Ve střevech Molocha

           Kdysi mi zkřížil cestu ústav. Popravdě nevím, proč ho nazývali výchovným, nikdo tam totiž nikoho nevychovával. I když, abych byl přesný, zaměstnanci tam byli despoticky ohýbáni k slepé poslušnosti, absolutní loajalitě k vedení a mlčenlivosti. A to vcelku úspěšně. Byl jsem očitým svědkem toho, jak celou pracovní dobu jen naříkají nad svým údělem, jak nadávají na nefunkční systém, jeho neměnnost a nemožnost se z něj vymanit. Věděli, že se podílejí na zlu, materiálně se však měli skvěle. Byli uvězněni ve zlaté kleci, z níž pro ně nebylo úniku. Není to žádný med, lézt do zadku náctiletým spratkům, a to s vědomím, že rádoby výchova každého z nich vyjde stát podle statistik průměrně na téměř 63 tisíc korun měsíčně. Podle průzkumu ministerstva vnitra pak převážná většina z nich už do roka od opuštění ústavu páchá trestnou činnosti. Nebude to dlouho trvat a přijde doba, kdy slovo VÝCHOVA zmizí ze všech pedagogických slovníků, jako se to stalo dnes již zapovězenému, nehumánnímu a téměř až vulgárnímu slovu TREST. Stejně tak musel zaniknout výraz ZVLÁŠTNÍ ŠKOLA. Abychom sami sebe obelhali, vytváříme novodobé ptydepe.

           Nikdy jsem nechtěl být ničeho ředitelem. Mám to dokonce úředně potvrzeno v psychologickém posudku: „nemá rád kontrolu nad svou prací, z duše nesnáší rozkazy, zkrátka má všechny vlohy lídra. Škoda, že tato úloha jej láká ze všeho nejméně.“ A skutečně, nikdy jsem nebyl předsedou třídy, vedoucím skautského oddílu, ani kapitánem fotbalového mužstva. V Sedmi statečných mi neimponoval výrazný Yul Brynner, ale stačil mi Steve McQueen, ten druhý ve stínu, ale jehož slovo má váhu. A přesně tohle očekávám od systému, v němž žiju. Nic víc, nic míň. Kormidlem ať si klidně otáčí někdo druhý. „Výkon moci je neoddělitelný od nespravedlnosti. Dobře uplatňovaná moc je zdravě a obezřetně vykonávaná nespravedlnost,“ napsal správně ve svých Zápisnících Albert Camus.

           Když však slovutné MŠMT vyhlásilo konkurzní řízení na post ředitele tohodle Augiášova chléva, začaly mi v hlavě hryzat pochybnosti. Co když je načase zbořit mýtus, že je všechno neměnné a předem dané, jak se v naší malé české společnosti domníváme? Nahlédnout do střev Molocha, který nás dusí, bere nám iluze a uvrhá nás do beznaděje. V neposlední řadě jsem pocítil osobní zodpovědnost zkusit to, protože kdo se míchá do věcí veřejných jenom psaním, je zbabělec. V knihovně jsem namátkou nahmátl knihu a naskočil na expres do matičky Prahy. Stepní vlk Hermanna Hesseho dal celému dni smysl a mě vyvedl z omylu, že už jsem všechna velká literární díla četl. Tehdy jsem poznal, že člověk nikdy není na konci.

