Horymírka 04

Na první veliké úpravy a přestavby tatínek potřeboval hodně materiálu. Jak získat písek a štěrk do hrubého betonu, vymyslel originálně. Zjistil, že domek stojí na štěrkopískové náplavě pradávného dna Svitavy, jejíž koryto se za stamilióny let odstěhovalo o půl kilometru k východu a zakouslo se o nějakých dvacet metrů hloub.

S kopáním začal přímo pod domkem. Štěrkopísek vynášel a později na kolečku vyvážel vznikající chodbou nahoru, tam jej katroval a obě složky pomalu spotřebovával.

V průběhu let tak pod půdorysem domku do hloubky klesala a doleva se zatáčela přirozeně klenutá chodba výšky kopajícího, mírně ohnutého chlapa. V poslední fázi, po mnoha letech kopání, se oblouk téměř uzavřel. Na konci nechal tatínek stát přirozenou příčku a prorazil v ní jen spojovací okénko. To bylo stále zavřené, jinak by v tomto podivném sklepu byl ještě větší průvan, než byl ten, co vyvolávaly dvě větrací šachty. Ty vyvedl jako komíny stropem do základu venkovní zdi vpředu, s ústím do zahrádky. Vzniklá okénka nahoře zabezpečil otevíracími mřížkami.

Přední, vyšší, prostorně rozšířená část sklepa, kam z dvorku spadalo úzké schodiště, sloužila bezpečnému uložení brambor a zeleniny. Na konci (ten byl ovšem také vpředu, za nedokopanou příčkou s okénkem), bylo uhlí, které se tam házelo z venkovní vybetonované plochy druhou ze dvou šachet.

Tatínek měl podivuhodně kladný vztah k nadpřirozeným bytostem, žijícím v lese. Snad to souviselo s jeho pobytem na ruském venkově a se zážitky z ruských lesů v době zajetí. Občas nám o nich vyprávěl a my jsme poslouchali jako pěny.

V době nezaměstnanosti chodil dobývat pařezy. Tvrdil, že ušetříme uhlí, které je moc drahé. V lese potkával trpaslíčky. Přinášel od nich dárky. Tu nám poslali hrozen rudých jeřabin, které jsme přes trpkou chuť rádi snědli, protože byly z lesa od trpaslíčků, tedy velice zdravé, tu zase malou trpasličí lucerničku – f­osforeskující podhoubí na kousku kořenu, a jindy třeba jen suchou chlebovou kůrku. Ta nám obzvlášť chutnala.

Jednoho dne nám přivezl trpaslíčky až domů. Že prý nedali jinak, než že se musí podívat, kam tolik pařezů pořád vozí, a tak je vzal na vozík, jinak by tu dalekou cestu nezvládli, a náš sklep jim ukázal. Tak se jim zalíbil, že už nechtěli zpátky do své lesní sluje a začali u nás bydlet.

Jenomže my jsme je pořád nemohli spatřit. Tatínkovi, když byl sám, ať v lese, nebo ve sklepě, vždycky se ukázali a pár slov s ním prohodili. Ale nám dětem pořád unikali.

Jednou tedy mě a Mařenku vzal za ruku, poručil mlčet a dovedl nás hodně hluboko do chodby. Tam v hromadě pařezů, do nichž posvítil baterkou, jsme viděli, jak se v jeskyňkách mezi propletenými kořeny míhají jakési stíny a blýskají malé lucerničky. Na vlastní vytřeštěné oči jsme ty trpaslíčky konečně viděli. Dost matně sice, nezřetelně a kdoví jestli vůbec, ale strašně jsme tatínkovi věřili, když nás přesvědčoval, že je tam přece vidíme, protože on je vidí taky. A na důkaz na ně promluvil a ten nejstarší mu přiškrceným hlasem odpověděl, že nás tady vítají a jsou rádi, že jsme se na ně přišli podívat. To byl, panečku, zážitek!

