Jak přijít včas

Toto je povídka na téma "netradiční řešení". 

Blížila se devátá a zasedačka už se plnila lidmi. Za chvíli začne pravidelná pondělní ranní schůze velké softwarové firmy. Patřilo to zkrátka k začátku týdne jako tkaničky k teniskám. Šéf jim zas hodlá sdělit své plány na následujících pět dní. Všichni už spořádaně seděli na svých místech s připravenými bloky.

Úderem deváté vstoupil šéf s dlouhými šedivými vlasy svázanými do culíku. Jeho džíny s módními dírami a košile přes kalhoty, na níž měl ležérně přehozenou koženou vestu, svědčily o nekonvenčním způsobu oblékání. Na dochvilnost si ale potrpěl.

            „Dobré ráno, vítám vás po slunečném víkendu,“ začal bodře. Obhlédl všechno osazenstvo.

            „Moment, kde je Petr?“ vznesl náhle dotaz do fóra.

            „Asi zase zaspal,“ usoudil jeden z programátorů.

            „Nebo nenastartoval,“ uchichtl se druhý.

            „No jo, to je každou chvíli. Už jsem mu strhl prémie, ale nic nepomáhá. Přece nebudeme kvůli němu schůzovat v poledne.“

            Všichni se zasmáli, evidentně by jim posun pracovní doby vyhovoval. Leckoho napadla vtipná reakce, ale všichni raději mlčeli. Nebylo by dobré šéfa hned na začátku naštvat.

            Šéf těžce vzdychl.

            „Jak víte, zítra se s vedením účastníme softwarového veletrhu. Byl bych proto rád, kdyby mi hlavně ti, kteří pracují na hlasovém ovládání programů, během dneška připravili podklady, jak jsou daleko, abych o tom mohl detailně informovat. Prosil bych taky Pepu Navrátila…“

Vtom se otevřely dveře a v nich stál zadýchaný Petr. Jak se později ukázalo, vyběhl sedm pater, protože byl obsazený výtah.

            „Vítám tě, Petře,“ řekl šéf teatrálně. „Tak jakoupak máš výmluvu dneska?“

            „Uvízl jsem v zácpě,“ zafuněl Petr.

            „Tak, v zácpě. Ale na to ses už jednou vymluvil. Vymysli si něco jinýho.“

            „Nemůžu za to. Prostě byly ulice ucpaný,“ bránil se Petr.

            „Tak když to víš, tak vstávej dřív,“ řekl šéf naštvaně. Potom mávl rukou a pokračoval.

            „Jo, prosil bych Pepu Navrátila, aby nám tam nainstaloval ukázky. A když už jsme u toho, pomoct by mu mohl Petr Kaderka. Buďte tam prosím oba v osm. Do Letňan jezdí metro, Petře, tak zácpa tentokrát nehrozí.“

           

Když schůze skončila, přišel za Petrem jeho kamarád Tomáš.

            „Ty Peťo, měl bys s tím něco dělat. Šéf s tebou nebude mít trpělivost donekonečna a dá ti padáka.“

            „Já vím, Tome, ale to bych musel vstávat o půlnoci. Škoda, že do práce nejezdí metro.“

            „Vidíš,“ smál se Tomáš, „vykopej si podzemní tunel.“

            „To myslíš, že jsem nějakej vězeň, abych si kopal podzemní chodbu?“ zasmál se Petr.

            „Tak si do práce postav most,“ dodal Tomáš. „Víš, jak náš šéf oceňuje netradiční nápady.“

            „Prosím tě, to bych stavěl rok. A vůbec, kde bych na to vzal materiál?“ řekl Petr naoko vážně. S tím se rozešli.

 

Celý následující týden byl Petr pohroužen do vlastních myšlenek a když ho v práci někdo oslovil, reagoval dost roztěkaně. Nakonec ho radši nechali být. Asi má nějaké starosti, usoudili.

 

Když viděl Petra neustále zahloubaného a duchem nepřítomného, Tomášovi to přece jen nedalo.

            „Ty ses na mě naštval, že jsem ti řekl, že ti dá šéf padáka?“

            Petr jen zavrtěl hlavou.

            „Tak se něco stalo? Potřebuješ s něčím pomoct? Nemáš prachy?“

            Petr se konečně usmál.

            „Ale ne, na něčem teď pracuju a nerad bych o tom mluvil.“

            „A jó, chápu, ty chceš na šéfa udělat dojem nějakým novým projektem. Tak to ti držím palce. Ani nenaznačíš?“

            „My nesmíme ani naznačovat,“ usmál se znovu Petr potutelně.

Tomáš se sice už nevyptával, ale pořád na to musel myslet. Měl Petra rád, rozuměli si, chodili spolu na pivo, občas si zahráli tenis. Ale přece jen měl lepší nápady Petr. Pokud si chce teď u šéfa kvůli pozdním příchodům udělat oko, tak by jistě postoupil a jejich přátelství by tak vzalo za své. S Petrem vždycky pracovali společně. Šéf by ho pak dal zřejmě dohromady s Jardou Netopilem, kterého dost nesnášel.

