu. Po nezbytné hygieně, kterou jsem já odmítl, děvčata vyšplhala do alkovny. Manželka si všimla, že Renáta si navlékla pyžamo na svetřík a napomenula ji:

       „Prosím tě Renáto, proč si ten svetřík nesvlékneš?“

       „Protože bych ho musela skládat“, pohotově vysvětlila své divné počínání.

       „Koukej si ho svléknout! Hned! Hoď mi ho dolů, já ti ho složím“, nekompromisně nařídila manželka.

      Renáta svetřík svlékla a s poděkováním ho manželce hodila dost nešikovně na hlavu. My jsme se uložili na zadní lůžko, zhasli, ale dlouho jsme neleželi. Na parkovišti byl neustálý ruch, jeden blbec dokonce zatroubil. Na to Líza reagovala zděšeným mečením a poskakováním v kuchyňce po sedadlech a po stole. Tam uklouzla a naštěstí spadla na sedačku.   

     „Pro Krista Václave, udělej s ní něco. Svaž jí nohy, nebo ji přivaž. Nevíš, kde mám špuntíky do uší? Podej mi nafukovací polštářek“, plačtivě mě úkolovala manželka.

      Holky se v alkovně jen uchichtávaly. Venku někdo opakovaně startoval kamion. Byl to rachot. Rozsvítil jsem, Líza se uklidnila a uvelebila na dece na sedačce. Pohladil jsem ji a pošimral pod bradou. Špuntíky s polštářkem jsem odmítl hledat pro pozdní hodinu. Nedbal jsem připomínky, že jsem sobec a na dovolené se mám chovat vlídně. Noc prý probíhala se střídavým probouzením manželky, děvčat a Lízy. Já o tom nic nevěděl, protože jsem spal jako zabitý.

      Probudilo mě světlo a drnčení hrnečků, když manželka začala připravovat snídani. Marta již byla s Lízou venku a po příchodu hlásila, že Líza vykonala úspěšně malou potřebu bez problémů. Jen si je jeden řidič kamiónu vyfotografoval a nabídl Martě, že je sveze. Naštěstí odmítla a on nenaléhal. Slevil jsem ze svého odmítání hygieny a vyčistil jsem si zuby. Po snídani jsme opět vyrazili na další cestu.

       Projeli jsme Letenye a blížili se k hraničnímu přechodu. Tam jsem začal panikařit, protože jsme se blížili k hranicím „šengenu“ a nevěděl jsem, jestli nás nebudou kontrolovat celníci. Co s Lízou?

       „Hodím na ni deku“, odvážně prohlásila manželka.

      „Budu jí držet tlamičku“, přidala se Marta.

      „Pošimrám jí bradku pod krkem,“ posilovala nervózní atmosféru Renáta.

       „Musíme dělat, jako že nic“, přesvědčoval jsem sám sebe.

       Líza, jakoby tušila, že se stává hlavní postavou příštího děje, znervózněla také, postavila se, roztáhla zadní nohy a začala vytláčet jeden bobek za druhým. Výtlak bobků jsem neviděl, ale cítil.

       „Marto rychle, pytlíky!“, zvolala úpěnlivě manželka, která první bobky zachytila do ruky.

    „Nevím, kde jsou“, žalostně zalkala Marta a po čtyřech se odplazila do kuchyňky a otevírala postupně všechny šuplíky. Stačila jich několik vyprázdnit na podlahu, ale pytlíky nikde.

     Renáta hbitě skočila do toalety a v mžiku držela dva pytlíky pod ocáskem Lízy. Ta se jen s nakloněnou hlavou dívala na manželku a zdálo se, že z toho má radost. To jsem již pomalu projel v koloně kolem několika značek až na hraniční čáru. Nikdo se nás nevšímal, značky „Stop“ jsem jako neviděl a byli jsme v Chorvatsku. Po několika kilometrech jsem zastavil v Goričanu, kde z nás opadla nervozita, a vyvětrali jsme karavan. Renáta šla Lízu proskočit a držela jí pevně na řemínku, protože měla snahu utíkat zpátky směrem na Maďarsko. Potvora.

