Horymírka 06

Ještě pamatuju svícení petrolejkou. Každý večer, když ji maminka rozsvítila, všichni jsme nahlas pozdravili: „Pochválen Pán Ježíš Kristus!“

Jednou se babička s dědouškem rozpovídali o tom, že oni zamlada svítili loučemi. Chtěl jsem o tom vědět něco víc, tak se mi to snažili vysvětlit. Nemohl jsem pochopit, jak vlastně žili, když se celý večer někdo musel starat o vyměňování loučí, protože každá přece musela brzy dohořet. Přiznám, že si to neumím představit dodnes. Asi měli večery krátké a chodili brzy spát. Dědoušek býval krejčí, bylo pro něho svízelné potýkat se celý život s nedostatkem světla. Znal jsem ho už jenom slepého. Všichni říkali, že má zákal. Nikdo nevěděl, jestli šedý nebo zelený. Na naše chudé poměry byl v každém případě neléčitelný. A kdo ví, jestli to vůbec nějaký zákal byl.

Dědoušek to ve své slepotě neuměl ocenit, ale pro babičku byla petrolejová lampa velikým pokrokem.

Nevím kdy, ale určitě ještě před válkou, zavedli také naši spolu s ostatními v Horymírově ulici do svého domku elektřinu. Byl to slavný večer, když tatínek obřadně otočil vypínačem a žárovka o „pětadvaceti svíčkách“ se „jasně“ rozzářila u stropu nad kuchyňským stolem! To jsme teprve radostně sborem vykřikli: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“

Později jsme ovšem při pětadvacítce nezůstali, brzy se v různých částech bytu hýřilo čtyřicítkami, ba i šedesátkami. Babička to měla za rozmařilost, i tatínek těžce nesl takové plýtvání, ale mamince se podařilo zachovat aspoň tuto normu s poukazem na šetření zraku nás dětí.

Se zavedením elektrického proudu nezůstalo jen při tomto jediném přepychu. Jistě to bylo Karlovou zásluhou, že jsme si brzy pořídili rádio – k­rásnou dřevěnou bedýnku se zakulacenou stříškou. Vymezili jsme jí místo v rohu kuchyně naproti dveřím. Tatínek tam zazdil mramorovou desku, kterou přinesl odněkud ze stavby, a na ní od té doby kralovalo po celá desetiletí rádio. Ta deska je tam, pokud vím, dodnes.

Začátky rozhlasového poslechu byly obřadné. Poslouchala celá rodina. Babička s dědouškem to prožívali jako zázrak. Divili se, jak se ten hlasatel do té bedýnky vejde. Ale proč se tam schovává? To se nemůže ukázat, když nám chce něco vykládat? Dědoušek jen kroutil hlavou, když mu Vláďa vysvětloval, že tady ten hlasatel je a vlastně také není, protože ve skutečnosti je až v Praze, jenom ten jeho hlas letí „éterem“ sem k nám; on sám ani neví, ke komu mluví, vůbec nás nezná. Dědoušek to nemohl strávit. Pod fousy si bručel: „Hm... hm... c c c, kdo be to béval do nich řekl... hm... hm... banda jedna! C c…“ a udiveně kroutil hlavou.

A co teprve orchestr! Jak ten se tam vejde? To je určitě taky nějaký švindl. Jsou to čertovské vynálezy a pámbu „je“ za to jistě potrestá.

Napsal jsem, že jsme nikdy neviděli žádného uprchlíka. To vlastně není pravda. Dva uprchlíci – bezdětní manželé Vaďurovi – s­e v mém raném věku přistěhovali vedle nás, do čísla 7. Byl to domeček stejně malý jako náš. Potom tam stál, a ještě docela zchátralý stojí, třetí domek, číslo 9, ten patřil Urbánkům, našemu strýci Ludvíkovi a tetičce Mařce. K těmto třem zastrčeným stavením vede společná cesta kolmo z vlastní Horymírovy u­ličky, asi 15 metrů dlouhá, mezi naší a Vaďurovou zahrádkou. Je to součást pozemku čísla 5. Po cestě se přijde k našim dveřím, vlevo hned vedle jsou dveře Vaďurovy a ještě dál Urbánkovy. Pak už, za Urbánkovým domkem a jeho maličkou předzahrádkou, je příkrý sráz jako opěrná zeď do Brandlovy ulice, co se jmenovala za Rakouska, a teď zas, Valchařská, ale já ji znám ze svého dětství jako Brandlovku. Po ní a Cacovické jsme jedním nebo druhým směrem „obtáčeli uličku“, když jsme se potřebovali pořádně proběhnout. Než naši zavedli vodovod, chodili jsme také na Brandlovku k obecní pumpě pro vodu. Nést ji Horymírkou do schodů byla fuška, ale i tak jsem nosil raději dva kbelíky, abych ušetřil kroky a čas, zvlášť když se pralo nebo chystalo sobotní koupání.

Vaďurovi uprchli z Ukrajiny před hladomorem, který tam ve třicátých letech vyvolal šílený diktátor Stalin. Paní Saša Vaďurová byla Ukrajinka, pan Petr Vaďura Čech z jižní Moravy. Byl zedník, jako tatínek. Usadili se u nás, a třebaže právě byla hospodářská krize a vládla veliká nezaměstnanost, žili najednou ve svobodné zemi a cítili se jako v ráji. Zaznívalo to ze všech jejich slov a skutků a myslím, že to i našim pomáhalo lépe překonávat tu předválečnou bídu.

