. . .

Jednotvárně padá
z oblohy nalité deštěm
tma pichlavá

černý pahýl jako trosky věže
naklání se
tíhou duše do útrob
do jádra země
do propasti
z níž na povrch se vylévá
jedovaté magma
hostie pekelná

hromový zvuk a
ohlušující červeň
milisekundu je tichá tma
a pak zas a znova
obloha a země na sebe řvou
vřískot vříská dál a dál
hluk a světla
v bledé tváři

vítr kvílí ostrý zvuk
vše naříká v něm
beznadějně . . .
                                                                     po bouři bývá jasný čas . . .