Šmejdka

Tak jsem se konečně uchytila. Bylo to na inzerát a musela jsem postoupit pohovor, ale už tam mi bylo jasné, jak jsem jim vstoupila „do oka“ a jak jim budu hodně platná.

Nadšením jsem nemohla ani usnout. Prý budu ještě s jinou, již zaškolenou kolegyní, nabízet lidem v obvodu nám určeném, slevu na telefonní hovory.

Zvonily jsme u prvního domu. Po delším dožadování se pozornosti nám otevřel malý oplešatělý stařeček. Opíral se o francouzské hole a tvářil se dost vyděšeně.

„Dobrý den pane Zube,“ oslovila ho hbitě Iveta.

„Nezlobte se, že jsme přišly neohlášené, ale naštěstí jsme Vás zastihly doma. Chtěly bychom Vám učinit velmi zajímavou nabídku. Předpokládám, že vlastníte mobilní telefon.“

„ Myslíte mobila? Jo, dostal jsem ho k narozeninám od syna.“

„ A jste s ním spokojený?“

„Myslíte se synem? Jo, ten je v cajku, ale ta jeho...“

„ No, tak to občas bývá. A jak je to s tím Vaším telefonem?“

„Myslíte mobilem? Jo, to je pěkně drahej špás.“

„No vidíte a my jsme tady, abychom Vám ušetřily zbytečné náklady. Můžeme jít dovnitř a sepsat s Vámi smlouvu, která Vám ušetří spoustu peněz. Třeba když si budete volat se synem.“

„Nevím, proč bych si s ním měl volat. Bydlí tady.“

Otočí se a volá: „Zděnku!“

Iveta se jaksi zachmuřila, ale statečně se obrátila ke schodišti, odkud sestupoval asi padesátiletý opálený pán s rukama špinavýma od hlíny.

„Co se děje, táto?“

„ Ale mám tady nějakou výhodnou nabídku nebo co.“

„Nebo co?,“  syn po nás mrskl očima.

„Pokud byste hledali nového, levnějšího, zkrátka výhodnějšího operátora, jsme tu pro Vás,“  usmívá se Iveta profesionálně a já se krčím za jejími zády.

„Nic nepotřebujem a vypadněte!,“  zařval Zděnek.

„Vy to asi nechápete, ale náš projekt se týká všech, kdo chtějí ušetřit na hovorech a na esemeskách, tak snad byste nás mohli vyslyšet,“  zadoufala Iveta.

Bylo to marné. Syn starce nás probodl takovým pohledem, že jsme už na nic nečekaly. Nicméně děda nám zamával jednou ze svých francouzských holí.

„To nic neznamená, půjdeme dál,“  snažila se mě uklidnit Iveta a poplácala mě po ramenech zpocenou rukou.

 

V dalších dvou domech se nikdo neobjevil. Až pak se přece jen otevřely dveře.

„Dobrý den, paní, “, oslovila Iveta postarší, ale velice zachovalou paní, která vypadala jako zkrachovalá manekýna.

„Dobrý den, přejete si?“

„ Jééé, my si nic nepřejeme. Naopak, my chceme pomoci Vám.“

„Tak to slyším po dlouhé době! Nikdo mi nepomáhá.“

„Pro nás je to maličkost. Vlastníte mobil?“

„Jistě, nežiju přece v minulém století,“  řekne uraženě.

„ No to my u Vás předpokládáme, jste tak moderní a společensky založená. Rády bychom Vás informovaly o jistých úlevách, které se týkají plateb za hovory a esemesky. Ve Vašem případě určitě přichází v úvahu i ememesky, jelikož jste velice inteligentní a už od pohledu vitální žena.“

„ To myslíte vážně? Jsem tolik potěšena, že i Váš názor je totožný s názory mých, pardon tedy, obdivovatelů.“

„Podepište zde naši smlouvu a jste za vodou! Myslím, že Vám každý bude závidět, jak jste vyjela z kolejí naší „nedemokracie““

„Ano, to jste řekla přesně!“

 

Babča to podepsala a já už se ve firmě nikdy neukázala. Byla jsem „šmejdkou“ jen jeden den.

 

 

---