Paní Vaďurová byla negramotná, číst a psát ve své mateřštině neuměla. Také se nikdy nenaučila česky, ani se o to nepokoušela. Na úřadech vše vyřizoval její „Pjéťa“ nebo náš tatínek. Ukrajinštinu pokládala za tak podobnou češtině, že klidně mluvila po svém, a my také po svém. My normálně, ona zkomoleně, jak chtěla některé výrazy přizpůsobit našim. Nikomu to nevadilo. Navzájem jsme si dobře rozuměli. Ne jen slovy, ale i lidskými vztahy. Byla to zlatá sousedka. Oba s „Pjéťou“ spolehliví až za hrob.

Jejich příběhy z předchozího života v Sovětském svazu mně, malému děcku, zněly jako pohádky naruby, jakési antipohádky, v nichž zlo vždycky vítězilo nad dobrem. Snad tolik zatrpkli, že už nic ruského nechtěli vidět v lepších barvách. Přece nemohlo být všechno tak špatné, jak líčili. Tak aspoň to vnímali naši, jak jsem svým dětským způsobem stačil vypozorovat na jejich reakcích a nedůvěřivých poznámkách. Někdy maminka nad líčením té neuvěřitelné hrůzy odmítavě mávla rukou a chtěla se dohadovat, to že přece není možné, tak se ani nemůže k člověku chovat jiný člověk. Snad to způsobovala ta vzdálenost, pro maminku to byl druhý konec světa. A tatínek? Ten poznal Rusko jen válečné, odešel odtud v revolučních zmatcích, vláda sovětů byla teprve v plenkách.

„Óóój!“ zapěla paní Saša vysokým hlasem, „tohdá vojná!“ (nevyslovovala rusky tagda vajna, ale ukrajinsky: „a“ mělo blíž k „o“ a „g“ neznala). „Vojná – éto tolko v­ojná,“ mávla rukou a zatvářila se, to že vůbec nic není, „no potóm nastupíl, kak ony jemu… – áj, Ljénin niznabóh – a takój stal hólod! Ojój!“ křižovala se – opačně než my, napřed pravé rameno, potom levý bok, „éto vy nužny smotrjéť, pani Eškrnóva, kakája tam na Ukrajíně bjéda!“

„Nejde mně na rozum, že tam je tak dlouho po válce hůř, než bylo v ní. U nás byl hlad ve válce. Jak tam může být ještě teď takový hlad, jak o něm mluvíte? To je přece hrůza!“

„Potomú šo tam, kak hovorjat – r­evolúcija, sovjéty. Ony vsjó pobráli. A potóm, po Ljéninu, druhój nastupíl, jišó bólšij ancichríst, Stálin!“

To byl argument, který nikdo nechápal. Že by ten opěvaný báťuška Stalin mohl něco takového dopustit vlastním lidem? Kdoví jak to je! Asi se to k němu ještě nedoneslo. Takovými a podobnými námitkami se naši snažili odporovat. Ale kdepak Vaďurovi! Ti si tvrdošíjně stáli na svém.

Aby toho nebylo málo, spustila paní Saša pohádku, kterou, Bóhu prisaháju, zažila. Na vsi zbavené všeho dobytka, kde nezbylo už psa ani kočky a lidi umírali z hladu, živí začali jíst ty mrtvé.

Hned jsme my nejmladší byli vyhnáni do postele. Ale já jsem tajně vstal, přikradl se ke dveřím „seknice“ a poslouchal. Nebylo těžké paní Vaďurové rozumět, i když svůj pronikavý hlas ztišila. Vyprávěla tu lidožroutskou historku s takovými podrobnostmi, že by se ve mně krve nedořezal. Ale uši jsem si neucpal, ani se nevrátil do postele a nezachumlal pod peřinu. Dřepěl jsem tam jako hypnotizovaný. Bylo to tak běžnému životu nepodobné, tak vzdálené mému chápání, tak surové, až tělesnou bolest vzbuzující, že to nemohla být pravda. Bylo to určitě vymyšlené pro strašení neposlušných dětí, které poslouchají za dveřmi, místo aby už dávno spaly.

„A to není pravda!“ dupla si maminka jednu chvíli, „to mně, paní Vaďurová, nevykládejte!“

„Éj! Éto vy niznájetě, šo tam vozmóžno, tam vozmóžno vsjo!“ ječela paní Vaďurová, „tam ancichríst! Bolševík! Stálin niznabóh! Bóhu prisaháju!“ V duchu jsem ji viděl, jak se žehná třemi šikmými pravoslavnými kříži.

Věřit se nechtělo, rozum se vzpíral. Ano, i můj dětský rozoumek se bránil ty strašné historky přijímat. Snad se tak sám od sebe bránil porouchání. Jsou to jen takové vymyšlené příběhy o upírech z dalekých končin. Událo se to za onoho času za devatero horami a devatero řekami. Tady je teplo a útulno. Krásně. Jsem doma, nic zlého mi nehrozí, doma se nic zlého nemůže stát.

Usínal jsem uklidněn, šťastný, že už ani Vaďurovi nemusí nic zlého zakoušet, že se jim podařilo uniknout z té zlé pohádky, z té vzdálené černokněžnické říše, a teď jsou tady u nás, kde je tak dobře...

To byl příběh o skutečných uprchlících. Ne z Německa, z úplně opačné strany.

Potom jsme již brzy s Vaďurovými prožívali jinou diktaturu. Na tu jejich se začalo zapomínat, aspoň my jsme zapomněli. Vaďurovi nezapomněli nikdy. Však nás později dovedli pěkně otrávit, když jsme toužebně čekali na osvobození Rudou armádou. Nepřijímali jsme jejich tézi, že je Stalin ještě horší netvor než Hitler. Bez ohledu na jejich varování jsme se na příchod Rusů těšili a nemohli se dočkat...