Vzkříšení

~~                                                             

                        
/Podobenství/

  Vzkříšení.                          

Seděl na skále a zpíval „Moreniku.“
Užaslý z toho, co vytvořil.  
Nic není navíc a neuvědomoval si, že by něco podstatného chybělo.
Všechno do sebe zapadá.
Žije.
Vlastní energií.
Aniž by musel zasahovat… Nemohl uvěřit, že to dokázal.
Přesto se trýznil a měl pocit viny.

Při vzpomínce, kterak si uvědomil schopnosti tvorby, se mu tváří mihl úsměv. Schopnosti vymýšlení a zrodu, jíž se rozhodl využít k její rekonstrukci. Připomněl si, jakou měl radost, když donesl z dlouhé výpravy první malou rostlinku, jak o ni pečoval, aby dorostla do stádia reprodukce. A na prvního droboučkého živého tvora...

Transdukce.
Netušil, že jde genetickým způsobem vytvářet mechanismus života a on na to umění přijde a naučí se ho ovládat.
Odstartoval realizaci svých snů.
Samotný entuziasmus odjistil veškeré zábrany a umožnil tvořivosti volný průběh. Proudila z něho všemi směry, jako sopečná láva.
Nebylo možné ji zastavit.
Začal tvořit život, o kterém měl určité představy.
Zrození.
Reprodukce.
Smrt.

Z živých i neživých střípků sestavoval mozaiku krajiny. Vymýšlel různé podoby a způsoby její existence.  Pohyby v ní, a pohyby krajiny samé, dané růstem a obnovou.

Reprodukce. Transformace.
Klíčové úkoly.

Tajemství jejího koloběhu.
On a ona. Stvořeni pro všeobecnou reprodukci druhu. Živočichů i rostlin. Ve vodě, na zemi i ve vzduchu, vše k ní musí směřovat. A její zásluhou vznikne automatická transformace žití. Automatický proces obnovy. Zkrásní a bude se obměňovat jak pohledy krasohledu.
Odlišné, avšak tolik podobné.

Stromy, keře, tráva, nekonečné množství rostlin a živočichů, roztodivných tvarů a barev. Ptáci. Ryby. Hmyz.
Všude musí existovat život. Přizpůsobený drsným podmínkám.
Voda – zrození.
Reprodukce – k ní stvořeni.
Oheň – smrt.

A další tisíce stejně důležitých úkonů nedotažených do konce.
                                                                         
A co já?
Opět ho začaly hlodat výčitky. 
Často si kladl tu otázku, na kterou však odpověď nenašel.
Trápilo ho, že radost z tvořivosti nemá s kým sdílet. Komu předat zkušenosti.

                                                      Běž!
                                                      Běž pryč!
                                                      Běž stále dál!
                                                      Běž stále dál a už se nevracej!
                                                      Odejdi s pochmurnými mračny, zármutku proklatej!

S těmi verši odháněl smutek a znovu se pouštěl do práce.
Jedna malá skulinka na stěně. Pouhá stránka nedopsané knihy. Jediný záběr filmu, než zazní jeho poslední klapka. Konečný tah štětcem nedokončeného obrazu; vždy lepšího, ovšem nedokončeného.

Jen občas se zastavil, pohlédl na ni a ucítil nepatrný záchvěv štěstí, aby se zpátky ponořil do své melancholie.

Pravda, mohl být spokojený. Ale to by nebyl on, kdyby se nechal strhnout svým dílem. Nikdy si nepřipouštěl přílišnou spokojenost. Jestliže si ji někdy dovolil, dostal další, o mnoho lepší nápad.
Snažil se.
Aby každá částečka, živé i neživé hmoty, měla svoje místo a funkci...

Konečně.
Měl dojem, že se blíží k cíli.
Svého snu, kterým žil.
Ale stále se vracel a opravoval.
K dokonalosti konstrukce. 

Snad si svůj pobyt tady uprostřed všeho dění, jež ho fascinovalo, úmyslně prodlužoval.  

Seděl na skále a žil spolu s ní.
A přemýšlel o dalších možnostech uskutečnění.