 

Kolegové Petra viděli, jak spěšně odchází z práce domů, jako by ho tam čekala manželka a děti. Věděli přitom, že žije sám.

            Kdyby ho sledovali až k jeho domu, zjistili by, že nejde nahoru do svého bytu, ale schází dolů do sklepa, kde měl pracovnu. Zalezl do tohoto svého podzemí a nahoru do bytu šel až po půlnoci.

            Sousedi si toho všimli, ale protože nedělal žádný hluk, nebrali ho příliš na vědomí. Jeden soused nahlédl jednou sklepním okýnkem dovnitř a viděl ho sedět u počítače. No jo, asi toho programování nemá v práci dost. Ale na počítači může pracovat i v bytě, kvůli tomu nemusí sedět ve sklepě. No, třeba se tam líp soustředí, udělal závěr.

Jiný soused, který bydlel v přízemí, ho slyšel něco montovat. Zvuky ale nebyly nijak hlasité. Zřejmě je to nějaká titěrná práce, usoudil nakonec.

Petr mezitím hledal spoustu informací na internetu. „Plastová destička musí velice přesně reagovat na elektrické impulsy a ohnout se přesně tak, jak má. Jinak je nemožné ovládat komplexní pohyby a vibrace,“ četl z webových stránek. „Jde o praktickou demonstraci pohonu za použití tenkého materiálu, vibrujícího ve vzduchu. Je to zajímavé právě proto, že nejde o pohon nějakých oddělitelných součástek, ale pohon s využitím vibrace celé plochy.“ Tato informace ho zaujala. Ano, nutné jsou ty vibrace! Četl dál: „Technologie, kterou jsme použili k dosažení postupného vlnění (traveling wawe vibration) může být využita i k dalším formám vibrace nebo ohybu.“

Tak to je přesně to, co hledal! Teď to ještě propočítat. To bude pěkná fuška. Nečekal, že mu to zabere tolik času. Pracoval na tom další tři neděle.

S pondělními schůzemi zatím problém neměl. Byl tak soustředěný na svůj projekt, že se budil už před rozedněním a do práce byl schopen dojít pěšky. Věděl, ale že to by dlouho nevydržel.

 

Další víkend byl opět zalezlý v pracovně. Najednou zazvonil telefon.

„Ahoj, Tome. Potřebuješ něco?“

„Už jsme spolu dlouho nebyli na tenise. Šel bys?“

„Nezlob se, já toho mám teď strašně moc.

„Prosím tě, co máš pořád tak důležitýho?“

„Pokud bych už šel ven, tak bych si hodil frisbee. Ale maximálně na hoďku,“ souhlasil Petr neochotně.

Sešli se ve Stromovce na velkém trávníku, kam chodívali pravidelně a začali si házet.

„Vidíš, jak daleko to doletí, když je správná rotace. A při vibraci by to doletělo určitě ještě dál.“

„Jak chceš u tohohle docílit vibrace?“

„Ále, u tohohle ne, u něčeho jinýho. Fakt mám něco úžasnýho v pácu. Vzpomeň si, jak se frisbee říká česky.“

„No, létající talíř, ne?“ Tomáše to trochu vyvedlo z míry. „Ty chceš sestrojit opravdovej létající talíř?“

„Talíř zrovna ne,“ usmál se Petr a s vervou hodil frisbee tak daleko, že ho Tomáš nechytil.

 

Co je to za hádanky a divné narážky, přemýšlel Tomáš cestou domů. Proč mluví o vibracích? Honem doloval z hlavy znalosti z fyziky. Vibrace je vlastně jakési chvění. Díky vibracím vzniká zvuk. Že by chtěl Petr vymyslet nějaký nový hudební nástroj řízený počítačem? Tohle by asi šéfa moc neoslovilo. Ten na hudbu nikdy moc nebyl. Taky by vibrací mohl myslet kmitání. Horečně přemýšlel, co všechno kmitá. Kmitají asi částice nebo nějaké drobné předměty. Ptáci kmitají křídly,vzpomněl si. Najednou si uvědomil jeho připomínku létajícího talíře. Ach tak! Zřejmě chce létat jako pták! Něco jako Ikaros a Daidalos. Že by dokázal tak kmitat rukama, aby ho to vyneslo nahoru? Tomáš si zkusil představit Petra, jak vzlétá a musel se tomu zasmát. Kdo ví, co má vlastně v hlavě. Nejlíp bude, když nad tím nebude přemýšlet, Petr mu to jednou sdělí sám. Zřejmě je na to ještě brzo.

