Herečka

Zimomřivé lednové sluníčko svými zkřehlými prstíky hladilo střechu mohutné budovy, která byla pokryta bělostným popraškem sněhu. Na modravé obloze nebyl ani mráček. Mrzlo, až praštělo. Stromy v ústavní zahradě stály a odevzdaně čekaly, až sluníčko bude mít více síly, aby mu ukázaly nejprve pupeny a pak světle zelené, čerstvé jarní lístečky. Ale do jara bylo ještě daleko.

Uvnitř rozlehlé budovy bylo teplo. Jeho obyvatelé přecházeli po chodbách do prostorné klubovny. Tady posedávali a věnovali se nejrůznější činnosti. Několik babiček s veselými malými drdůlky se sesedlo do malého kroužku. Jedna šrykovala dlouhou barevnou punčochu, druhá vyšívala krásný květinový motiv, asi na ubruse. Další cosi šila, vypadalo to jako zástěrka pro malou holčičku. Ta poslední háčkovala nádherný bělostný přehoz. Všem šla práce dobře od ruky. U malého stolku po oknem seděli tři švarní staříci a hráli karty. Ponořili se hry s velkým zaujetím a zapomněli na svět kolem sebe. Osaměle seděla v křesle ještě poměrně dobře vypadající dáma a cosi studovala z objemné knížky. Chvílemi si něco zapisovala. Občas zvedla oči od knihy, zamyslela se a pak si něco polohlasně drmolila pro sebe.

V klubovně bylo chvíli ticho, bylo slyšet jen pleskání karet a cinkot pletacích drátů. Pak jedna z babiček začala polohlasně zpívat. Ostatní se přidaly a už se místností neslo: “Už se ten táálinskej rybník nahááníí…” Jeden ze staříků nejprve nesouhlasně cosi zamručel, ale ostatní se přidali a klubovnou se rozlehla známá lidová písnička. Studující dáma se nespokojeně zavrtěla v křesle. Když dozpívali první písničku, hned začali druhou. Dáma rychle sklapla knihu, popadla papíry a zvedla se z křesla. Naštvaně se rozhlédla kolem sebe a vyrazila ke dveřím.

“No, to vy nevíte, jste tu krátce. Ona má syna někde strašně daleko, v nějaké tramtárii. Jak se to tam jmenuje?” zeptala se další.

U okna v malém pokojíku stála stařenka. Bílé vlasy skryty v pestrobarevném šátku, který rámoval opálenou vrásčitou tvář. V upřímné tváři zaujaly blankytně modré oči, v kterých jste mohli zahlédnout čertovská světýlka. Na sobě měla naškrobenou a nažehlenou zástěru. Byla celá taková čisťounková a vymydlená. Velké upracované ruce měla sepnuty před sebou. Tiše se modlila.

“Mlčte, Votočková, nikdo se vás neprosil o kázání. Radši mi podejte ten hrnek, co stojí na stolku,” ozvalo se z postele v rohu. Tam se pod bílou přikrývkou rýsovalo staré tělo. Hlava s mohutnou hřívou vlasů se stříbrným přelivem byla otočena ke zdi. Marie Votočková vzala hrnek s čajem a přišourala se k posteli.

“Kde zase jste, sestro, ležím tady v tom mokrém,” pánovitě si stěžovala paní Karla.

Paní Votočková stála bezradně na chodbě. Byla to opravdu dobrá duše domova. Nikoho už neměla a na nikoho nečekala. V životě prožila velké trápení, když ji nejdřív opustil manžel, s kterým prožila padesát let dobrého i zlého a krátce po něm i jediný syn. Moc se nerozmýšlela, když jí nabídli, aby šla sem, do domova. A přece, zůstala jí láska k lidem a víra v Boha. A taky naděje, že se brzy s oběma setká, tam nahoře. V domově ji všichni měli rádi. Nezkazila žádnou legraci a kolik znala písniček!

Jen vešla dovnitř, všechna tíseň a smutek z ní spadly. Ochotně se přidala ke zpívajícím. Usadila se mezi babičky, které na chvilku přestaly plést, šít i vyšívat. Upracované ruce v klíně a zasněné pohledy kamsi do dáli. Každá byla v tu chvíli mladou pohlednou dívčinou, milostně roztouženou, čekající pod kvetoucí jabloní na svého vyvoleného.

