Babička a Labe

Projíždíme autem podél Labe. Před Děčínem sleduju z okýnka loděnice, naskládané, barevné kontejnery. Do zad nám smrdí Lovosice. Když jsem byla malá, bála jsem se, že nám auto sklouzne do Labe přes svodidla. Nevěděla jsem ještě, že se mi v dospělosti budou zdát sny, že se topím v divoké řece a bílé šaty se mi zaseknou do pásů. I když to bylo těžké, vždy jsem se vymotala s neskončila na dně (jak se to vezme). Máma opatrně řídí modrou Felicii po dědovi. Na zadním boku má nápis Triumf. Ta Felície. Ne máma.

Máma nepředjíždí, já bedlivě sleduju cestu: lesy na druhém břehu řeky, proměňující se barevné listí, špičky televizních vysílačů. V Podmoklech už továrny, železniční přejezdy, cikány, co odstrkují naskládané železo ve vozíčcích. Děčín divně smrdí, loudá se za hlavním městěm, jakoby se zasekl někde v neurčité době, pár supermarketů, billboardy Tomia Okamury, nově otevřené KFC: směr vývoje, svatyně konzumu, jak by řekl můj otec.

Jedeme za babičkou. Babičce je něco přes osmdesát, je to skautka, vážená paní doktorka z malého města. Neumí moc dobře zpívat, i když to nikdy nepřizná, neumí ruličku z jazyka a taky žvýkat peprmintové žvýkačky. Poté, co zemřel děda, zvláštně zjemněla, je nepřirozeně pokorná, oddaná smrti. V autě nadává na řidiče z Prahy, na Babiše a Zemana, má strach z ruských, vojenských cvičišť na Sibiři.

Stárnutí je divné. Projevuje se kulháním, přerývaným, nepravidelným dechem, klesáním páteře. Jakoby se tělo propadalo k zemi.

Vystupujeme z Felície před vilou Gizela. V protestantské rodině se neprotestuje, a tak odmítám květákovou polévku k obědu, nejapně mrkám po mámě, která si za svých skoro pětapadesát let ještě nezvykle na mé vlny odporu. Když jsem byla malá, před obědem se se spojenýma rukama zpívalo « Čeho třeba Bůh nám dá ». Dnes tuhle pasáž vynecháme.

Sedím na dědově místě, myslím na jeho ztracené usrkávání, polévka se mu pokaždé zasekla v šedém plnovousu. Na židli cítím jeho kyčle a hýždě, cítím se nepatřičně sedět v čele, na jeho trůnu. Babička se táže, jak jde život. Trochu se bojí ptát se na mé terapie, psychoanalýzu, na mé duševní rozpoložení. Chápu, že na stará kolena je těžké chápat. Je těžké chápat, že nejstarší, perspektivní vnučka hovořící třemi světovými jazyky, duševně strádala, i když už ani příliš neví, proč, říkám si didakticky a krájím příliš mastný smažený květák s bramborem.