Pisálkův život z vlaku

(Looser : pravdivý příběh)

Začal bych tím, jak stojím před tabulí v hodině literatury, nevím nic z látky, a lžu učitelce o tom, že ve volném čase píšu povídky. Je mi sedmnáct a nejsem ani kdovíjak velký čtenář.
,,Budeš spisovatel?‘‘ ptá se mě učitelka.
,,Určitě,‘‘ odpovídám sebevědomě.
Ve skutečnosti přečtu tak jednu dvě knihy ročně. A psaní? – je jen přání. Jako syn zedníka a švadleny mám v hlavě jen velké sny a hlavně filmy. Toužím napsat scénář, natočit film… Ale nevím jak na to. Mám za vzory Woodyho Allena, Martina Scorseseho…, až do chvíle, kdy náhodou v televizi zahlídnu dokument o E. Hemingwayovi – moc se líbí a náhle mne napadá ona pošetilá myšlenka : když nevím, jak napsat scénář, napíšu román. Konečně přestanu lhát o tom, že chci být spisovatel a stanu se jím!
O pár měsíců později mne rodinná bouře (nuceně) zavede z malé, rodné vesnice do Plzně. Zde, v úplné izolaci před neznámým okolím, poprvé ve svém pronajatém bytě zažívám onen spisovatelský zápal – tu touhu být součástí něčeho většího. Součástí velkého vyfabulovaného světa. Usazen na okraji postele, ohnut nad židlí, na které mám rozložen sešit - do kterého zapisuji své první nápady (protože nemám stůl, ani počítač).
Vydělávám si na živobytí především podřadnými pracemi, kde mi velí povětšinou (napovrch) sebevědomí, jinak zakomplexovaní tupci bez fantazie. Stále s hlavou v oblacích, jsem považován za nepřizpůsobivého zaměstnance. Střídám zaměstnání, střídám bydlení a čtu vše, co mi přijde pod ruku.
Po celosvětové i osobní krizi nacházím pracovní místa pouze ve fabrikách, což obnáší vstávání ve čtyři hodiny ráno, směnné provozy, fyzickou námahu a poslouchání ještě větších tupců, než před tím. Tupců s inteligencí pětiletých dětí - po lobotomii (neúspěšné - abych neurazil ty opravdu chytré děti). Oblékám stejno-firmo-kroje a u jedoucích pasů prožívám opravdové životní zklamání, frustraci a vztek. Hlavně vztek. Pobyt na těchto šedých místech mne motivuje k většímu úsilí - k napsání opravdového románu. A tak se do něj pouštím…
V doprovodu mého kolegy a kamaráda si ve dvaadvaceti letech poprvé v životě dělám legitimaci do knihovny, kde je všechno vědění, všechna slova a moudrost skoro zadarmo. Konečně pořádný výcvik. Čtu všechny spisovatele, co něco znamenali: Bukowski, Kerouac, Nabokov, Joyce…poprvé konečně čtu i Hemingwaye, kvůli kterému to všechno vlastně začalo (líbí se mi styl, nelíbí se mi ten ,,chlapácký‘‘ obsah jeho knih), čtu i klasiky: Dostojevskij, Tolstoj…, ale těmhle pánům to na mě trvá až moc dlouho, než se dostanou k věci. Je zvláštní, že každý spisovatel na sebe navazuje minimálně další dva spisovatele – spisovatelé píší o psaní a spisovatelích. Každou knihu, kterou přečtu, si zapisuji do svého malého zápisníčku.
Můj román se pomalu rýsuje…
Vstávám ve čtyři hodiny ráno, celý den pracuji, nechávám se ,,jebat‘‘ od pitomců a potlačuji vztek a smutek, jdu domů, dělám si kafe a kouřím cigarety a usedám ke psaní, pak se jdu projít, vracím se a dělám si poznámky…, v devět večer jsem v posteli s knihou, celý se mažu regeneračními mastmi a druhý den zas to samé. Na jídlo nějak nezbývá čas. Za rok přečtu přesně sto knih (jak stojí v mém malém zápisníčku) a ztrácím dvanáct kilo. Ale jsem šťastný, soustředím se na svůj cíl.
