Strýček Věrek - Dalekohled

   Můj strýček Věroslav celý svůj život věřil, že ve vesmíru nejsme sami. Přemýšlel o tom, kudy chodil a občas s tím otravoval celé okolí a hlavně tetičku. Magdalena pořádně nechápala, o čem hovoří a raději si hrála s panenkami na školu, kde ona byla paní učitelkou a dávala „žákům“ pěkně zabrat. Zato ve mně našel jedno velké ucho i vykulené oko. Strýc zprvu jen vytvářel své teorie, i když poutavě. Až ...

   Až jednoho dne přišel ON. Hoteliér ze Švýcar. Snílek, fantasta a záhadolog, který se svým myšlením mému strýci tolik podobal. Začal se ptát na záhady světa. Na pyramidy a obří kamenné koule. Na stavby postavené z gigantických kamenných kvádrů. Na tajemné obrazy na planině Nazca a na hieroglyfy, na kterých se objevují znaky ne nepodobné současným strojům. Na tisíce let staré obrazy na skalách, které při troše fantazie připomínají astronauty v moderních skafandrech. Na stovky let staré obrazy, kde jsou namalováni lidé v létajících strojích. Oslovoval vědeckou veřejnost a ta se mu vysmívala. Kladl jí logické otázky a ona mu na ně nedokázala odpovědět.

   Erich Anton Paul von DÄNIKEN.

   Když se pak Věrkovi dostala do rukou jeho kniha Vzpomínky na budoucnost a s ní i otázka - navštívili nás kdysi hosté z hvězd? - bylo, jak sám říkal, hotovo a vymalováno. A když potom ve zdejším malém kulturáčku, kde se pořádaly tancovačky při kterých se pokaždé na konci hromadně porvali místní chasníci hlava nehlava, tak tedy, když tady shlédl při místním promítání  stejnojmenný dokumentární film, měl v životě jasno. Byli tady! Strýc se počal okamžitě shánět po různých čočkách a všelijakých sklíčkách.

   „Jela okolo nějaká tetka na kole, tak jsem jí za jízdy sundal brejle a bába tady někde bloudí ještě dneska.“ zlehčoval později své úsilí a my děcka se tomu řehtali jak koně a tetička po něm házela takovým divným kukučem a kroutila u toho hlavou, až se strýc chytil rukou za pusu, mrkl na nás a pak prohlásil ztichlým hlasem, že to není pravda, protože bloudila jen tejden. Tetička po něm hodila utěrku, protože věděla, že on jinej nebude a to my už řvali smíchem a váleli se po zemi. 

   Nicméně v té době tvoření se prý často zavíral ve své malé dílničce. Tam, u větracího otvoru, stál a zvesela se otáčel malý soustruh a opodál zlověstně vrčela vyřazená bruska z jakéhosi podniku. Do tohoto svého království se zavřel a začal si plnit svůj sen. Zde úpěnlivě přemýšlel, plánovat a následně i vyráběl svůj hvězdářský dalekohled. Několik dní z ní vycházel jen k vůli svým potřebám a pomalu jako by divočel. Nečesal se, umýval se jen dvěma smočenými prsty, zarůstal vousem a tetička ho vídávala často jen u jídla. Stával se zádumčivým a míval netečný pohled směřující kamsi do dáli a na otázky odpovídal jen heslovitě. „Třeba,… dobrý nápad,… nechám to na tobě,... hm“ a tak podobně. Nebylo po něm nic přes den, ani přes noc. Bylo to období, které tetička znala a ačkoliv z něj nikdy nebyla nikterak odvázaná, tolerovala ho. Věděla, že Věrek už je takový a jako takového si ho vzala a hlavně, že to zase přejde. Ačkoliv králíci chvílemi hladověli a slípky vyzobaly ze dvora i drobné kamínky, co se byť jen vzdáleně podobaly jídlu, strýce to nikterak nevzrušovalo. Zato se pomalu blížil do finiše. Hrál si se spojkami a rozptylkami, aby vytvořil tu správnou kombinaci pro co nejlepší a nejostřejší obraz vesmírných těles. Opatrně je různě obrušoval a dával jim správný tvar, aby je mohl zasadit do tubusů jen s minimálním násilím. Části dalekohledu pak do sebe zasouval, a nebo naopak, zase vysouval, když zjistil, že všechno co vymyslel je na prd! Kouřil a dával si na tom opravdu záležet.

