Charisma

Nenávidím nákupy. Takže onoho dne jsem se před prodejnu pouze postavil a dovnitř vešla manželka sama. Koupit ledový salát, protože já obyčejný nemám rád, i když jsou v něm vitamíny, chutná mi totiž jako tráva. A ochucený zálivkou holt chutná jako ochucená tráva. Manželka mi tam nechala tašku s nákupem, co už jsme ho pořídili jinde.

Po druhé straně posuvných, čidlem ovládaných dveří zrovna zaparkoval vozíčkář. Očividně už někde “pracoval”; vozík měl ověšený plastovými taškami s věcmi, co mu lidé darovali. Na rukách měl rukavice s ustřihnutými konečky prstů. To nám asi něco zahraje. Třeba na flétnu? Ne, ta by mu zamrzla. Tak třeba na varhany? Kdepak, na varhany se hraje i nohama, to on by nesved, vždyť je vozíčkář.

Nohy měl přikryté dekou, na niž si položil čepici, z kapsy kabátu vyštrachal pár mincí a vložil je do ní. To aby lidé věděli, k čemu tam ta čepice je. Bujné černé vlasy s jedním stříbrným proužkem měl sčesané dozadu. Docela jako figurky zločinců ze stavebnic lego. Dlaní si po nich přejel, ještě si prsty pročísl vousy, a tím byl s přípravami hotov. Složil ruce do klína a znehybněl.

Ale jen co se ke dveřím prodejny přiblížil první člověk, ožil. Zdvořile ho pozdravil a chřípí se mu při tom zachvělo. Rty prohnul náznak úsměvu, ale jinak už nic. Ten příchozí však náhle zpomalil, a po několika krocích zůstal stát. Udiveně se rozhlížel; snad se mu zazdálo, že ho někdo volá. Nebo to byla mince, dopadnuvší na betonový chodník? Jeho oči se zastavily na vozíčkáři. Zamířil k němu. Už v chůzi vytahoval peněženku a hledal v ní drobné. Bez zaváhání jich pár do žebrákovy čepice vhodil, a když odcházel, tvářil se spokojeně, jako by právě udělal moc dobrý kšeft.

To se opakovalo každou chvíli. Hlas muže na invalidním vozíčku s každým, kdo šel kolem, trhl, a pokud ho přímo nezastavil, aspoň mu narušil rytmus kroků. Žebrákovo zvolání “Dobrý den!” nikdy nezůstalo bez odezvy. Svým způsobem pohnulo i těmi, co nasadili zarputilý výraz tváře, hlavu ukryli v límci kabátu a spěchali pryč.

Jeho hlas mi zněl jako výzva k souboji, jako hozená rukavice. Aspoň pokud se jedná o muže. Ti většinou tu rukavici zvedali, ale nebyl to vyrovnaný duel - mrzák na vozíčku všecky ty chlapy, mladé i staré, jednoho po druhém odpravoval.

A nešetřil ani ženy. Kupříkladu jednu paní v nejlepších letech zdvořile pozdravil, i když to s tou zdvořilostí nepřeháněl. Ona ho za to obdařila jásavým úsměvem a do obchodu vešla pozpátku. Za chvíli byla zpět, v ruce držela papírový sáček a plechovku nějakého pití. Obojí mu položila na kolena a do čepice přidala minci. Poděkoval, v pase se jí uklonil, a ona celá bez sebe udělala pukrle. Roztrhl sáček, vyňal z něj obloženou housku, a papír si rozložil na kolenou. Svačil, mlaskal při tom a drobty mu padaly na bradu a do klína. Vybíral si je z vousů, sbíral je všude po dece a strkal zpět do úst. Každý drobeček zvlášť. Ta žena na něj hleděla jako na zjevení; nejen očima, celou svou hlavou sledovala cesty jeho rukou a na každé jeho polknutí přikývla, jako by je schvalovala. V jedné chvíli jsem se lekl, že snad padne před ním na kolena a políbí mu nohy. Nepřestával jsem se tomu divit, až mi začalo svítat, jakého to představení jsem svědkem. Můj údiv se proměnil v úžas.  

