Echo močálu

Dva dny jsem nic nejedl ani nepil a nakonec jsem se přes všechny své útrapy dostal k močálu. Voda! I když smrdutá. Žíznící se neptá, jestli by nebylo něco lepšího. Pije a pije a pije.

Říká se, že když někdo hladoví déle než tři dny, pak už ztrácí chuť k jídlu. Pak může hladovět třeba i měsíc a jeho břicho je spokojené. Nevím, nikdy jsem onu pomyslnou třídenní hranici nepřekročil. Ale jedno vím jistě, že pokud jde o žízeň, tak ta se jen stupňuje. Člověk si neodechne. Žízeň je táhlý žár. Není žádná hranice, od kterého byste v ústech necítili svíravou poušť. Vodu už jsem neviděl dva dny a tak se mi nemůžete divit, že jsem pil zasranou břečku z močálu. Do které bych si za normální okolností nevložil ani prst. Do taktu mi kvákaly žáby a bzučeli moskyti. Slavnostní hudba bažiny. Byl jsem úplně na dně. Pít takový hnus.

Ulevilo se mi. Nasytil jsem pouštního hada. Jazyk mě podivně svrběl a zrak se mi rozostřil. Snad to bylo zkaženou vodou. Dostal jsem halucinaci. Bažina se proměnila v žabí hřbitov pokrytý slavnostním slizem. Prolétající moskyt vypadal jako pterodaktyl s křikem vyděšené vrány.  Co se to kurva děje! Vykřikl jsem zděšením, že snad tím křikem zaženu vzlínající se šílenství; šedého draka. O šílenství jsem slyšel jen samé nepěkné věci, a nikdy bych si nepomyslel, že do toho temného písku, spadnu i já.

„Drž hubu!“ Okřikla mě ropucha, kterou jsem považoval za kus kamene. Žabí oko se ke mně přiblížilo na délku mravence. Vodnaté žluté kolo, chladné, bez špetky vkusu. Do toho oka jsem píchnul prstem. Prohlo se jako kontaktní čočka. Nejsem žádný optik, ale krátkozrakost jsem poznal hned. Ta žába byla úplně slepá. Možná mě chtěla sežrat. Vytřela do mě zelný sliz a pak s ní vypadlo něco jako „Naser si!“ a jedním skokem byla pryč.

Ten dáreček se mi dostal pod kůži. Začal působit. Ocitnul jsem se v chladném doupěti. Asi jsem vlezl do jedné z těch černých děr, které si žáby vyvrtávají do břehu bažiny. Jen samý smrad. Na stěnách visely zapouzdřené mrtvé žáby obalené uschlým bahnem.

„Jsou to ty nejvýznamnější z nás,“ hrdě na mě pokřikla drobná bílá žába s duhovým lampiónem. „Jsem tvým průvodcem v síni slávy.“ Spiklenecky na mě mrkla žabím okem, a já cítil, že mě chce vojet. Zasraná žába, začínám se potit, ale co můžu dělat? Jdu a dělám ji medvěda na řetězu, kterého ukazují v cirkuse. Jsem tak krotký. Jsem šílený. Jsem uzamčen ve svém ošklivém bahenním snu.

„Tady visí náš žabí král. Pochází z urozeného pulce. Panoval měkce a sladce. Rozšířil naši bažinu a za to jsme mu my všechny žáby neskonale vděčné. Klekni na kolena, ty zmrde a oblízni našeho krále!“ Pokřikovala bílá opice. Stěny se prohýbaly od křiku bílé žáby.   

Co to kurva je? Líbat vyschlou žábu, se mi fakt nechtělo. Mizím pryč, padám! Nechci! Řval jsem. Pak nastalo ticho a tma. Duhový lampiónek zhasnul.  

V té tmě jsem spatřil žalostný obličej. Vypadal jako já. Co se to děje? Jsem snad mrtvý? Zrak se mi zaostřoval a já poznal, že se dívám na svůj odraz v močálu. Od doby co jsem se napil, uběhlo několik vteřin. Tuhle sračku fakt nemusím. Otřel jsem si zabahněné ruce, zvedl se a šel dál. Vše bude lepší než toto svinstvo. Jsem hladový, žíznivý, ale není nad to mít v palici jasno.