      Koupil jsem krabičku ENC (elektronička naplata cestarine), vyřídil formality s registrací, dobitím, doplnil nádrž a svolal posádku k nástupu. Všichni poslechli, jen Líza si Goričan zamilovala a nastoupit odmítala. Postupně jí děvčata s manželkou lákali na různé dobroty. Zabrala až na kondenzované mléko, které se podařilo rozlít na schůdkách Renátě. Schůdky pak dlouho lepily.

      Cesta ubíhala v přijatelném provozu, který ovšem zhoustl kolem Záhřebu. Měl jsem co dělat, abych trefil vždy správný směr. Manželka sice držela v ruce mapu, ale zpravidla vykřikovala pozdě, kde jsme měli odbočit. Projeli jsme několika tunely a se štěstím jsme tak dojeli před polednem až ke Gospiči.  Zastavili jsme na odmorišti Lički Osik západ, abychom si odpočali a naobědvali. Líza žrala vždy skromně, ale tentokrát odmítala všechny připravené dobroty. Ukousla jen kousek hlávkového salátu a vypila půl lahve Dobré vody. My jsme spotřebovali dvě sklenice výborného hovězího guláše, ještě s naším chlebem a dali si instantní kafe, nad kterým Líza jen několikrát odfrkla.

       Po jedné hodině jsme pokračovali přes Maslenické serpentýny, Skradin a historický Šibenik. Blížil se Split. Velmi jsem si liboval při průjezdu mýtnými bránami, kde jsme se vyhnuli kolonám čekajících aut a projížděli jsme bez čekání bránou s označením ENC, kde nám to jen píplo a jelo se dál. Výhodou bylo, že jsme mohli použít krabičku i pro průjezd tunelem Sveti Ilja u sjezdu z dálnice u Zagvozdu. Při projíždění tunelem Líza vytrvale mečela, jakoby se buď bála, nebo těšila, že vyjedeme na magistrálu za Baška Voda a budeme kousek od Makarské.

      To jsme se již přiblížili konečně k cíli naší cesty, Drveniku. Měli jsme za sebou 1221 kilometrů. Sjeli jsme z magistrály do Gornja Vala k moři a po promenádě jsme zastavili na konci Drveniku u našeho hostitele Mišo Knezevice na výpadovce na Zaostrog. Oddechli jsme si všichni a největší radost projevovala Líza, která skákala jak cirkusový kůň a pobíhala i po předních. Přivázali jsme ji k zábradlí za dvorkem u velké opuncie, aby si zvykla a neutekla nám. Děvčata ji nakrmila a napojila. Žrala s chutí, asi cestou vyhládla.

       Ubytovali jsme se a část věcí přenesli z karavanu na naše pokoje. Ještě večer jsme se šli vykoupat a poseděli jsme na promenádě u penzionu, kde zrovna zpívalo duo Eva a Vašek. K půlnoci jsme se vraceli domů a viděli jsme Lízu u opuncie, jak spokojeně odpočívá. Prožili jsme krásnou noc, šumění příboje nás dokonale uspalo.

        Ráno, tedy spíše pozdní ráno, jsme se probudili k připravené snídani s čerstvým pečivem z pekarny Fino & friško, nakrmili Lízu a šli se koupat. Co jiného, než plácání ve vlnkách a posezení na pláži ve stínu pod borovicemi, jsme mohli dělat. V poledne byla prima pizza z penzionu na korze a já holdoval konečně oblíbenému světlému ležáku Karlovačko pivo z Karlovacu.

      Další den jsme se prošli i s Lízou do Donja Vala a nalodili se na trajekt Jadrolinia na ostrov Hvar do přístavu Sučuraj. Pro Lízu jsme na ceníku lodních lístku našli jen kategorii dětí do tří let, pro které je plavba zdarma. Líza se také podle toho chovala. Jako dítě do tří let. Myslel jsem, že se z toho zblázním. Skoro celou plavbu jsme ji honili po palubě mezi auty, protože ji Marta neprozřetelně pustila z řemínku. Nakonec vystoupila jako první a nečekala, až se záď úplně sklopí a vyskočila na přistávací molo jako cirkusový skákač, málem se saltem. Chytit se dala až v slastičarnici, kdy si přišla líznout z kornoutu zmrzlinu. Na zpáteční cestě ji raději držela manželka, které se podařilo Lízu udržet až domů. Ve výběhu u opuncie ji přivázala a Líza na protest vytlačila kopec bobků. Musela je uklidit Marta za to, že ji Líza na lodi utekla.