Pocítil jsem nutkání se k tomu člověku rozběhnout, abych mu řekl, že… Že tohle nadání, pane, by vás dokázalo docela dobře uživit, vy byste mohl sedět pěkně v teple, nemrznout na ulici před krámem, vy byste mohl sedět v parlamentu, být váženým poslancem, nebo, nebo byste se dokonce mohl stát senátorem! A neříkejte, že ne. Jen se podívejte, u sousedů mají v tom svém Bundestagu jako prezidenta taky chlapa na vozíčku, a jaký je to proti vám suchar! Dejte na mě, já vám poradím, jak ten dar od Pánaboha využít, a nic za to nechci, já z vás, pane, udělám hvězdu! Ještě jsem váhal, ještě jsem se snažil bouři v mé hlavě uspořádat, aby si snad nemyslel, že mi přeskočilo, a jak jsem hledal argumenty, nahmatal jsem v kapse peněženku. Něco mu dám, tak mě spíše vyslechne. V tu chvíli na ulici zasvištěly pneumatiky, zaskřípaly brzdy, klaksony spustily svůj falešný koncert a já uviděl mladého muže, jak se proudem aut ladně proplétá a blíží se k nám. Vstoupil na okraj chodníku a zamířil přímo k vozíčkáři.   

Objali se jako bratři, co se deset let neviděli, jako staří, dobří přátelé. Pod žebry mne bodl osten závisti. Já mám sice taky jednoho starého přítele, ale ten je křehký a nesmělý básník, co mu hlava ustavičně poletuje někde v oblacích. Takových lidí, co se kvůli kamarádovi vrhnou do proudu vozidel a při tom polámané kosti riskují, je na světě zatraceně málo. Štěbetali spolu jako vrabci na třešni a ten příchozí vzal žebrákovi z ruky napůl snědenou housku a s chutí se do ní zakousl. Vozíčkář se na to díval a jeho usměvavá tvář světu zvěstovala, jak moc tu housku kamarádovi přeje. Kamarád mu na oplátku nabídl cigaretu. Kouřili a usmívali se na sebe.

Když dokouřili, mladík si sáhl do obou kapes u kalhot a něco z nich vytáhl. Přistoupil velice blízko k vozíčkáři. Obě dlaně držel těsně před sebou. Neviděl jsem na ně; svým tělem mi je zakrýval. Udělal jsem krok do strany a na okamžik jsem je zahlédl. Držel je vozíčkáři před tváří. Ležely v nich malé, bílé balíčky. Jako cukr do kafe.

Pocítil jsem, jak mi po zádech teče čůrkem studený pot.

Vozíčkář si pár těch balíčků vzal a strčil si je do kapsy kabátu. Kamarádovi pak předal obsah čepice, a taky něco z kožené tobolky, co ji měl ukrytou pod dekou. Potom se s ním, opět srdečně, rozloučil, a jak mladík odcházel, doprovázel ho pohledem, dokud nezmizel mezi auty a lidmi ulice.

Vozíčkáři směna očividně skončila. Čepici si nasadil na hlavu, zvedl se, a já zadržel dech. Ale ne, nespadl. Přidržoval se rukojetí vozíčku a čekal, až se do zdřevěnělých nohou vrátí život. Párkrát je ohnul v kolenou a zhoupnul se na špičkách. A jen co se rozcvičil, deku úhledně složil a položil na sedadlo vozíčku.

Kývnul mi hlavou na pozdrav, malinko se usmál, a jeho chřípí se zachvělo. Uchopil rukojeti vozíčku a svižně vykročil. Jak se vzdaloval, jeho pevné hýždě při každém kroku pozvedávaly tu levý, tu pravý cíp kabátu.

Brada mi upadla až někam na solar plexus.