Nejstarší smích (04)

(Pokračování)

3. Recyklace duše

Zatáhl jsem ruční brzdu. Po probdělé noci mi bylo překvapivě dobře. Až na prosezená záda se zdálo, že kypím zdravím. Uvědomil jsem si, že v posledním týdnu propadám pocitu, že jsem fit, jakoby moje tělo šlo proti času. Zdálo se, že až na tu občasnou tíhu na hrudi, nemá moje zdraví žádné problémy. Byl to zas jeden z těch rozpustilých paradoxů života.

Ztuhle jsem vylezl z auta. Plíce labužnicky nasály vůni čerstvě posekané trávy. Protáhl jsem se a pak vykročil k recepci s nápisem AUTOCAMP KORONA. Když jsem se vrátil, všichni v kabině už byli vzhůru.

„Ježiši, já jsem rozlámaná. Asi mi vybuchne hlava,“ zívala Alice.

„Kolik je hodin?“ zeptala se Dag a vzala do ruky krabičku s doutníky.

„Ať tě to ani nenapadne!“ má žena si položila ruce výmluvně na spánky a upřela na Dagmaru pohled, který postrádal včerejší toleranci.

„Bude osm,“ řekl jsem a usedl za volant.

„Dobré ráno. Jak ses vyspala, miláčku?“ Karel si prohrábl vlasy konečky prstů.

„Seš normální? Jak jsem se asi mohla vyspat v týhle rachotině. Když jsem konečně usnula, zdál se mi nějakej horor,“ protáhla se Dagmara a odložila doutníky. „Byla to ale zívačka proti tomu, že bych se musela celou noc dívat na to, jak Aleš řídí.“

Pomalu jsme projížděli probouzejícím se kempem a vybírali, kam postavíme přívěs. Místa bylo dost, ale stínu už méně.

„Stůj! To je nádhera. Postav to támhle na ten plácek!“ vykřikla Dagmara zívajícími ústy a ukázala na malebnou hromadu kamení, kam bych nevyjel ani stavebním kolečkem. Okamžitě jsem zastavil.

„Nemáme tak dlouhý kabel na připojení elektriky,“ hledal jsem zástupný důvod k odmítnutí.

„Karle, zajdi támhle k sousedům a půjč si prodlužovačku,“ vyřešila problém Dag a kývla hlavou k nejbližšímu karavanu, kde se právě servírovala snídaně.

„Ale miláčku, přeci nebudu ty lidi rušit hned po ránu a ještě u jídla,“ řekl Karel, který řadil obtěžování ve svém soukromém desateru hned za nezabiješ.

„Ježiši, Karle, to už nezvládneš ani takovou hovadinu?“ konstatoval Dagoušek a vydal se sám k prostřenému stolu, kterému ranní slunce dodávalo dokonalost televizní reklamy. Díval jsem se za těmi bosými chodidly, jak kráčí posečenou loukou a přemýšlel, zda je možné, aby ďábel měl tak krásné nohy.

„Přestaňte blbnout. Aleši, zavez to támhle k tý elektrice,“ řekla má žena tónem ředitelky zeměkoule.

„Škoda, že to miláček neslyšel,“ pomyslel jsem si zklamaně a uvažoval, na koho bych si vsadil.

Místo označené Alicí se mi líbilo. Bylo chráněno korunami pinií, kmeny byly dostatečně silné, aby se daly objímat.

Trvalo to zhruba hodinu, než jsme s Karlem, zadýchaní prací, usedli ke stolu pod plátěnou střechou a čekali, až Alice začne servírovat. Rozhodli jsme se, že po tak namáhavé cestě i práci si musíme dát ke snídani rovnou pořádný oběd.     

V ten moment se vrátila Dag. Prodlužovačku sice neměla, zato měla dobrou náladu. Sedla si pod přístřešek, dala bosé nohy na stůl a spokojeně si krkla.

„Kdes byla tak dlouho, miláčku? Měli jsme tu docela napilno,“ řekl Karel s opatrnou ironií. Miláček otázku ignoroval a obrátil se k Alici, která se točila uvnitř karavanu kolem sporáku.

