Babička

Vždycky jsem si jeho chování zdůvodňoval tím, že jeho rodiče byli určitě stejní tyrani, ale když mi bylo dvacet, máma mi řekla, že ne, že to bylo obráceně, že rodiče jeho, tyrana, byli milí a hodní lidé, že právě babiččin otec, sedlák, byl ten tyran, který jí doživotně vštípil potřebu sloužit tyranskému řádu, který člověk může nenávidět, ale nikdy pro něj nesmí přestat neúnavně pracovat. Vlastně mě napadlo, jestli si ona sama, otrok, nestvořila vlastního tyrana, otce, kterému by musela sloužit a nenávidět ho. Ale ne. Nikdo, kdo by k tomu neměl už předem psychologický předpoklady, by nedokázal tak autenticky sehrát malýho sebestřednýho osebepečujícího panskýho grázla. Nikdo by ho nedokázal naučit, aby se k vám nejdřív, když vás láká do svýho království, choval vstřícně, mile, se zájmem a když už ví, že vás má v hrsti, už se bez zábran ukájel tím, že vás při každým setkání, kterýmu byste si přáli se vyhnout, ale to nejde, ukájel tím, že vás může při každý příležitosti shodit a ponížit. Ale ne on, tyran, to ona, otrok, byla hlavním hybatelem systému, který nenáviděla a který jí zotročoval, to ona nám poslušně tlumočila každou poznámku, kterou jeho královský majestát pronesl k někomu z nás, svých poddaných, to ona nás naháněla, že musíme stát připravení před domem, než se náš pán rozhodne vyjít ven, to ona nás naháněla do jeho vlhkejch rukou, kterejm bysme se jinak už z pudu sebezáchovy vyhnuli, ať by to mělo znamenat jakýkoliv trest. Stačilo mu jenom vyjít ven a potloukat se po zahradě. Ale o práci nikdy nešlo, to bysme dokázali vyřídit i bez něj, stačilo by, aby babička řekla a my, rádi, že to máme tentokrát bez ponižování, bysme to udělali. Ne, to znamenalo mam chuť přikazovat, ukázat vám, jak jste neschopný, jak dalece vás všechny převyšuju, jak beze mě nic nedokážete. Timhle nám dokázal znechutit všechno. Nejenom práci, i povinnou nedělní vycházku do lesa. Ale to nejhorší, co jste mohli udělat, bylo odmítnout. Potom jste se ocitli mimo. Byli jste zrádce. Zatímco ostatním, co ho nechali, aby se na nich uspokojil, bylo dopřáno cítit k tyranovi svou tichou, spravedlivou nenávist, vy jste byli vyvrhelem, kterému bylo tohle zadostiučinění, tenhle dočasný pocit osvobození, vykupující vaší vinu, odepřeno. To stačilo, abyste se už podruhý nevzepřeli. Potom jste rádi udělali práci i za druhé, jen abyste mohli zas na chvíli necítit vinu, jenom nenávist. Jedinou možností, jak projevit nelibost vůči nadřazenému otrokovi, například matce, která nejdřív zcela neloajálně překládala a hlídala dodržování každého příkazu shora a potom se dožadovala vašeho bratrského soucitu, bylo odmítnutí jakékoliv citové účasti. To byl jediný způsob odporu, který na vás neuvaloval sankci pocitu viny. Pokud byste se odvážili odporovat slovně, byli byste zmrd, co ubližuje své ubohé nemocné matce, starému nemocnému dědovi nebo staré udřené babičce.  To ona, nejvyšší otrok, byla tím aktivním udržovatelem nenáviděného tyranského systému, ona byla tím chladným, výkonným strojem, před kterým jste se museli mít na pozoru vždycky, kdykoliv vůči vám projevil jakýkoliv náznak pochopení. To se vás vždycky snažila někam dotlačit. I když ráda připomínala svojí nevzdělanost, byla nebezpečně bystrá a vnímavá, ale především bezcitná, efektivní a neúnavná a všechnu svoji schopnost empatie dokázala využít k tomu, aby s vámi manipulovala. Bezchybně fungující služebník vyššímu řádu, který jí majetnicky znemožnil potkávat se s kamarádkami a odsoudil jí k nekonečnému otroctví při okopávání pole. Zatímco on, tyran, pokrytecky pečoval hlavně o sebe, zatímco my jsme museli přes zimu mrznout, abysme neplýtvali uhlím a on sám se zahříval elektrickým radiátorem, ona byla ve své asketické tvrdosti poctivá a neměla na nás větší nároky, než sama na sebe. Představuju si, že ty dva nesmrtelný úchylové budou, všema opuštěný, dál bojovat svojí věčnou nerozlučnou válku otroka a jeho tyrana. Ale to je jenom představa. Ve skutečnosti nikdy neskončej opuštěný, vždycky se najde někdo z nás, kdo znova ztratí paměť a nechá se znova najmout do služby, aby nakonec znova zjistil, že to bude pořád stejný, že se nikdy nic nezmění. Ale možná jednou opravdu zemřou a válka skončí a my už se nebudem moct vrátit a budem si muset začít hledat ten krátkej pocit osvobození v něčem jiným. Kdoví.