           Nabízí se tu lukrativní post ve státní instituci a jsou pouze dva zájemci. Lidé jsou zřejmě se svými životními pozicemi spokojeni. Proč si tedy pořád stýskají? Ve výběrové komisi se sešlo sedm na slovo vzatých odborníků, kteří mi postupně kladli otázky k mému koncepčnímu plánu rozvoje zařízení. Splácal jsem ho za jeden večer u flašky vína. Přátelé mi v dobrém radili, ať se krotím, že na ministerstvu příliš nechtějí slyšet negativní věci. Ale může člověk tváří v tvář zlu zůstat mlčet? V úvodu svého projevu jsem komisi ubezpečil, že zas tak moc netoužím stát se ředitelem, ale že současný systém institucionální výchovy nevzkvétá a je třeba ho od základů překopat. Dva členy komise deleguje aktuální, post obhajující ředitel, takže s přihlédnutím ke kupní ceně člověka a míře vrozeného oportunismu, řečeno sportovní terminologií, už před výkopem prohráváte 2:0. Chlapík zastupující v komisi Českou školní inspekci v sobě zosobňoval typické vlastnosti všech inspektorů, a to v tom smyslu, že sice chovance výchovného ústavu naživo zřejmě nikdy neviděl, ale setsakra hodně toho o něm za svůj život přečetl. Na dvou dámách středního věku z nejvyšších pater Oddělení institucionální výchovy a prevence se zase potvrdila moje hypotéza, že metodická teorie z kanceláří MŠMT je na míle vzdálena běžné terénní praxi. Na konci dvanáctihodinové směny ve výchovném ústavu by chovanci obě tyto Matky Terezy pravděpodobně ukřižovali, nebo v lepším případě znásilnili. Když se mě pak závěrem předseda komise zeptal, jak bych v případě svého vítězství naložil se současným ředitelem, napadlo mě, že možná nebude zas až tak nezaujatý.              

           Mluvil jsem věcně, pravdivě, přednesl jsem před nejvyšší instancí, co mi léta leželo v žaludku. To byl můj jediný cíl. Být to u maturity, musel bych být se svým výkonem spokojen. Při vyhlášení výsledků mi až zatrnulo, ale naštěstí mě ředitelem Augiášova chléva nezvolili. Ale cítil jsem se jako vítěz - Moloch se otřásl v základech - a bylo osvěžující vidět, jak málo chybělo, aby padl docela. Takže minimálně tenhle systém není neprostupný, nic nebylo předem rozhodnuto. Je to až absurdní, vlastně mě neporazili úředníci z ministerstva, ale lidé, pro které jsem to všechno absolvoval. Horší než poznatek, že se cesta z vězení zdá nemožná, je zjištění, že klec je pootevřena a lidé i tak dobrovolně zůstávají vevnitř.

           A život poběží dál. Dál budeme naříkat, strachovat se o svůj denní chleba a závidět těm nahoře, ale vzít na sebe víc zodpovědnosti a vyšvihnout se mezi ně, to už se nám jaksi nechce. Týdny před konkurzním řízením měl Moloch bolesti břicha, něco ho dráždilo ve střevech. Strachem nemohl spát a nad ránem se nervózně převaloval v posteli. Ústav se paranoidně chvěl z obavy před změnou - existuje prý seznam, koho po svém nástupu okamžitě odstřelím. Zatímco já jsem se tím pouze bavil. Celé to všechno byl jen sociální experiment, zkouška charakterů, námět na povídku.

           To naše osobní slabošství živí Molocha a dává mu sílu na nás dosedat - ne naopak. Lid rád přijal za své, že dějiny světa se naplňují bez naší účasti. „Měšťák si necení ničeho než právě svého já. Za cenu intenzity dosahuje záchovy a jistoty, místo posedlosti Bohem sklízí klid svědomí, místo rozkoše pohodu, místo svobody pohodlí, místo smrtelného žáru příjemnou teplotu. Měšťák je bytostné stvoření s chabou životní hybnou silou, stvoření úzkostlivé, bojící se sebeobětování, snadno ovladatelné,“ čtu na zpáteční cestě v geniálním Stepním vlkovi.

           Abych si po návratu domů utřídil myšlenky, zašel jsem kvečeru na zahradu nachystat trochu dřeva do krbu. Mírně zklamán lidským pokolením jsem usedl na hranici nasekaných polen a zahleděl se do dáli na stádo vysoké zvěře volně se promenádující po planině. Na světě není nic krásnějšího než vůně čerstvě naštípaného březového dříví. Voní to stejně, když se člověku láme páteř? Nahoře na horizontu se na okamžik mihla silueta mohutného zvířete. Do vystrašených srn jako když střelí, během vteřiny zmizely v hustém lesním porostu.

           Člověk, který přestal věřit ve změnu, skončil. Možná že už zítra se nějaký odvážný stepní vlk vší silou zahryzne Molochovi do slabin.