Už jsem večeřel?

V poslední době jsem často v kontaktu se seniory nad 80 let. Nejen v rodině, ale i při dalších příležitostech. Chodím pomáhat do Domova seniorů, kde vždy jednoho z nechodících klientů vezu v rámci společné procházky na vozíku do parku. Při venčení psa na sídlišti rovněž potkávám řadu seniorů s pejsky. Před rokem jsem ležela po úraze v nemocnici, kde byly také seniorky tohoto věku. Takže mohu sledovat, jak na různé věci reagují, ale hlavně jak zapomínají.

Poprvé jsem si toho všimla v nemocnici. Sestřičky odnesly večeři a pět minut poté se jedna pětaosmdesátiletá paní na mě obrátila a naprosto vážně se mě zeptala: "Prosím vás, už jsem večeřela?" Trochu překvapeně jsem řekla, že přece ano.

Do Domova seniorů beru i svého pejska. Všechny babičky se po mém příchodu kolem něj sesednou a začnou ho hladit, protože je malý a přítulný.  A samozřejmě následuje otázka, jak se jmenuje. Řeknu jeho jméno a babička odpoví: "Ty máš ale krásné jméno," a začne ho tím jménem oslovovat. Poté přijde sociální pracovnice: "Tak, paní Dvořáková, nesu vám šátek na krk, abyste se nenachladila, dneska tam trochu fouká." Tím odpoutá pozornost od méo pejska. Od chvíle, kdy ho dotyčná babička oslovila, uplynuly sice pouhé tři minuty, ale babiččina pozornost byla šátkem převedena někam jinam. Babička se na mě podívá a řekne: "Jak se ten pejsek jmenuje?" 

Stejné situace jsem nedávno zažívala i při venčení psa na sídlišti. S jednou osmdesátiletou paní jsem chodila na podvečerní procházky. Povídaly jsme si o tom, co jsme přes den dělaly a hlavně, co jsme vařily k obědu. Jelikož občas chodím na turistické výlety, tak se samozřejmě náš hovor během půlhodinové procházky stočil i k tomuto tématu. Několikrát jsem řekla, že zítra budu brzo vstávat a vrátím se pozdě večer, protože jedeme s turisty poměrně daleko za Prahu a pak půjdeme dvacetikilometrovou trasu pěšky. Týkal se toho i hovor kolem vaření. Samozřejmě jsem se zmínila, že vařit další den nebudu, že si musím nachystat svačinu a pití, protože nepůjdeme v blízkosti žádné hospody. Když jsme se u domu loučily, stejně se dotyčná paní zeptala: "Půjdete zítra?"

Jistě se z toho dá udělat jednoduchý závěr, že jde o různé projevy stařecké demence.  Problém je ovšem v tom, že ze svého mládí si tyto reakce sniorů nevybavuju. Možná si někdo řekne, že mladý člověk bere všechno jinak, všímá si jiných věcí a některé zážitky upozaďuje. Přesto mám pocit, že tak extrémní to nebylo. Všichni moji prarodiče žili přes osmdesát let, jedna babička se dokonce dožila osmadevadesáti. Samozřejmě, že si taky spoustu věcí nepamatovali. Ale nevzpomínám si, že by se ptali, co bylo před pěti minutami. 

Co tím chci říct? Podařilo se nám vymýtit spousty nebezpečných chorob a lidé v Evropě se dnes dožívají průměrně osmdesáti let. Narůstají však problémy s psychikou. Spousta lidí trpí depresemi a dalšími pychickými neduhy. Týká se to i seniorů, kteří mohou být i ve vysokém věku relativně fyzicky fit, ale... Jsou schopni dojít si na nákup, udělat si jídlo, vyprat i uklidit, ale potřebují neustále k ruce někoho, kdo jim řekne, co mají dělat.