   Jeho oblíbené Astry nestačili vyrábět a dodávat je do místního konzumu. Nastaly tak okamžiky, kdy musel dokonce přijmout i výjimečné opatření a „přejít k letectvu“ tím, že byl donucen zakoupit si Letky. Jen tak mohl dál pokračovat ve své neřesti, které se nikdy nedokázal vzdát, byť byl za ní v mládí několikrát pronásledován babičkou a následně i bit. A že se s tím nemazal, o tom svědčí i to, že místní hasiči dostali dokonce několikrát typ, že u „Věry“ v dílně asi hoří.

   Chvílemi dílna připomínala zamlžená blata a jejich věrný pes Míša, který občas přišel Věrka zkontrolovat, připomínal v tom zakouření psa z Baskervillu. Když potom dílnu opouštěl, kouřilo se mu z kožichu ještě několik minut a mezi vykulenou drůbeží vypadal přímo démonicky. Tehdy využíval situace, a aby tomu dodal správnou atmosféru, vyhlídl si kohouta, kterého bytostně nesnášel a pořádně ho prohnal po dvorku, až pouštěl pera i trus. V okamžiku, kdy ho konečně zahnal do kouta, kde byl kohout v pasti a začal se kácet v infarktovém rozpoložení, Míša se s opovržením otočil a líně se vzdaloval do stínu vzrostlého šeříku. Věděl totiž, že honit ano, ale zakousnout NE! Nařízení dodržoval, i když se mu vůbec nelíbilo a bylo cítit, co námahy ho to stojí.

   Když jednoho dne procházela tetička s Lenou kolem dílničky pověsit prádlo, aby ho sluníčko provonělo, byla místy doprovázena i trochu jinou vůni. Ne jako tou lahodnou sluneční smíšenou s mýdlem od jelena, ale pronikavější. Ředidlovou. A ta „vůně“ jí na tváři vykouzlila úsměv a oči se jí rozzářily, protože věděla, že trable se strýcem jsou u konce a běh domácnosti na samotě se vrátí k normálu.

   Věrek otevřel vrata a vyšel ven. Svým rozevlátým vousem připomínal Krakonoše, kterému v hustém porostu zůstaly drobečky z křupavého rohlíčku od snídaně. Pomalu je vymetl a byl okamžitě napaden dychtivým stádem slepic, které si myslely, že je konec půstu a nastal čas krmení. Opřel se zády o zídku dílny, překřížil nohy, oddechl si a zapálil cigárko. Přivřel oči a nechával se ovívat čerstvým větříkem. V hlavě se mu vyčistilo a začal zase vnímat okolní svět. Za ním se na kovovém stojanu rozvaloval nalakovaný tubus vesmírného dalekohledu a zasychal do krásy. Vedle postávala trojnožka vyrobená z duralových trubek, které „někde zbyly“ a měla na sobě namontované důmyslné upínací zařízení. S úlevou v očích pozoroval svůj výtvor a připadal si jako malý Koperník co si přeje jen jedno. Zakřičet jednou na celou vísku své Brunovské ... a přeci tam jsou!

   Měl jsem to štěstí a mohl se do „Kopernikova“ dalekohledu také podívat. Strýc se chtěl samozřejmě pochlubit a slíbil, že večer ho bafnem, vynesem za zahradu k poli, vrazíme nohy stojanu do jílu a mrknem se na ty zelený prevíty, kde pořád vězí.“  Bylo vidět, jak moc se těší, až mi ho přistrčí k oku a bude se hrdě dmout pýchou nad mým vykuleným a současně obdivným výrazem. Před večeří mi vyprávěl o Dänikenovi a jeho poznatcích a o důkazech, že tady ty mimozemský potvory už byly a posunuly nás ve vývoji dopředu. Pak mi řekl, ať se mrknu do knížky co má na stolku, protože tam jsou i obrázky. Usedl jsem tedy do ratanového křesla, opatrně vzal knihu a položil si ji do klína. Na knize byli nějací dva chlapi u auta a v knize plno černochů, co byli nahatý a to včetně ženskejch a já si říkal, že ten pan Däniken je asi pěkný číslo. No, co tady budu vymýšlet. Ty černošky měly prostě na sobě „věci“, ke kterým jsem coby dítě neměl běžně přístup. Po chvilce, kdy se Věrkovi zdálo, že jsem nějak potichu, přišel se mě zeptat, co na to říkám. Když viděl, jak mi zornice kmitají po obnažených černoškách a slintám mu při tom na ubrus, prohlásil, že jsem trumpeta, že tohle je Hanzelka se Zikmundem v Africe. Okamžitě mi začalo v hlavě šrotovat, která je asi ta Hanzelka. To už mi ale podal tu správnou ohmatanou knihu a Hanzelku zastrčil do knihovny hned vedle „Expedice Lambarene“ a černošky mi zmizely z dohledu, ať už se jmenovaly jakkoliv. Stejně jsem se pak ještě několikrát nenápadně ke knihovně přitočil a alespoň narychlo si černošky prohlídl. Říkal jsem si, že by v tom byl rohatej, abych tu Hanzelku nenašel.

