Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKazuo Ishiguro – Pohřbený obr
Autor
Fruhling
Známe to všichni: „akční nabídka“, „cena sládků“, „inovovaná receptura“ – nejednoho z nás donutil barevný sticker koupit výrobek, o který bychom jinak nezavadili, a následně uvažovat, jak příčetní museli být lidi z Maspexdrinks, když do energeťáku Tiger míchali limetku, nebo jestli českým sládkům při pití Svijan vymřely všechny chuťové buňky. Ale pravidla trhu jsou jasná a říkají, že velký růžový proužek „Nobelova cenu za literaturu“, který obepíná román Pohřbený obr Kazua Ishigury, nesvědčí o péči o čtenářův vkus, jako o zájmu o jeho peněženku. Druhým dechem nutně dodávám, že anglický autor s japonskými kořeny nobelovu cenu nezískal jen za inzerovaný svazek, ale také za své dřívější dílo. Po dočtení se mi chce říct, že vím proč.
Podobně jako autorovy předešlé romány i Pohřbený obr je zdánlivě historický příběh. Nicméně už samotné zasazení do Anglie po smrti krále Artuše dává tušit, že to s historickou akurátností nebude tak žhavé. V lesích mezi vesnicemi se kromě lapků potulují obři, v horách přebývá saň a vše halí hustá npropustná mlha, která nejen, že dotváří správnou anglickou náladu, ale zároveň svou magickou silou dává zapomenout na plynutí času a minulost jako celek. Ze všeho, co se stalo, zůstávají jen střípky a útržky. Jedním takovým útržkem je i nejasná vzpomínka na syna, kterou sdílí staří manžele Axl a Beatrice. Jenže dle ostatních obyvatelů jsou bezdětní. Manželé jsou si však jisti a rozhodnou se syna najít. Společně se vydají na cestu mýtickou krajinou.
Základní osnova příběhu není nijak složitá, ale postupně se na ni nabalují další motivy. Krom epické linky, která rozhodně není chudá na akční drámo, je to především otázka paměti. Z obrazů, které se postupně zaostřují, se skládá vše, co putování předcházelo. Jenže se vzpomínkami ožívají i staré viny, a kdoví, třeba právě ony představují nejzákeřenějšího nepřítele, který na naše hrdiny číhá.
Naproti tomu, jak silně je rovina rozpomínání zdůrazňována, samotná paměťová anamnéza nese pohříchu tradiční rysy: paměť se odkrývá v časové posloupnosti, v zakalených obrazech se prokreslují detaily zapadající jeden do druhého. Závěrečná pointa se šokujícím odhalením je předem zaručena. Proces rozpomínání slouží především k budování příběhu a ani v nejmenším nesnese srovnání s živelnou organickou drobnokresbou „literaturou paměti“, kterou známe z komplikovaných asociačních soustav jiného nobelisty Claudea Simona. V Pohřbeném obrovi zůstává paměť jen mrtvým břemenem, které hrdiny zatěžuje a nikam neposouvá.
Po odečtení anamnetického motivu zbývá čirá epika. Hrdinové si zažijí útok obrů, přepadení kláštera i napínavý útěk z jeho hořících trosek. Ishiguro v jednotlivých scénách dokáže vybudovat napětí, a když hrdinové bloudí podzemními chodbami, čtenář cítí dech oblud, které na ně čekají. Problémem je, že celková stavba knihy se natolik podřizuje závěrečné (předvídatelné) pointě, že většina dílčích dramatizací pozbývá význam. A strádá i logika: hrdinové z kláštera uprchnou, pak se ale do něj kdovíproč vrátí, vetší stařečkové schovávající se v bažinách se najednou rozhodnou vystoupat do hor a zabít nebezpečnou saň. Vzájemné setkávání postav působí konstruovaně a chybí mu jakákoliv nahodilost, kterou bychom od konceptu road movie očekávali.
Zdůrazňovaná příběhovost má dopad i na výstavbu fikčního světa. Ishigurova zcela zapomíná na detail. Artušovská Anglie tak zoufale klouže po prvchu a zdaleka se nemůže měřit s komplexními vesmíry Marquézova Maconda, Grassova Gdaňsku nebo Faulknerova yoknapatawského okresu. Čas od času se sice vyjeví lehce melancholický a okatě symbolický obraz převozníka nebo otráveného obra, ale ty zase postupně zmizí, aniž by zanechaly hlubší otisk ve vybledlém světě draků a rytířů.
Rozčarování z lehce b-class fantasy je o to silnější, že samotná záložka (ano, ta, která je obepnutá růžovým pruhem s anotací o Nobelově ceně) nešetří jmény jako Kafka, mcCarthy, Austenová nebo dokonce Proust. Člověk se pak musí ptát, zda-li ke knize nepřistupuje přeci jen s přehnaným očekáváním. Jenže v literatuře neexistuje důvod, proč se smířit s málem. A v případě Pohřbeného obra je málo vším, co musí stačit.
autor: Kazuo Ishiguro / přeložila: Lenka Sobotová / vydáno: 2018 / nakladatelství: Argo
16 názorů
Nobelova cena za literaturu se neuděluje za konkrétní dílo. Kazuo Ishiguro ji dostal v roce 2017. Pohřbený obr vyšel 2015. Označení nakladatele je tedy zcela korektní a tvrdit, že cenu dostal za jiné dílo, je nesmysl.
