O jedné pejskařce

Po sídlišti chodila pejskařka s malým pejskem. Všichni ji znali a zdravili, jen ona si nikoho nevšímala a nikoho nikdy nepozdravila.

Nakonec si na to celé sídliště zvyklo a přestalo ji zdravit. Zřejmě nechce s nikým mluvit, usoudili obyvatelé. A časem si jí taky přestali všímat

Ale všem to jedno nebylo. V jednom paneláku bydlel kouzelný dědeček a ten se rozhodl ji za její nevšímavost potrestat. Když se s nikým nechce bavit, tak nepotřebuje hlas. A hlas jí odkouzlil.

Jednou se stalo, že jí pejsek utekl. Pejskařka ho chtěla zavolat, ale otvírala jen naprázdno pusu. A ten zatím utíkal dál a dál. Všichni samozřejmě věděli, že chce zavolat svého pejska, ale nikdo jí nechtěl pomoct.

Pejskařka už byla celá zoufalá. Snažila se ho dohonit, ale nemohla tak rychle. Najednou k její velké radosti k ní přiběhl jiný pes a její pejsek s ním. Jenom cizí pes jí pomohl.

Pejskařka ho pohladila a chtěla mu poděkovat. Uvědomila si ale, že to nedokáže. Vždyť nemůže mluvit! Přesto to zkusila. A skutečně z ní vyšel hlas: „Děkuju ti, pejsku,“ vypravila ze sebe. Z okna ji totiž pozoroval kouzelný dědeček a hlas jí vrátil.

Od té doby byla úplně jiná. S každým se zastavila, popovídala, nabídla pomoc. Obyvatelé byli tou její náhlou změnou velice překvapeni. Netušili, že mají na sídlišti kouzelného dědečka, který je všechny bedlivě pozoruje. Nemáte ho u vás taky?