Občas si dopřál i chvíle klidu. Pro své vlastní potěšení. Miloval okamžiky, kdy se zdánlivě nic nedělo.  Pozoroval, kterak pracuje vlastní energií. Pozorně naslouchal jejímu, samoobnovujícímu se životu. Slyšel její řeč a rozuměl jí. Viděl tekoucí vodu, temnou i osvícenou, přelévající se záhadným způsobem odněkud někam. Vždy v pohybu. Zem a vzduch. Cítil vzrušující chvění, šelesty, pohyby. A uvědomoval si, že sám je její součástí.
Říkal jí příroda a měl o ni strach.

Život.
A smrt. 

Odvrácená strana.

„Otče,“ ozval se náhle mladý povědomý hlas.
Lekl se ho jak falešné iluze a ztuhl nejistotou.
„Vrátil jsi se? Já měl strach...,“ neodvážil se otočit za hlasem, „že tě nadobro ztratím. Přestával jsem doufat...“
„Vrátil. Živý a celý.“
Teprve nyní uvěřil a otočil se. Jeho chmury vystřídal radostný úsměv.
Objal se s ním.
„Ztrácel jsem naději. Měl jsem obavy, že mě šálí mysl. Vyrostl jsi. Sluší ti to.“
„Tobě také, otče. Máš krásné stříbrné vlasy.“
„Je to už tolik let. Byl jsi ještě dítě…“
„Teď už budu stále s tebou.“
„Nevyháněl jsem tě. To nebyl můj úmysl. Chtěl jsem, abys získal zkušenosti.“
„I já toužil po poznání." Usmál se. "Vysadil jsem jabloňový sad u jezera. A olivový háj.“
„Opravdu? To byl první ze tří úkolů pro tebe, pamatuješ? Každý má zasadit strom a...“
„Já jich vysadil…“ skočil mu Adam do řeči. „Ze všech jader z tvého matečného stromu. Vypěstoval jsem semenáčky a sazenice vysázel. Mohu ti je ukázat. Jíž jsem sklízel první plody. Přinesl jsem, abys mohl ochutnat." Podal otci z torny krásná červená jablka. "Viděli jsem spoustu zvířat a rostlin, které jsem nikdy předtím neviděl,“ pokračoval Adam. „Hluboké lesy, potoky a řeky. To je tvoje dílo, otče?“
„Nevím, snažím se...“
„Za celou dobu jsem nepotkal nikoho, komu by se něco podobného povedlo.“
„Ty dokážeš víc.“
„Já? Vysadil jsem pouze jabloňový sad a olivový háj.“
„Je toho mnoho,“ pohnul nepatrně hlavou starý muž, „co bych tě měl naučit. Jsi ještě mladý.“
„Nikdy nebudu jako ty."
„Máš pravdu, tvoje úloha je jiná, ovšem stejně důležitá.“
„Stejně důležitá?“
„Ano. Já jsem první, ty druhý. Ostatní musí následovat..." 
„Otče, musím se ti vyzpovídat, tíží mě to.“
Posadili se na padlý strom u jezírka, kde kdysi tak rád sedával.
„No tak povídej.“
„Došel jsem až za tři veliké soutěsky.“
„Cože?“ vykřikl muž a prudce vstal. „Porušil jsti zákaz?“
„Ano. Přesně. Kdybys nezakázal, nešel bych tam. Zákazem si jenom zvětšil moji touhu po poznání.“
Muž se opět posadil a s obavami poslouchal.
„Když jsem se dostal na to místo, litoval jsem, že jsem neuposlechl. Nedokázal jsem si představit, že je něco takového možné.“
„Co jsi viděl?“
„Na to nejde zapomenout, otče.“
„Mluv dál.“
„Nevím, jestli vydržíš poslouchat.“
„Pokračuj!“ řekl stroze stařec.
„Dobře.“
Adam si podepřel obličej dlaněmi a začal vyprávět.