„Ty sousedi jsou docela fajn lidi, nějaký Kafkovi z Brna. Jsou docela pohostinní a navíc se zdá, že ta ženská je dobrá kuchařka,“ řekla Dagmara a zapálila si doutník. Pak si teprve uvědomila, kam jsme postavili obytný přívěs.

"Kterej pitomec vybral tohle místo," Dag vypustila z úst obrovský kouřový signál nasranosti.

"U těch šutrů, miláčku, jsme našli tabulku s nápisem RESERVED FOR IDIOT," vysvětloval Karel vlídně.

"Tak jak to, že tam nemáš ustláno?" uzavřela Dagmara téma a vstoupila za Alicí do karavanu.

"Copak to máme dobrého k papáníčku?" Dag nasála labužnicky vůni.

"Práce osvobozuje člověka. Hlavně cizí práce," řekla manželka tónem negující svorník noční becherovky.

"Aluško, no ne, ten gulášek úžasně voní,“ zajásala, „dnešní večeři samozřejmě udělám zase já," vyřešila Dagmara problém příživnictví. Vzala si naběračku a ochutnala omáčku.

„God, that´s a miracle,“ mlaskla, „musíš mi dát recept,“ Dag si otřela ústa hřbetem ruky a do hrnce s gulášem jí spadl popel z doutníku.“

„K čemu by ti byl?“ neodpustila si Alice.

„Jednou ho předám manželovi,“ ušklíbla se Dagmara.

Po jídle jsme se v lehačkách nechali zahřívat slunečními paprsky a čekali na poledne, abychom se mohli nasnídat. Překvapivě jsem okamžitě usnul.

Zdál se mi podivný sen. Byl jsem jakýmsi beztvarým obeliskem, ale zároveň i kameníkem, který se pokoušel otesat ten balvan do podoby člověka a drtil svými podrážkami ty odsekané kousky pískovce. Cítil jsem přitom palčivou bolest těch živých odštěpků a věděl, že jsou vlastně mým mládím.

Probudil mě rámus a smích. Karel se zvedal ze země a obě ženy se chechtaly.

„Co to vyvádíte?“ rozhlížel jsem se rozespale. Poprvé jsem viděl Dag, jak se upřímně směje. Překvapilo mě, že dokázala vypadat sympaticky.

„Promiň,“ Alice si utírala usmáté oči, „Dagmara před chvílí řekla Karlovi, že je suchar. Tak jsem jí vyprávěla tu story.“

„Jakou?“

„No tu, jak jste se spolu, jako novopečení inženýři, vsadili.“

„Jak mám vědět kterou. Karel se vsází pořád a pořád prohrává,“ zazubil jsem se.

„Já že prohrávám? Z čeho myslíš, že žiju.“

„Z toho, že když máš platit, tak si vždycky zapomeneš peněženku,“ Dag se přestala smát a vyčítavě zdvihla obočí.

„Myslím tu historku, jak se Kája vsadil, že na prvního máje odstojí sovětskou hymnu v širšásaně,“

„Jo, to nám bylo tak pětadvacet,“ vzdychl jsem nostalgicky. „Tenkrát z toho byl fakt průšvih. Pořád vidím ty jeho tenisky vedle ztuhlých dlaní u štítků brigadýrek generality Vojenských staveb. Upřímně řečeno, Karle, zachránila tě ta stará, nadržená kádrovačka.“

Karel vysušoval louži na gumové podlaze a uculoval se.

„No a Karel se potom vsadil s Dag, že širšásanu svede klidně i dnes. Tu stojku na hlavě fakt udělal, jenomže pak se zřítil rovnou do svýho kafe,“ Alice se znovu rozesmála.

