Kdo poslouchá kolenem?

Blížila se zima a cvrčkova rodina se ukládala k zimnímu spánku. Všichni se hezky uvelebili ve svém hnízdečku.
    „Tatínku, pověz nám ještě pohádku,“ žadonila malá Fanynka.
    „Já pohádku nechci,“ protestoval malý cvrček Vilík. „Pověz nám radši něco ze života. Třeba... třeba... jak jste se s maminkou seznámili!“
    „To není špatný nápad, Vilíčku,“ řekl synkovi cvrček Václav. „Víš, moje setkání s maminkou nebylo jednoduché.“ A tatínek se dal do vyprávění.
    „To bylo jaro, všecko kvetlo, sluníčko hřálo a my cvrčkové jsme se chystali na námluvy. Já jsem měl už svoji družku vybranou. Liduška, tedy vaše maminka, se mi moc líbila a tak jsem se rozhodl, že ji přilákám svým krásným cvrkotem. Třel jsem proto křidélky o sebe, až mě bolela a čekal jsem, kdy se Liduška objeví. Ale Liduška nepřicházela. Po delším cvrkání se místo Lidušky objevila jakási boubelka boubelatá, sice roztomilá, ale já chtěl svou Lidušku.
    Druhý den jsem proto cvrkal ještě usilovněji a ještě hlasitěji. Liduška zase nikde. Třeba mě nemůže najít, napadlo mě. Vtom se rozhrnula stébla trávy a objevila se další slečna cvrčková, tak trošku nepořádnice. Jedno křidélko nakřivo, tykadélko schlíplé.
    'Vy tak krásně cvrkáte! To se s ostatními cvrčky nedá srovnat." A významně si zaklepala na koleno. 'Já mám náhodou na kolenou moc dobré uši. Lepší než všechny ostatní slečny.'"
Nezlob se, řekl jsem si, ale já tady cvrkám kvůli úplně jiné slečně. 
    Co teď budu dělat? přemýšlel jsem nešťastně. Ale přece jenom jsem zkusil cvrkat ještě silněji. Už mi z toho zaléhaly uši. Pořád nic. Třeba je daleko a k jejím kolenním uším se moje cvrkání nedostane. Začal jsem zoufale přemýšlet o tom, že si namluvím tu boubelku. Přece nezůstanu sám... A pak se to stalo. Uslyšel jsem dupání, jakoby se ke mně hrnul celý pluk mravenců. Ale nebyli to mravenci, byla to Liduška!
    'Vašíčku, Vašíčku, ty cvrkáš nejkrásněji ze všech cvrčků! Vždycky ses mi moc líbil. Ale před pár dny mě potkala taková nemilá věc. Zakopla jsem o kamínek, bouchla se do kolena a přestala jsem slyšet. To bylo to nejstrašnější, co mě v životě potkalo. Vašíčku, chtěl bys mě za ženu? ' Ani jsem radostí nemohl mluvit a nadšeně jsem kýval.
    No, a pak jste se narodili vy dva a my jsme s maminkou moc šťastní. Jenom mám pocit, že naše Fanynka občas poslouchá ne kolenem, ale patou.“
    „Slyšíš to, Fanynko?“ smála se maminka Liduška a podívala se na svou cvččí holčičku. Ta už ale sladce spinkala.