Mlýn na mumie

„Slečno, dovolte, abych se představil. Leopold Durman, policejní komisař. Ničeho se nebojte, doprovodím vás domů.“

„To je od vás zcela kavalírské, pane komisaři. Jmenuji se Libuše Hedvábná. Šly jsme se s mamá podívat na spuštění orloje a já se nějak zatoulala. Ale nemáte tu ještě nějaké vyšetřování?“

Dlouho opravovaný staroměstský orloj znovu odměřuje čas a promenují se v něm apoštolé, Smetana uvádí Branibory v Čechách, čeští vlastenci ustavují spolky, kuchařky pečou mramorové bábovky, slečny střílí z luků, dámy citují duchy, děti pracují ve fabrikách, Prusko-rakouská válka je na spadnutí a Prahou se plíží masový vrah poštovních doručovatelů.
Kriminalista, který k pátrání využívá silozpytu a lučby, cestuje stroji poháněnými mlunem a není mu zatěžko z chůze odrazem střídnonož, při pádu vzad do stoje na lopatkách skrčmo, přejít plynule do vzporu dřepmo spojného, načež vykonat kotoul vzklopmo do stoje spatného a vzpažit, anžto jest s bratrem Tyršem jedna ruka, v leckterých ohledech připomíná Jamese Bonda, a nedosti na tom, že připomíná, namnoze i překonává - ve všech čtyřiadvaceti filmech toho agent 007 nevypil, nesnědl a neošoustal tolik, co policejní vyšetřovatel Durman v této jediné knize.

Jakkoli komisař rakousko-uherského mocnáře s agentem jejího veličenstva sdílí jakousi bezděčnou nesmrtelnost, encyklopedické znalosti i schopnost profitovat z vlastních omylů a chyb - když dva dělají totéž, není to totéž. Zatímco Bond, vyzývavý požitkář libující si v luxusu, bydlí zásadně v hotelech Ritz, Astoria nebo Savoy, kde si dopřává kaviár, křepelky, paštiku z husích jater, lanýže, langusty nebo grilované mečouny a tyto delikatesy hojně zapíjí šampaňským Dom Pérignon, Krug, Pommery, vínem Château Mouton Rothschild či Dry Martini s olivou, Durman, neprůbojný obžera a erektik, žije sice skromně a počestně v Liliové ulici, přesto lokace jeho pátrání tvoří dokonalý místopis putyk a hampejzů Prahy druhé poloviny 19. století. Dokáže si pochutnat na vařených nudlích kydnutých rovnou do dlaně, na hovězích líčkách z kravské hlavy pečené zevnitř, na frikasé z netopýřích prsíček na šalvěji, na jehněčím srdíčku nadívaném do jedné komory fáší z jater a do druhé z brzlíku či na do růžova propečeném „šindysnóvo“ tedy ježkovi po cikánsku. V začouzených lokálech, kde se scházejí ponuré existence, rozplývá se nad várkou piva, prosycující ovzduší vůní sladu tak tuhou, že by se s ní dalo rdousit, kloktá si ležákem chuti tak hutné, že by se dala vrtat nebozezem, tetelí se blahem z množství vypitých džbánků a cestou domů obcuje s každou sukní, která se mu postaví do cesty. Netoliko že v převaze nevěstinců je jen málo personálu, se kterým by si netykal, dává si říct i s dvojčaty ze Sokola, s dvanáctiletou holčičkou, jejími dvěma sestrami, s náhodnou kolemjdoucí když za ní stojí v davu, dokonce se svojí hospodyní v okamžiku, kdy před domem čeká jeho snoubenka Libuška jako tichá, leč neodbytná otázka: „Ale nemáte tu ještě nějaké vyšetřování?“

Ach ano, to vyšetřování. Inu, kdo by očekával klasickou detektivku, byl by zklamán. Případ se nakonec vyřeší sám. Ale na jeho pozadí, na hraně nesmyslnosti a smyslnosti, v záchvatech bizarní imaginace a nekorektní historiografie spisovatel pod vlivem eruptivní a nezkrotné fantazie tvoří alternativní historickou realitu. Marnotratně chrlí originální nápady, šroubuje hyperboly a plýtvá epitety, čímž mocně dmychá do mdlého ohně obrazivosti průměrného čtenáře, který zmítán vlnami fascinace a adorace nechává v sobě probudit mnohé, často nečekané chutě. I choutky.

Záměrem autorovým je nesourodým mixem historických postav, událostí, metafor a odkazů dát úhledný tvar intenzivně pociťovanému chaosu. Mlýn na mumie je absolutním vítězstvím formy nad obsahem. Když román přestane (ano, jedná se o jedno z těch děl, které neskončí, ale tak nějak přestanou), přijde člověku na mysl, že kdyby tvůrce nepopisoval, co všechno hlavní hrdina kdy snědl, vypil a přefiknul, mohla být kniha o polovinu kratší. Ale ruku na srdce – prospělo by jí to? Prospělo by to čtenáři? Jak jinak by se dozvěděl, že v jeho rodném jazyce existují slova, jejichž význam nezná, jídla, která žádná kuchařka neuvádí, lokály, které nikdy nenavštíví, kdyby se o nich nedočetl v páně Durmanových dobrodružstvích? Ovšem po každé krkolomné eskapádě, po každé dějové odbočce, dokonce i po dočtení celé knihy jako by se znovu a znovu odněkud ozýval jímavý hlas Libušky Hedvábné: „Ale nemáte tu ještě nějaké vyšetřování?“