„Dlouho se nic nedělo, všechno bylo v pořádku, ale sotva jsem se přiblížil, všiml jsem si obzoru zahaleného v šedém závoji prachu. Setmělo se, ačkoliv bylo před polednem. Slunce ztratilo šanci. Začala převládat černá a rudá barva. Přišel jsem do míst, kde apokalypsa je slabé slovo. Spatřil jsem veliké krátery a spálenou krajinu. Ohořelé pahýly stromů trčely ze země a všechny mířily jedním směrem. Připomínaly zlověstná děla. Z nebe padali mrtví ptáci a svými zobáky naráželi na zem. Nad nekonečnými ruinami budov se skláněly části zkroucených ocelových konstrukcí, podobné stvůrám s pitoreskními obřími pařáty.“
Adam, v obličeji rudý, zaváhal.
„Mám pokračovat?“ zeptal se bledého muže.
„Samozřejmě. Jen do toho.“
„Všude byla mrtvá těla lidí. Mnozí ještě žili. Někteří měli obličeje i ruce sežehnuté na kost a připomínali kostlivce. S nataženými pažemi, oslepeni, bloudili ve své temnotě. Prázdnými očními důlky prosili, ať už to někdo skončí a žíznivě přitom polykali černý déšť, který se snášel k zemi, aby dílo zkázy dokonal. Lidé i zvířata padali do kráterů jako do svých masových hrobů. V řece tekla krev místo vody a byla bez života. Styděl jsem se za to, že vůbec žiji. Byl jsem přesvědčen, že jsem se sám stal smrtí a cítil jsem vinu. Táhlo mě to dolů, až na samé dno. Chtěl jsem tam s nimi zůstat až do konce. Museli jsme jít rychle pryč.“
Ztišil se. Snad si to stále nemohl srovnat v hlavě.
„Kdo to zavinil?“ vykřikl zoufale. 
„Kdo?“ zareagoval okamžitě muž. „To dokáže pouze člověk!“ 
„Člověk? Jako já?“
„Přemíra moci mu stoupne do hlavy. Potom se z něho stane zaslepený tvor neschopný sebereflexe.“
„Proč jsi to dopustil! Mohl jsi tomu zabránit!“
„Nemohl. Slyšel jsem jen vzdálené dunění a záblesky na té straně. Tušil jsem to. Chtěl jsem tě tomu ušetřit.“
„Žes nemohl nic dělat! Ty! Všemohoucí!“
„Všemohoucí!“ ohradil se muž tvrdě. „Jsi směšný. To je ta tvoje veliká fantazie!“
„Kdo tedy jsi? Nikdo nemá větší vliv než ty.“
Na starého muže už toho bylo příliš.
„Poslouchej dobře, co ti povím. Jednou by ses to stejně dozvěděl. Moje první vzpomínka z mého života začíná tím, že tady, v těch krásných místech, to bylo stejné jako tam. Doufal jsem, že se poučí...“
„Co to povídáš, otče?“
„Ano. Stále ještě i teď najdeš v lese plno trosek. Tehdy jsem si říkal, že se to nesmí nikdy opakovat!“
Muž plakal a celý se třásl.
„Odpusť." Pohladil ho po jeho dlouhých vlasech.
„Nezlobím se,“ otřel si oči. „Nemohl jsi vědět že i já... jsem člověk...“
 „Člověk? Jsi přeci stvořitel!“
„Já a stvořitel? Ne. To jsi si sám namluvil. Nikdy jsem nic podobného neřekl. Stvořit můžeš úděsné věci. Jenom tvořím to, co se mi líbí, co si myslím, že je krásné a má smysl. Rozhlídni se kolem sebe. Celý život jsem na její rozmanitosti pracoval. Všiml sis? Ona je moje a já jsem její. Patříme k sobě.“
Mladý muž na něho hleděl s úžasem. Rozhlížel se kolem dokola; nikdy dřív si neuvědomil, jak je krásná. Najednou se jí nemohl nasytit. Pak pohlédl zpátky na muže. Krátce se zamyslel, jakoby hledal správná slova.
„To by mohlo být tvé poselství, táto.“

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------