Můj román je hotový…Ale já se rozhoduji průběžně pilovat jeho detaily a mezitím psát povídky.
Na začátku roku 2011 vytahuji sešity s poznámkami a s jejich pomocí tvořím první povídky. Mezitím pokračuji v urputném čtení, zdokonaluji svůj styl. V polovině roku zkouším publikovat povídky na webech pro začínající spisovatele. Setkávám se s víceméně vlažným přijetím – je mi vytýkána (přílišná) délka, styl, obsah… Několik čtenářů a pisatelů mne naopak za styl a obsah chválí. Nějak to nechápu. Na celém internetu mají úspěch pouze pisatelé poezie a , (jak bych to…?), kravin – typu: ,,Magdalena Máří, v září se vždy páří.‘‘ Takové věci se těší pozornosti. Čtu, píšu, publikuji dál a mezitím opravuji a přepisuji svůj román. Uchovávám si svůj malý plamínek. Čtu, když se ostatní jsou bavit. Píšu, když ostatní odpočívají. Znovu střídám zaměstnání i bydliště. O své spisovatelské vášni se okolí moc nezmiňuji. Před rodinou o psaní mluvím jen v opilosti. Říkám věci jako:
,,Budu spisovatel. Budu známej. Jsem dobrej. Vážně…‘‘
Rodina mne posílá spát s tím, že už mám dost a více se mou životní vášní nezabývá.
,,To víš, že jo. To tvý psaní… Radši kdyby tě v práci povýšili nebo tak.‘‘
Ani z jedné práce (měl jsem jich tak šest, sedm) jsem neodešel sám – ze všech mě vyhodili. Ne že bych byl špatný pracant nebo měl absence, ale prostě: (,,Podnik zaniká…, Snižování stavů…, Už s vámi do budoucna nepočítáme…‘‘) Občas takhle člověku dojde nadšení i motivace.
Na jaře roku 2013 oslovuji několik časopisů a nakladatelství, především se svými povídkami. Bez kladné odezvy.
Potýkám se se silnou formou deprese. Nepomáhá víra, psycholog, ani antidepresiva… Přestávám věřit, že se to povede. Nevidím svůj cíl, zmizel mi. Nevidím svou budoucnost. Nemůžu číst, natož psát. Nic nepublikuji. V práci ze mě dřou kůži. Zakládám si životní pojištění a uvědomuji si, že mrtvý mám mnohem větší cenu, než živý. Dívám se na částku na smlouvě : má matka by si konečně koupila svůj vlastní, vytoužený byt: když umřu. Najednou ve svém životě vidím smysl – ve své smrti. Má přítelkyně se mě snaží podpořit (ostatně jako vždy), ale nepomáhá to. Sama se pokouší psát. Jde jí to, je sečtělá. Jeden její text mi něco připomíná… – můj román.
Asi po roce ten svůj text zase vytahuji a ukazuji ho své přítelkyni.
,,To je to nejlepší, cos napsal. Tohle bys měl poslat nakladatelstvím,‘‘ říká mi.
Tři roky po dokončení mého nejobsáhlejšího díla, ho znovu opravuji. Po pěti měsících nečinnosti (protože, když nepíšu – nic nedělám, nežiju), ve mně znovu plápolá ten malý, (věčný) plamínek. Ruším životní pojištění a zase začínám psát, publikovat…existovat. Text svého románu posílám do několika nakladatelství. Dávám si úkol : každý den ho poslat alespoň jednomu nakladateli. Nazývám ho:. Lék pro sebevrahy.
Chodím desítky kilometrů - procházky při kterých jsem se vždycky dotýkal něčeho většího, a nyní je to zpět : vidím toho devatenáctiletého, šťastného kluka, ve městě kde nezná nikoho, který sedí ve svém pronajatém bytě, ohnutý nad židlí která je mu stolem, píšícího do sešitu, který zachycuje celý jeho svět, a najednou chápu celou podstatu psaní. A jako máloco – nechávám si ji pro sebe.
