Můj děda

Je ráno. Babička odešla do kuchyně chystat snídani a my se s bratrem ještě stále válíme na manželských postelích v měkkých peřinách. Dveře od ložnice se otvírají a v nich stojí děda:

„Tak, děckanti, vstávat!“ volá na nás.

V ruce drží vlastnoručně vyrobenou lepačku a ohání se po mouchách. Přitom se otáčí a ukazuje nám svoje čokoládově opálená záda. Na sobě má jen modráky a pantofle.

To je první, co se mi vybaví, když někdo řekne slovo „děda“.

Maminčin otec byl spíš drobné postavy, ale dokázal toho hodně zvládnout. Z vyprávění jsem znala jeho zážitky v legiích i to, jak cvičil v Sokole nebo hrál ochotnicky divadlo. Měla jsem jako dítě přístup k jeho legionářským knížkám i knížkám o prezidentovi Masarykovi, kterého velmi ctil. Přestože neměl žádné školy a na malém městě, jakým byl Tovačov na Hané, dělal poštmistra, měl velkou touhu po vzdělání. V knihovně měl řadu svazků, které vycházely původně v novinách na pokračování, on si každou část poctivě vystřihl, potom zkompletoval a svázal. Hlavně Jiráska. Zachovaly se taky sešity, kam si úhledným rukopisem zapisoval různé citáty.

Po volbách 1946 se jako člen sociální demokracie odmítl sloučit s komunisty a vystoupil ze strany. A tak byl hned po Únoru poslán do důchodu. A právě jako činorodého důchodce jsem ho poznala já.

Vidím ho, jak na zahradě okopává brambory nebo seče kosou trávu, pak zase na dvorku řeže dřevo nebo něco spravuje nejen pro vlastní domácnost, ale pro různé sousedy. Dvorek byl často plný sudů neboli beček, na kterých děda letoval obruče. Potom ho napadlo využít různě barevná dřívka. Ta začal skládat do kruhu a vyrábět ozdobné květináče, které byly rovněž spojeny jakýmisi obručemi, malými kovovými kruhy. Všem se to moc líbilo a děda měl o práci postaráno.

Ale hlavně se věnoval nám vnoučatům. Jezdil s námi na kole po celém okolí, my vpředu, děda v závěsu. Často nás vzal na kolo tak, jak jsme si hráli na dvorku a na zahradě, tedy v teplákách, a vůbec mu to nevadilo.

Babička se trochu zlobila: „To jste byli takhle ve městě?“

Snažila se naznačit, že máme tepláky od bahna. Inu, co by tomu řekli lidi?

„Babi, nepotkali jsme ani půl člověka,“ oponoval děda a hrozně se tomu smál. Nikdy si z ničeho nic nedělal.

Zatímco babička vařila nebo pekla skvělé buchty, děda nám vymýšlel drobnou zábavu. Pověsil nám třeba houpačku na trám z půdy (neboli z hůry, jak říkal). Do husích brků nám zastrkal náplně do propisek, takže jsme si mohli hrát na písaře z osmnáctého století. Další zábavou byly mince. Dali jsme je pod papír a pak po papíře v daném místě jezdili měkkou tužkou, až se objevil jejich reliéf.

Taky s bratrem na trávě v zahradě zápasil nebo hrál fotbal. A to mu bylo už přes osmdesát. Ještě v osmdesáti chodil do Sokola.

Děda si dal závazek, že bude žít do stovky. A tak si v pětaosmdesáti nechal v Úrazové nemocnici v Brně odoperovat prst, který se mu ohýbal dolů a vadil mu v práci. V mládí si totiž pořezal na ruce šlachu. Nic neřešil nějakými lékařskými metodami. Jako dezinfekci si prostě krvácející ruku počůral. A pořezané místo srostlo dobře. Až na stáří začalo zlobit.

Úrazovou nemocnici jsem měla po cestě z gymplu. Když jsem šla v určitou dobu kolem, děda už na mě čekal na balkónku a já jsem na něj volala:

"Ahoj, dědo!"

A děda mi mával.

Stovky se bohužel nedožil. Dostal kožní rakovinu, která metastázovala do plic. Zemřel v osmaosmdesáti.

Nevykonal sice nic velkého, ale udělal spoustu drobných věcí, které druhým dělaly radost. Můj děda zkrátka uměl žít.