Vrabeček

Vrabeček

Tak jsem pozoroval z balkónu vrabečka na dvorku. Napřed seděl na prádelní šňůře naproti v paneláku ve čtvrtém patře. Nakukoval dovnitř toho bytu, pak jakoby se snažil vlítnout dovnitř, ale měli zavřeno. Tedy zpět na tu šňůru, a pak najednou vystřelil, ale směrem dolů, téměř volným pádem. Těsně nad zemí šel do takové vývrtky - jako parašutista v soutěži na přesnost seskoku na cíl. Přistál na chodníku, lépe řečeno na zámkové dlažbě, kde jednu kostku nějaké dítě vybarvilo načerveno. A pak rychlou chůzí a poskoky se ten vrabčáček přibližoval směrem ke mně, tu zob, tam zob, tam skok, tam přískok a najednou seděl na čtvrtém schodu vedlejšího vchodu. Dva poskoky na zábradlí a koukal  - snad na mně. 

Uvažuji: co se tak asi odehrává v té malinké vrabčáčí hlavičce?

…To jsem blázen, co ten chlap tak na mě čučí? Není na něm nic zajímavého. Ani kousek rohlíku mi nadrobit nechce. A snad mi nechce ublížit… Ale to asi těžko, jsem rychlejší a on neumí lítat. Tedy chlapa jsem lítat ještě neviděl… Vlastně nelítají ani psi, ani kočky - jsem ve výhodě. Měl jsem přítelkyni (vrabčáci se nežení), říkal jsem jí Popelka, protože se ráda popelila ve vyschlé kaluži. A ona mi říkala Broučku, protože malinké broučky já rád. A ona není - hledal jsem ji dva dny a nic. Snad se s někým zaběhla (vlastně zalétla). Byla hodná a hezká. Já vím - všem lidem připadáme stejní, ale není tomu tak.

Vrabeček vystartoval a usadil se na nedalekém keři a začal si čistit peří. Vida - rýmuje se to. Napadlo mě, že „Vrabčák“ se říkalo i Edit Piaf. Vlastně se jmenovala se Edith Giovana Gassion, vyrůstala na ulici. Přezdívku Piaf dostala až ve dvaceti, když začala zpívat šansony. A „piaf“ je francouzsky vrabčák. To nejspíš podle malého vzrůstu a rozčepýřeného účesu.  Ale to ti - ty malý bobečku, nemůže nic říkat a ani tě to nezajímá. Vlastně je ti to fuk. Ty máš svoje vrabčáčí starosti, pokud vůbec nějaké máš.

Vtom jsem zahlédl kočku, jak se pomalu plížením, plazením v trávě blíží k tomu keři. To nemusí dopadnout dobře. Blížila se k němu ze závětrné strany, i když vrabci asi (určitě) nemají čich. Ale to je instinkt. Vrabec se stále zaobíral sám sebou, neboli ztratil na ten okamžik ostražitost. Mohl jsem křiknout, nebo tlesknout a zaplašil bych oba dva. Ale taková je příroda a takový je instinkt šelmy. Stále jsou tady predátoři a oběti, už od dob dinosaurů. Nechal jsem tedy tomu volný průběh a jen jsem vrabčáčkovi držel palce, ať zdrhne. Nezdrhnul. Jeden dobře vypočítaný skok a už ho kočka držela v tlamě. Vrabčáčkovi ještě blesklo hlavou: „Au, tak to je asi můj konec…“

Ano, to byla jeho poslední úvaha, to byl jeho konec - a to je také konec mého pozorování a mého vyprávění. Všechno se to událo během pěti minut, během jedné cigarety na balkóně, protože doma nesmím kouřit.  Ale kouřím málo - a na balkóně je vždy nějaké to vzrůšo.

A ponaučení?    …   Ponaučení není žádné - no prostě žádné…

---------------------------------------------------------------

*doplnila Agáta:   ...   Ponaučení: Nekecej s člověkem, jinak tě sežere kočka  ...