V představách jsem se vrátil do těch let. Po ničem jsme tenkrát tolik netoužili, jako po modré knížce. Kvůli tomu jsme oba nastoupili jako novopečení inženýři do Vojenských staveb. Ten podnik byla pojistka. Kdyby nám ta akce „Blue book“ nevyšla, rok absolventský vojny bychom si tak odkroutili uprostřed Prahy. Nakonec jsme tu „modrou“ dostali oba. Od té doby jsme byli úředně kriplové. Já dokonce na hlavu. My však měli pocit, že jsme geniové vynalézavosti. Vojna nebyla nic pro nás, ale civil asi také ne, usmál jsem se v duchu. Kdyby civilisté museli nosit na ramenou výložky, my dva bychom na nich žádné zlaté hvězdy určitě neměli.  

„Co se trochu před večeří protáhnout a projet se na kolech?“ navrhla Dag.

„Jezdit v Chorvatsku na bicyklech je snad na palici, ne?“ připomněl jsem.

„Je, ale já chci vědět, jestli umíš řídit alespoň jízdní kolo,“ zpražila mě Dagmara.

Teprve když jsem šlápl do pedálu a vyrazil z kempu, došlo mi, že mě minula polední snídaně. Bylo dusno a já cítil, jak se nehybná masa horkého vzduchu opírá do mých prsou a vzdoruje pohybu. Ale plíce si zatím na nic nestěžovaly. Jen jsem si vzpomněl na slova, která mi najednou připadala víc prorocká než zlá: Do hajzlu, Aleši, jedeme k Jaderskýmu moři. Do šílený výhně…

Jeli jsme po rozbité asfaltové cestě a zklamaně si prohlíželi vyprahlou, jen nepatrně zvlněnou krajinu. Zdálo se neuvěřitelné, že se někde na blízku nachází proslulý národní park plný vody a zeleně. Vjeli jsme do vesnice a najednou byla nuda pryč. Zmlkli jsme. Slova nečekaně ztěžkla podobně jako se to stává v kostele. Ocitli jsme se v místech, kudy prošla smrt. Míjeli jsme rozstřílené zdi, opuštěné domy i memento rozvalin kostela, čnící výmluvně k nebi. Projížděli jsme však i kolem velkých, rozestavěných domů, na kterých se nešetřilo mramorem. Asi dotace státu po ukončení občanské války. Na dvorech těch paláců ale rezavěla přestárlá auta a naše převodovaná jízdní kola tu představovala symbol cestovního luxusu. V zahradách zarůstal plevel hluboké krátery po bombardování.

Dag zůstala pozadu, a když jsem se otočil, opírala se o řidítka a nehybně pozorovala vesnici, kde i mramor novostaveb připomínal pomníky. Z dálky to vypadalo, jakoby si utírala oči. Když nás opět dohnala, řekla: „Láska a odpuštění je jen vymyšlená sračka! Kdyby lidi neměli svoje nespravedlivý zákony a krátkou paměť, tak se vyvražděj.“

Ulice byly pusté. Potkali jsme jen pár lidí. Vypadali přátelsky a zdravili nás úsměvem. Člověk se nemohl ubránit otázce, kam se ukryla ta zášť, která zde vraždila a kde zase číhá ta nesmyslná, věčná lidská nenávist, která se stěhuje dějinami.

Když jsme se vrátili do kempu, byl čas večeře a Dagmara se pustila do práce. Stůl už byl nazdoben obrovským pugétem oranžových květů, které jsem viděl v záhonu před recepcí kempu pod cedulí se dvěma indikativy: PLEASE, NO PULL. – BITTE,  NICHT PFLÜCKEN a jedním imperativem: NETRHAT, POKUTA 100 €! Co by však mohlo zastavit poetickou duši Dag.

Pak se před námi objevily talíře s chlebem, máslem i solí a navíc i sklenice okurek. Bylo zvláštní, že nikdo nebyl překvapen.