Přesto si doma vytáhl z knihovny řecké báje a pověsti a se zájmem si tuto pověst přečetl. Daidalos vyrobil křídla z ptačích per a vosku. Pokouší se snad Petr o něco podobně bláznivého? Aby nespadl jako Ikaros! Moře tu nemáme, dopadl by dost tvrdě. Aha, možná chce použít místo ptačích per něco, co vibruje, lámal si Tomáš hlavu dál. Ani tak mu to ale nedávalo smysl.

Potom naštěstí přišla domů jeho žena Eliška a on se zalíbením pohlédl na její štíhlou postavu v sexy svetříku. Tohle jsou daleko příjemnější vibrace!

 

Uplynul další týden a Petr měl program téměř hotov. Teď ještě zbývá konstrukce. Sám se s tím bude piplat pěkně dlouho. Neměl by přece jen Tomáše do svého plánu zasvětit? Radši ne, musí to být pro všechny překvapení. I pro Tomáše.

Nejhorší bylo sehnat odpovídající materiál. Byl v OBI, v Hornbachu a dalších velkoprodejnách. Nakonec našel jednoho soukromníka, který měl přesně to, co potřeboval. Kde to ale smontuje? Dílna je malá, tam se mu všechno nevejde. Bude si muset vzít dovolenou a odjet na chatu. Tam to aspoň rozloží na zahradě.

„Ty si chceš v tomhle hnusným počasí vzít dovolenou?“ nechápal šéf.

„Mám na chatě řemeslníky, opravuju elektriku. V létě jsou vytížení, protože je tam spousta chatařů. Tak jsem se rozhodl to udělat teď.“

„No tak dobře, jak myslíš. Ale byl bych rád, kdybys mi další tejden dodělal ten software na vytěžování faktur. Víš, že to chci vzít do Anglie. Stihneš to?“

„Jasně.“ Petr málem zasalutoval. Zítra vyráží na chatu. Jen aby nelilo jak dneska. To by fakt byla smůla.

 

Chata byla po zimě studená, musel ji nejprve vytopit. Druhý den bylo sice chladno, ale svítilo trochu zubaté sluníčko. Oblékl si teplou bundu a pustil se do práce.

Zpoza plotu se hned vynořila hlava zvědavého souseda.

„Ahoj, chceš to přestavovat?“

Člověk zkrátka před lidma neuteče.

„Pokud bys potřeboval, můžu ti doporučit dobrou firmu. Dělali mě novou verandu a bylo to supr,“ pokračoval, aniž mu Petr odpověděl.

Bude mu muset něco nabulíkovat, aby se ho zbavil.

„Já si akorát potřebuju něco vyměřit. Rád bych tu zasadil nějaký ovocný stromy a udělal záhony, aby ta zahrada byla využitá.“

„No jo, ale to bys sem musel jezdit častěji, ne?“

Petr už nechal jeho otázku bez odpovědi a ponořil se do práce. Na zahradu raději chodil brzo ráno, aby měl klid. A byl překvapen, že mu to jde docela rychle.

Z chaty už po týdnu vezl domů v přívěsu hotový výrobek.

 

Blížila se devátá a zasedačka už se plnila lidmi. Za chvíli začne pravidelná pondělní ranní schůze velké softwarové firmy. Patřilo to zkrátka k začátku týdne jako tkaničky k teniskám. Šéf jim zas hodlá sdělit své plány na následujících pět dní. Všichni už spořádaně seděli na svých místech s připravenými bloky.

Tomášovi najednou zazvonil mobil.

„Čau, Peťo, stalo se něco?“

„Ne, ale otevři u zasedačky okno. Rychle!“

„C-cože?“ nechápal Tomáš. Petr už zavěsil. Běžel tedy otevřít velké okno. Potom pohlédl dolů a strnul údivem.

Petr k nim do sedmého patra stoupal na jakési plošině, jejíž plast na povrchu jemně vibroval elektrickými výboji. Když vystoupal až k jejich otevřenému k oknu, vletěl dovnitř a přistál na koberci.

„Kolik je hodin?“ chtěl vědět.

„Za dvě minuty devět,“ řekli všichni.

„Tak jsem tu dnes včas, i když je zácpa. Ani jsem nemusel jít pěšky.“

V devět vešel do zasedačky šéf a uviděl Petrovo vzdušné plavidlo, kolem kterého se seběhli všichni jeho kolegové.

„Tak tomu opravdu říkám netradiční řešení!“ volal nadšeně.

„Dovolte, abych vám představil svůj stroj. Jak jste asi pochopili, inspiroval jsem se létajícím kobercem. Zatím mu říkám Létající Čestmír.“

Aha, tak je to tedy, ťukl s Tomáš do čela. Létající koberec. Pohádky tisíce a jedné noci ho nenapadly.

„To dáme určitě do výroby. To bude terno!“ ječel šéf nadšeně.

„Rád bych na výrobě tohoto plavidla pracoval se svým kolegou Tomášem Koutným.“

„S-samozřejmě,“ souhlasil šéf.

Tomáš se jen šťastně usmál.

 

„

 

 

 

 

 

---