Jinak pro mě bylo zjevení Ishigurovo Never let me go (netuším, jestli vyšlo česky) a When we were orphans (to česky myslím vyšlo, ale v nějak mrňavém nákladu a nedá se to sehnat).
Ale Ishiguro přece není postmoderní autor. Ani trochu, vyrůstá z úplně jiné tradice. A o převrstvování příběhů tam podle mě nešlo, spíš o selhávání paměti. Postmoderna pracuje s různými narativy za zcela jiným účelem než Ishiguro.
Tu knížku jsem četl asi před dvěma roky a jak jsem říkal, nepřišla mi nijak úžasná, takže jsem z ní už dost zapomněl, ale ta pointa je tam podle mě taky jiná než to, co píšeš. To, co píšeš, by mohla být pointa postmoderního autora. Ale takový Ishiguro není. Má mnohem blíž ke Kafkovi než k Pynchonovi.
Nebudu se přít, nakolik je paměť "pravdivá" či nikoliv, ale jak říkáš, dává příběhu řád pomocí klasických vypravěčských metod a je mnohem víc narativní než realistická (viz Simon). Jenže mě už tohle převrstvování příběhů nebaví a považuju ho za tak vyvařené postmoderní klišé, že jsem dlouho uvažoval, jestli slovo postmoderna v textu použít (a nakonec jsem nepoužil). Ta pointa, že každý něco vypravíme, a tím se možná usmíříme, nebo probudíme obra, mi při čtení připadala tak samozřejmá, že mě mnohem víc rajcovalo akční drámo. To se mi vlastně stalo na všech velkých tématech, které jsou do knihy vloženy. Ostatně nejlepším příkladem a možná i shrnutím mého problému je okatě symbolická postava převozníka. Když jsem pak nenašel ani nejměnší pokus o subverzi podobných symbolů, prostě jsem je začal číst tak, jak tan leží a běží.
Přiznám se na rovinu, že ostatní Ishigurova díla jsem nečetl.
Dík za čtení a komentář.
Ishiguro je pro mě jeden z nejlepších současných spisovatelů a měl jsem radost, že dostal Nobelovu cenu. Třeba i proto, že ho konečně objeví v ČR, kde byl víceméně neznámý.
Nechci se s tebou moc přít o kvality téhle knihy, protože mně samotnému přišla jako nejslabší ze všech Ishigurových knih a docela mě zklamala po všem, co jsem od Ishigura četl. I když číst tenhle román jako fantasy s čirou epikou mi přijde podivné minutí se s dílem. Stejně tak mě přijde překvapivá tvá analýza toho, jakou v tomhle románu hraje roli paměť (paměť (sic!) se odkrývá v časové posloupnosti, proces rozpomínání slouží především k budování příběhu atd.). V příběhu přece nedochází k žádnému skutečnému rozpomínání a paměť neodhaluje pravdu. Vzpomínky lžou. Rozpomínání má zdánlivě znaky klasického narativu (hrdinové si vybavují víc a víc a tím dostává příběh řád, tak, jak to čtenář čeká v klasických příbězích), ale stačí malinko pozornější čtení, abys přece věděl, že takhle to doopravdy není. Ishiguro pracuje s pamětí jako s něčím, co jen zdánlivě dává věcem řád, ve skutečnosti je to jen jedna verze příběhu, s největší pravděpodobností vykonstruovaná lež.
Dík vám za čtení.
Leraku s cenami to je asi těžké. Osobně už nemám moc čas (a ani vždy chuť) přicházet na vše sám, takže mi nezbývá, než se řídit ukazateli u cesty. O to větší rozmrzelost nastane, když namísto do Brna dojedu do Adamova. Pořád ale nechápu ty nadšené recenze jiných lidí, možná, že jsem svůj text napsal i proto, aby mě někdo vyvedl z omylu nebo si se mnou alespoň poflejmoval.
Vigan, mišmaš je fajn slovo. Co se týče těch recenzí, jsem rád, že jsou k užitku :) Kdysi jsem psával pro magazín, který jsem raději rozpustili, ale od té doby mi chybí metla uzávěrky a pocit užitečnosti. Tak si to kompenzuji tady.
Tak tohle dílo jsem nečetl. Třeba to napravím... Ale mám i za to, že dobrá kniha může vyznít, jen v dobrém překladu.
Obec si žádá naslouchat nějakým měřítkům kvality. Jenom že - při vší úctě k Nobelově ceně, je těžké i odborným kritériím oddolat postraním zájmům a tlakům ideovým, komerčním ap. Ceny beru jako orientační směrovník u silnice. Dobroměřice 50 Km.
Tvůj střízlivý pohled a rozbor zasluhuje uznání.
Díky za tvůj rozbor. Ani v knižním světě není zlato všechno, co se třpytí:-)