Snění

Jsem zachumlaná pod peřinou a slastně sním. Je teprve šest, všichni ještě spí. A tak se oddávám svým představám. Zapomínám, že žiju v Brně a přenáším se do Londýna. To je moje vysněné město. Velké, plné neznámých lidí. Tam se můžu schovat. 
Schovávám se ve velké rodině. Mám čtyři sourozence. Tři bratry a sestru dvojče. Právě si jdeme udělat piknik do Hyde parku. Vystoupíme z auta, táta bere tašky se svačinou, máma má pod paží deku. Jdeme stinnou cestičkou vysypanou pískem. Kluci běží napřed. Peter kopne do míče a Mark se hned snaží k němu doběhnout. Ale netrefí se. Tom to pozoruje  a jen se směje. 
„Podívej, tady je pěkná louka,“ ukáže máma na klidné prostranství. Tátovi se taky líbí. Všichni se rozložíme na trávníku, máma rozprostře velkou deku. Táta jde vypůjčit dvě skládací křesílka. 
„Nemáte hlad?“ ptá se máma a Mark hned otevírá velkou tašku a kouká, co je uvnitř.
„Jé, studený hovězí a losos!“ Bere si první sendvič a hltavě z něj ukusuje. Tom se nakloní nad tašku a vezme si taky. Peter si zatím jen loupe pomeranč.
My s Bridget si leháme na deku a je nám fajn. Je teplo a sluneční paprsky nám olizují tváře, jakoby se nás nemohly nasytit. Slyším ve větvích nějakého ptáka, kolem mě povívá lehký větřík. To je krása! říkám si a zavírám oči.

Konec snění. Všichni začínají vstávat. Kolik je? Teprve osum pryč? Mamka si nazouvá pantofle  a jde do kuchyně uvařit vodu na čaj. Lukášek zahájil svůj ranní rituál: „Jak ses vyspal, Medíku?“ říká svému plyšákovi. A hned za něj i odpovídá: “Dobře, zdálo se mě o tobě.“
Ani jsem si nevšimla, už u mě stojí mamka. Zaútočí: „Zase seš schovaná pod peřinou a hraješ si!“ 
„Nehraju!“ říkám dotčeně. Vždycky, když takhle sním, si myslí, že si někam sahám. Ale je zbytečný jí něco vysvětlovat.
Dnes je sobota. Škola sice není, ale možná bych tam šla mnohem radši. Sobota dopoledne je u nás vždycky ve znamení úklidu.
Odhodím vyhřátou deku a jdu do kuchyně. Vyndám z lednice jogurty a postavím vodu na čaj.
„Lukáškovi ovocnej, víš, že ho má radši,“ připomíná mamka dost zbytečně. Postavím ovocný jogurt na Lukášův talíř, aby to bylo jasné.
Mamka maže rohlíky máslem a já zalévám vařící vodou čaj v konvici. Lukáš přiletí jak velká voda a otevírá svůj jogurt. 
„Napřed si vyčisti zuby,“ napomíná ho mamka. 

Po snídani opláchnu nádobí a pouštím se do úklidu. Vytřít podlahy a vyluxovat.
„Luki, běž si uklidit ta auta, ať tam Ivka může vytřít.“
„Ale já je mám perfektně zaparkovaný!“ protestuje Lukáš.
„Tak si je pak přeparkuješ, teď je dej do šuplete,“ chlácholí ho mamka. Lukáš naštvaně nafoukne tváře.
Napouštím do kýblu vodu a beru hadr. Když přijdu do jeho pokoje, Lukáš zuří a všechna auta vztekle kope pod postel.
„Ale Lukine, pod tou postelí to taky musím vytřít!“
Moje argumenty nebere na vědomí. „Náhodou jsou auta uklizený, tak co?“ odsekne.
Těžce vzdychnu. Vytřu linoleum uprostřed pokoje a potom vytahuju auta zpod postele a dávám je do velkého šuplíku ve skříni. Teď už s ním nehnu.

Naštěstí dnes si nás na oběd bere taťka, tak mamce nemusím pomáhat s vařením. Nesnáším škrábání brambor. Hlavně ty její řeči.
„Bože, holka, ty seš tak nešikovná.Ty máš ty ruce jak dřevečka!“ To slýchám dost často.
„Luki, oblíkej se, za chvilku je tu taťka,“ upozorňuju.
„Jů, taťka! Půjdem do hospody na oběd! A do lesa!“ poskakuje.
Zvoní. Hrneme se před dům, kde taťka parkuje se svou Ladou.
Hurá do naší oblíbené restaurace v Lesné!