“No víte, ona vždycky byla taková nóbl, nabarvené vlasy a dlouhé nehty. Jakoby se sem ani nehodila. Taky nám to všem dávala najevo. No a pak přišla ta nešťastná vánoční besídka. Herečka se vytahovala, že bude recitovat nějakou tu svoji roli. Když pak doopravdy vystoupila, zapomněla text a pořád něco koktala. Nikdo se jí nesmál, to ne, ale většina z nás jí to přála. No a teď je tedy uražená a tady Mařenku, která s ní bydlí, pořád sekýruje a otravuje jí život. Nemám pravdu?” obrátila se babička k paní Votočkové.

V malém pokojíku bylo ticho. Paní Karla měla oči přivřené, ale nespala. Jakoby jí vědomí zastřel jemný hedvábný závoj. Viděla sebe sama, jak v nádherné bělostné říze stojí před oponou a uklání se. Ze zcela zaplněného hlediště se ozývá nadšený potlesk a hlasité výkřiky Bravo, bravo! Mladá, půvabná herečka drží v obou rukou obrovské kytice, které jí téměř brání ve výhledu. To byla určitě Kleopatra, taková vznešená role, přesně pro ni. Nebo snad Ofelie? Paní Karla se zamračila. Ale to je jedno. Najednou před sebou spatřila urostlého mladého muže ve skvěle padnoucím černém smokingu. Na ten večer v luxusním podniku, romantickou večeři při svíčkách a na vášnivé tango, nikdy nezapomene. Ten večer se jí Otík poprvé vyznal ze svých citů. Tehdy si myslela, že se pomine štěstím. Otík byl však falešník, jak se později ukázalo. O vášnivé výlevy dívkám i vdaným paním u něj nebyla nouze. Přesto ho však milovala, jak to jen při své povaze dokázala. Avantýr zažila mnoho, ale Otík byl její první a jedinou opravdovou láskou.

Jako zrychlený film se paní Karle začaly míhat před očima události jejího života. Vystoupení, zájezdy, divadelní šatny i hostince. Bujaré večírky po premiérách i vášnivé noci s prvními milovníky. Najednou se paní Karla prudce posadila na posteli. V okamžení se zcela jasně vybavil nešťastný monolog hádavé Kateřiny, hrdinky známé Shakespearovy komedie:

Tím slabší jsme, čím víc ji předstíráme.

Chlad ústavní podlahy, který ji zábl do nohou, ji vrátil do skutečnosti. Už to nebyla obdivovaná a obletovaná umělkyně, ale stařena, kterou nikdo nemá rád a která je uprostřed všech těch lidiček tak sama. Když si to uvědomila, oči se jí zalily obrovskými, horkými slzami. Plakala a už jí bylo úplně jedno, jak vypadá. Pláč z ní vyplavoval všechnu zlobu a nenávist. Po dlouhé chvíli takové očisty se jí poprvé v duši rozhostil mír a klid.

Poprvé od nešťastné besídky se odhodlala sejít do jídelny ke společné večeři. Trochu se bála pohledů svých kolegů a kolegyněk. Ale žádné odsouzení se nekonalo. Stařečci ji přivítali opět mezi sebou a popřáli jí pevné zdraví. Potěšilo ji to. Po večeři se vydala s ostatními do klubovny. Sedla si do koutku sama a pozorovala okolí. Babičky věnující se ručním pracem zprvu trochu brblaly cosi o herečce, jež se umí dobře přetvařovat, ale po chvíli toho nechaly. Paní Karla se brzy zvedla a rozloučila se. Nějak ji ten generální úklid v duši zmohl.

“Ale to ne, paní Karlo, proboha…!” stařenka vzala Karlu za ruku, ale vzápětí rychle ucukla. Hereččina paže byla studená a voskově bílá.

V povídce byly použity úryvky z knihy Williama Shakespeara Výbor z dramat I., kterou v překladu E.A. Saudka vydalo v roce 1956 nakladatelství Naše vojsko, Praha.