Ve čtyřiačtyřicátém roce náš slavný sklep také posloužil za bezpečnou skrýš Leošovi, když se mu podařilo využít zmatku a utéci domů po bombardování jejich fabriky kdesi v „rajchu“, kde byl „totálně nasazen“. Doma musel ovšem zůstávat na zapřenou. Kdyby ho policie našla, byl by to opravdový malér. Tatínek to vyřešil. Ve sklepě, až skoro na konci chodby, za hromadou uhlí a na vnitřní stěně oblouku, která byla před cizím pohledem nejlíp krytá, vydlabali spolu jeskyňku, do níž se hubený Leoš taktak vtěsnal a mohl tam přečkat domovní prohlídku. Ta se dala dříve či později čekat.

A taky ano. Jednoho dne zazvonili dva nápadní nenápadní v kožených kabátech a zelených kloboucích se sklopenou střechou. Zhurta spustili na maminku, jestli ví, kde je její syn Linhart Veškrna. Maminka se upřímně vyděsila, hlavně z obavy, jestli Leoš stačí včas doběhnout až na místo a skrýt se, než začnou prošťourávat dům od sklepa na půdu, jak bývalo jejich zvykem. Ale toho skutečného úleku také hned z božího vnuknutí – j­ak později říkala – l­stivě využila, spráskla ruce a vykřikla: „Vždyť je na práci v Německu! Jak to, že o něm nevíte?! Něco se mu stalo?“ Tajní byli zmateni. Jistě věděli o tragickém bombardování a neidentifikovaných mrtvých. Začali ji chlácholit, že to se neví. Ale dodali, kdyby se ukázal, ať se hned přihlásí na policii. A tak to zůstalo až do konce války. Nikdo už víckrát nepřišel.

Ale nejslavnější úlohu hrál náš historický sklep na sklonku války. Když nastal v předjaří 1945 čas, kdy nálety na Brno nebraly konce, kdy si nikdo již nepamatoval, jestli poslední houkání sirény znamenalo konec nebo začátek leteckého útoku, kdy nebylo radno zdržovat se na ulicích nebo v domech, nastěhovali jsme se s nejnutnější výbavou natrvalo do sklepa. Nezůstali jsme tam sami. Brzy jsme pozvali také sousedy Vaďurovy, potom Urbánkovy (teta Mařka byla tatínkova sestra) a nakonec rodinu druhé Linhartovy sestry Karly. U této rodiny Pokorných měli naši možnost ukázat pravou velkorysost a křesťanskou lásku k bližnímu, ať je bližním kdokoliv. Karlin muž Karel totiž na začátku okupace se z prospěchu „dal k Němcům“, což znamenalo, že si úředně změnil národnost českou na německou. Také svou ženu, která byla velice slabé povahy, donutil ke stejnému kroku. Jejich kluci se stali Němci automaticky. Pamatuju, jak jsem já, dvanáctiletý kluk strýcem pohrdal, ale stejně silně si pamatuju vlastní údiv nad tím, že jsem ho najednou začal upřímně litovat, když jsem musel být svědkem jeho pokory, strachu a studu, které zažíval v naší společnosti. Stále tam ve sklepě vidím jeho vyděšené těkající oči a bledý obličej.

Týdny jsme ve sklepě svorně žili, do práce ani do školy se nechodilo, jen jsme se starali o občasné doplnění zásob, poslouchali rozhlas a nedočkavě sledovali postup Rudé armády. Bylo to dlouhé čekání, když jsme sami nic ovlivnit nemohli.

Při jednom bombardování se náhle sklep otřásl ohromnou ranou, ze stropu se sypal písek, některé ženské ječely, jiné se začaly nahlas modlit. Všichni jsme byli přesvědčeni, že se zhroutil náš domek, že jsme zasypaní a ven se budeme muset prokopávat, jen se to nikdo neodvažoval říct nahlas. Konečně se tatínek vydal po schodech na průzkum. S obavou se opíral do dveří, ale ono to šlo lehce. Vyšel na dvorek, a ono nic! Dům stál! Tatínek nás radostně volal nahoru. Vyhrnuli jsme se a zjistili, že ani náš, ani žádný sousední dům zásah nedostal, bomba padla až na protější dvouposchoďový dům, prolétla střechou, druhým poschodím a uvázla v podlaze přízemí. Bydlel tam kamarád Vlastík Kristek. Nad Kristkovými bydleli Matulovi. Nikomu se nic nestalo, celé Brno tehdy přežívalo v protileteckých krytech.