„Dej si biftek, Luki,“ doporučuje taťka.
„Jasně, já si dám biftek s vejcem,“ souhlasí Lukáš. „A kolu!“
„To víš, že jo,“ směje se taťka. „Co ty, Ivko?“
„Asi svíčkovou,“ zatouží můj mlsný jazýček.
„Víš co, tati? Neříkej mě Luki. Já budu Bedřich, jo?“
„Tak jo, Bedřichu,“ taťka na to.
Než nám donesou oběd, taťka nám vypráví veselé historky ze svého života. Neviděli jsme ho čtrnáct dní. Strašně se smějeme. 
„No představte si to, děcka. Já postarší pán v obleku a elegantním kabátě, v ruce aktovku a po Lužánkách se nechám honit nějakým buldokem!“ vypráví taťka.
Lukáš se směje, div mu nezaskočí biftek.
Dojedli jsme a čekáme na placení. Vrchní dlouho nejde a taťka už začíná zuřit. Tohle má Lukáš po něm
Ale teď se Lukáš snaží naopak taťku uklidnit. Vezme si taťkovu peněženku a různě ji legračně zvedá a prostrkuje květinovou výzdobou, aby číšníka přivolal. U toho dělá grimasy.
Řehtáme se s taťkou jak koně. 
„To je sranda s Bedřichem, že?“ říká Lukáš spokojeně.
Konečně jsme se dočkali a platíme.

A teď do Soběšic. Máme tam oblíbený les, kam chodíme na procházky. Taťka dělá zločince, který prchá před spravedlností a Lukáš mu jde po stopě. Pozoruju jejich hru a je mi dobře. Po lese tak běháme dobrou hodinu. A padouch Valentino je konečně dopaden.
Jdeme k autu. Ale vedle nás se na lesní cestě postavilo embéčko tak, že nemůžeme vyjet. Do taťky zas vjede vztek a začne kopat do jeho předního kola. Nějakou chvíli nadává. Tohle zažíváme s taťkou skoro vždycky. Naštve se kvůli úplné prkotině. Vtom se už ale objeví majitel auta doprovázený pitbulem. Taťka si zřejmě vzpomene, jak ho po Lužánkách honil buldok a nadávání nechá. Majitel embéčka v klidu nastoupí i s pitbulem a odjede. Taťka je sleduje, nastoupíme taky do auta. Pak ale taťku popadne nová vlna vzteku a začne embéčko s pitbulem honit. Ze Soběšic do Brna je to samá zatáčka, taťka jede jako blázen. Určitě se vybouráme! Lukáš řve nadšením „Tati, nandej mu to!“

Já sedím přilepená k opěradlu a ani nedutám. Opět upadám do svého snění.

Vracíme se z pikniku. Obloha se zatáhla a asi bude pršet.
„To se nám dopoledne vydařilo,“ raduje se máma. „Upeču vám doma k čaji něco dobrýho.“
„Co kdybychom šli ještě do cukrárny?“ navrhuje táta. Samozřejmě jsme všichni nadšení.
Táta zajede do malé uličky s nízkými červenohnědými domky, kde ví od dobré cukrárně. 
„Já bych si dal sachr,“ říká Tom nedočkavě.
„Já taky,“ přidává se Mark.
„Takže všichni sachr?“ ptá se nás táta. Pak koupí pět sachrů. 
„Co si dáš ty?“ ptá se mámy. 
„Mně stačí nějaký ovoce se šlehačkou,“ řekne máma skromně. A tak táta pro ně dva koupí horké maliny.
Oknem vidíme, jak se venku rozpršelo a v útulné cukrárně si to všichni užíváme. Pohoda.

Hned jak vstoupíme s Lukášem do předsíně, je jasné, že mamka má špatnou náladu a vší silou se nám snaží dát najevo, že je nespokojená. Čistí Lukášovy pionýrky.
„Užili jste si to s tatínkem?“ přivítá nás ironicky. „Luki, říkala jsem ti, že to bahno si musíš hned umejt, jinak to zaschne. Tak malej nejseš. Teď si běžte napsat úkoly. Ivko, koukni na tu angličtinu, vyzkouším tě slovíčka. Potom bys mohla k večeři udělat míchaný vajíčka.“
Jdu do svého pokoje a vyndávám z aktovky učebnici angličtiny. 
„Bunch – kytice. Cloud – mrak.“ To se hodí. Někdy v představách by mohl táta mámě koupit „bunch of roses“ – kytici růží. A zas mě to unáší někam jinam…

Je večer a všichni sedíme u stolu. Máme dnes lehkou večeři, vždyť jsme celý den v podstatě debužírovali. Udělaly jsme s mámou a Bridget zeleninový salát, k tomu máme tmavý chleba a tuňáka. 
Tom si do plátku chleba udělal díru a předstírá, že nás filmuje. Bráškové se smějou.
„Tome, s jídlem se takový hlouposti nedělají,“ jemně ho upozorňuje máma.
„Opravdu, nech toho, máma má pravdu,“ přidává se táta. 
Tom si z děravého plátku ukousne a zničí tak svou kameru. 
„Tos toho moc nenafilmoval,“ směje se Peter.
„Já si našetřím na opravdickou kameru,“ nedá se Tom.
„To můžeš, v pokladničce už máš dost liber za to, že chodíš pro nákupy,“ povzbuzuje ho táta.
Po večeři jdeme s Bridget umýt nádobí. Máma se spokojeně usmívá.
„To mám šikovný děti,“ řekne, pohladí nás a dá nám oběma velkou pusu.
Je mi fajn, protože tady mě má někdo rád.