Jen Alice se studeným úsměvem poznamenala: „Wilhelm Bussch řekl, že originalita nemusí být jen v dokonalosti ducha, ale též v prostotě srdce. Já si však myslím, že jeho výrok by se dal docela dobře rozšířit.“

Mně se zase vybavil citát: Angličané vynalezli konverzaci u tabule, aby na to své jídlo zapomněli a řekl jsem si, že to asi platí i pro Kanaďany. To jsem přitom ještě netušil, že během jídla přijde Dag s otázkou, která překvapí nejen mne: „Aleši, prosím tě, můžeš mi něco vysvětlit? Proč musíš, a to při každým jídle, mlaskat jako prase?“

Proboha, co si to vymýšlela? Každý kdo mě zná, ví, že bych mohl přednášet etiketu stolování. Začalo to ve mně kypět. Málem jsem na ni vyjel, že k Šéfovi by si tohle nedovolila, ačkoliv mlaská mnohem víc. Skoro jsem se na ni rozkřikl, že člověk, který umí vyslovit takové obvinění a zároveň nám bez uzardění předloží takovouhle podmosťáckou večeři, musí být proti výčitkám očkován. Ale mlčel jsem a jen se urazil. Pak mi došlo, že vlastně o nic nejde. Že je to jen hloupá provokace. Najednou jsem si byl k smíchu, protože jsem si uvědomil, že jsem to už v podvědomí přijal jako výzvu. Jako překážku, kterou možná proměním ve zdroj pozitivních sil. Byla sranda, jak jsem se k tomu na jednu stranu upínal a na druhou se za to styděl a připadal si jako blbec.

Nakonec jsem se zhluboka nadechl, jako bych se chystal pronést k Dagmaře dlouhou řeč na téma: Proč rozvracíš pohodu? Proč nerespektuješ stáří? Proč neusiluješ raději o mé přátelství? Místo toho jsem se s úsměvem zeptal: „Dáš si kafe?“

Ta otázka pro změnu překvapila Dagmaru. Chvíli na mne beze slova hleděla, než řekla: „Jo, kafe si dám ráda. Ale ne tu tvojí bryndu. Alice, můžeš mi udělat tu svojí božskou kávu?“

„Dneska mi už padla,“ řekla otráveně má žena.

Sklidil jsem nádobí ze stolu a šel uvařit kafe. Nad varnou konvicí jsem nepřemýšlel ani tak o bratrech Mrštíkových a Maryše, jako o tom, proč Dagmaru tak švu. Uvědomoval jsem si tu zvláštní náhodu, že se Dag objevila v mém životě zrovna teď, kdy při pohledu na noční oblohu, nemyslím na hvězdy, ale na její černé díry. Začínal jsem mít nesmyslný pocit, že mi svými útoky nabízí pomoc. Pomoc, která je přestrojena za urážky. Že mi nabízí nejen trochu zvláštní rozptýlení, ale hlavně způsob, jak na sobě nelpět. Jak se nad sebe povznést. Co důstojnějšího mi zbývá než humor? Ačkoli jsem neznal příčinu jejího chování, začínal jsem ho přijímat jako hořkosladkou hru, jenž mi přináší kupodivu i úlevu.

„Chlapci, žijete v době ženské emancipace, čeká vás nádobí,“ řekla Dagmara a vstala od stolu. „Ali, ráda bych si s tebou chtěla promluvit, neprojdeme se? Kafkovi říkali, že kousek odsud je krásná zahradní restaurace, zvu tě na panáka.“

„Na panáka? Tak to nebudeme ztrácet čas a sedáme na kola,“ racionalizovala návrh Alice. Já jsem se s utěrkou přidal ke Karlovi, který už otráveně řinčel v dřezu nádobím.

„Když není práce protkaná láskou, je zbytečná,“ smála se Alice, když sedala na kolo. „Jestli víte, kdo to řekl, můžete si půjčit zástěry.“

„Kat Mydlář?“ hádal zachmuřeně Karel.

„Matka Tereza, nemám pravdu, Ali?“ řekla Dag a manželka uznale kývla hlavou. Vida, zdá se, že Kanaďané znají i jiné osobnosti, než je Wayne Gretzky.

„Až se vrátím, vy dva inženýrští vzdělanci, prověřím váš intelektuální kapitál. Začneme třeba otázkou: Jak dělá slepička,“ křenila se Dagmara a obě cyklistky zmizely v ohybu cesty.

Šéf se slastně protáhl, protože si uvědomil, že přebírá velení.

(Pokračování)

 

---