       Po několika dnech slastného koupání a opalování jsme se rozhodli zajít do Zaostrogu na výlet. Děvčatům se sice moc nechtělo, ale pak se jim cesta krkolomným terénem nad útesy, mezi borovicemi zalíbila. Polední horko ve stínu snášela dobře i Líza, která tentokrát hopkala bez řemínku a chodila si k manželce pro nějaké pamlsky. Renáta stále připomínala, aby Líza nepila slanou vodu, protože by měla průjem. Přemýšlel jsem, jak zabránit Líze, aby se nenapila mořské vody. Jedině ji pořádně napojit. Jak zabránit její zvědavosti, jsem nevěděl.

      U našeho známého jsme si v jeho kryté zahrádce nad břehem dali pizzu, Líza dostala salátek a dostatek vody. Chodila za naším hostitelem přes restauraci až do kuchyně a nedala se odehnat. Až na to, že skákala po židlích a sem tam i po stolkách, se chovala způsobně. Poskakovala kolem nás po korze až k Matutinovičovu betonovému památníku války národního osvobození. Já se zadíval na přístavní molo, kde byly zakotveny zajímavé lodě a trajekt, děvčata zaujaly mušle a škebličky u kiosku. Jak tak koukám, manželka se zeptala, kde je Líza. Líza nikde. Prostě byla pryč.

       „Dělej něco,“ zvolala zoufale manželka, rozhlížejíc se na všechny strany.

      „Holky, kde je Líza?“

     Manželka začala volat Lízu. Postupně se přidaly děvčata a nakonec jsem je doplnil i já. Na naše úpěnlivé volání se několik lidí zastavilo a rozhlíželi se kolem. U protější budovy se otevřely dveře, vyšla z nich statná žena v zástěře s vařečkou v ruce a zeptala se“

      „Što vam treba?“

     „Hledáme kozu, kozičku! Menuje se Líza“, odpověděla nešťastně manželka.

     Na to se žena otočila a práskla za sebou dveřmi. Asi se jmenovala Isabela, což ji muselo urazit, když šlo jen o kozu. Jenže pro nás měla Líza zcela jiný význam. Ztratil se člen rodiny. Rozdělili jsme se na všechny směry, a šli Lízu hledat. Já došel nakonec ulice až k magistrále, kde jsem zahlédl mezi keři a olivovníky stádečko koz, ale byly hnědé. Líza tam nebyla. Na zpáteční cestě jsem potkal Renátu u kláštera, která se ke mně rozběhla s pláčem. Chodili jsme po městě a kolem pláže až do večera. Volali, ale Líza byla pryč.

      Vraceli jsme se smutní zpátky do Drveniku až za tmy. Štěstí bylo, že stezka pod magistrálou byla osvětlená několika lampami. Opuncie zůstala opuštěná.

        Ani následující den, který jsme skoro celý strávili v Zaostrogu, úspěch nepřinesl. Nechali jsme u našeho známého v penzionu adresu, aby nás vyrozuměl, kdyby se náhodou Líza objevila a poprosili ho, aby se o ní postaral, že si pro ni za rok přijedeme. To bylo vše, co bylo možné pro Lízu zařídit.

       Odjížděli jsme z Drveniku Donja Vala sice odpočatí, pěkně opálení, plni zážitků a vzpomínek, ale bylo nám smutno. Cestovní nálada nádhernou scenerií pohoří Biokovo, krasovým pohořím Velebit a náhorní plošiny Velká Kapela, byla ztrátou Lízy poznamenána. Ještě ke všemu jsme po návratu zůstali u příbuzných a známých v podezření, že jsme nenažranci a zvrhlíci, protože jsme určitě chtěli ušetřit za jídlo a Lízu jsme snědli.

 

---