Ozývá se mi pár nakladatelství : s odmítnutím. Jedno dětské (nevěděl jsem, že vydávají jen dětské knížky) mi píše:
,,Váš text Lék pro sebevrahy opravdu není čtení pro děti.‘‘
Pak se mi ozývá jedno (…) a předává mou novelu k lektoraci, kde se posoudí vhodnost a možnosti vydání. A já zase věřím. Je mi dvacet šest a vidím svůj cíl a sen. Ozývá se mi i časopis (…), a chce publikovat moje detektivní povídky, žádá mne o další díly, a zve mě do Prahy, abych tam vystoupil a četl, a chce můj medailon… Někdy je život dobrý.
Pak ale dostávám výsledek lektorace:
,,Na základě lektorského posudku se domníváme, že text je vhodný pro vydání. Ale bohužel redakce se nakonec rozhodla investovat do jiných titulů…‘‘
Nabízejí mi samizdat – na moje náklady, pod jejich hlavičkou. Nemám na to.
S trochu podlomenou náladou dokončuji sérii detektivek a chystám se je poslat do časopisu (…), když v tom:
,,Do našeho magazínu přišel nový člen – specialista na detektivky (prý dokonce dostal i nějakou cenu) a tomu se Vaše detektivní příběhy moc nezdají… Rozhodli jsme se zůstat u publikace jednoho dílu… Další díly neotiskneme…‘‘
Z nudy, dost možná i ze zoufalosti, zkouším pár povídkových soutěží různých žánrů. Bez úspěchu.
Stává se ze mě mrzout a nervák. Většinu času zabíjím pitím, přejídáním se a koukáním na seriály. Moje špatná nálada se přenáší nejen do mého běžného života, ale i na lidi kolem mé osoby. Především na osobu, která si to zaslouží nejméně – na mou přítelkyni. Hádám se s ní, vybíjím si na ní vztek – dělám jí živou projekci svého hloupého ega roztrhaného na tisíc kousků.
Jednou se takhle chystám na noční šichtu, dívám se do zrcadla a přemýšlím o sebevraždě. Jak romantické. Stal se ze mě sedmadvacetiletý polodement s pětadvaceti kily nadváhy. Jak smutné. Na žádnou noční nejdu – piju pivo, víno a nakonec i whisky, a nad ránem volám své přítelkyni, která slouží v nemocnici sesterskou noční dvanáctku. Rozcházím se s ní.
Druhý den si pořád stojím za svým. Nejde to jinak. Když je člověk sám a lůzr – dá se to ještě nějak vydržet a překonat, když se ale na jeho lůzerství někdo dívá z blízka – nejde to. Musím zastavit, všechno na chvíli vypnout.
Pár dní hladovím a jen tak bezcílně chodím po městě.
Dávám výpověď v práci a nastupuji do jiné – do takové, kde dostanu sice míň peněz, ale tolik se nenadřu a hlavně : chodím tam s čistou hlavou a s čistou hlavou se zase vracím domů.
Mám pocit, že to funguje : ztrácím pár kilo a i moje hlava je o něco lehčí, mozek zase začíná pracovat. Přemýšlím o zaslání série detektivních povídek do pár nakladatelství a napsání nového románu. Pouštím se do toho…
V e-mailu mi přistává nabídka na TUHLE soutěž. Zkouším tedy i tohle.
Vlastně jsem zase v očekávání. Zapaluji si doutník, který jsem kdysi dostal od své přítelkyně(pořád spolu nechodíme), píšu tahle slova a v polovině jsem nucen doutník típnout - protože je už pozdě:
Ve čtyři hodiny mi zase zazvoní budík. Jdu spát se svým malým (věčným) plamínkem, který jednou definitivně zhasne, anebo OHEŇ vzplane.