   Hned jak světlomilní hmyzáci zalezli do úkrytů a svatojánci rozsvítili své lampičky, popadl rozechvělý strýc stojan a dalekohled. Pečlivě vybíral místo pro pozorování až nakonec určil na zahradě pevný bod a hodlal pohnout neochvějnými argumenty vědy. Byl tak rozrušen, že si ani nezapálil. Pečlivě upevnil „dalohled“ a zamířil jím na Měsíc. Ten byl zrovna asi v půli a tak byly protáhlými stíny krásně zvýrazněny jeho krátery. „Mrkni“. A tak jsem mrknul.  Byla to prostě jedním slovem krása. Když jsem otevřel obě oči mohl jsem porovnat, jak obrovský to byl rozdíl mezi reálem a obrazem v dalekohledu. Byl jsem úplně u vytržení. Na rozdíl od Leny, která sice taky šla, ale dost neochotně a s jakousi pannou, kterou vláčela travou, jako že ji vede za ruku. Na otázku jestli se chce taky podívat odpověděla, trochu protivně, že ne. To se Věrka sice trochu dotklo, ale já jsem mu to plně vynahrazoval. A zatímco Léňa si něco špitala se svou mrkací kamarádkou Bětkou, přičemž nás, mě a strýčka, určitě pomlouvaly, já se nemohl nabažit otevřeným vesmírem, který se mi tak nečekaně nabídl. Za chvíli se ale přeci jen přišla podívat svým hnědým okem, neboť ji přemohla vrozená ženská zvědavost. Hned na to pak prohlásila, že panence je zima a odšourala se do domu. Věrys mi začal ukazovat hvězdy, jmenoval mi ty, které znal a ty, které neznal si vymyslel. Představil mi Venuši a Jupiter. Seznámil mě se souhvězdím Velkého vozu a na něj drobným skokem navazujícím malým vozem i s jeho Polárkou. Upozornil mě na Kasiopeu, Severní korunu či Labuť.

   „Tak kdepak asi jsou“ zeptal se Věrek spíš jen otázkou řečnickou. Koukal do svého výtvoru a přitom mi dál vyprávěl o hvězdách a o záhadách vesmíru. A pak jsem to uviděl. Letělo to neslyšně nad lesem a blikalo to na nás. Strčil jsem do strýce, srdíčko mi bušilo o závod a ruka mi vystřelila k obloze. Hltal jsem jeho výraz a očekával nějaké to nadšení, nebo tak něco.

   „Né, to je jen letadlo, ty trdlo. Oni by takhle hloupě neblikali. Oni by přišli nenápadně a neslyšně a z ničeho nic by se ti zjevili za zády a udělali by….. BAF!!“ a já sebou trhnul, jak jsem se lekl a Věrkovi při tom jiskřičky vzplály v očích. Smáli jsme se tomu, šťouchali do sebe a najednou nás obklopilo ostré světlo.

   „Nechtěli byste už jít domů?“ volala na nás tetička z rozsvíceného okna „mého“ pokojíčku. „Zítra je taky den“.

   „No právě, den. To nejsou hvězdy vidět, víš?“ a pak se ke mně naklonil a zašeptal. „Že v tom světle vypadá trochu jako nějakej marťan?“

 Začali jsme se zase přidušeně smát jako správní spiklenci, ale přeci jen tetičku poslechl a začal poklízet, aby mu nevyhubovala, protože bylo už opravdu pozdě. Když jsem se pak ukládal do voňavého pelíšku, Magdalena se už dávno objímala se svou Alžbětou ve své komůrce a já v té své ještě chvíli pozoroval z okna třpytící se vzdálené světy, které na mě pomrkávaly a přemýšlel…kde asi…..ty bytůstky……žijí……a co…..dě...la...jíí..íí……