Horymírka 15

Vyrazil jsem z domu a utíkal Brandlovkou k maloměřickému mostu, jenom tudy můžou přijet, od Obřan.

Tam jsem ho potkal. Bylo to kousek před mostem, přijížděl na motorce a byl strašlivě zaprášený.

Tak ty to jsi, náš osvoboditeli, na tebe tak dlouho čekáme? Na hlavě měl brigadýrku, přes záda křížem samopal.

Zamával jsem a on zastavil. Postavil motorku na stojan.

„Zdrávstvuj!“ pozdravil jsem směle, jak nás to učil tatínek.

Nadhodil si zbraň na zádech, zamířil ke mně a napřahoval ruku. V jeho šedivém, před chvilkou unaveném a podmračeném obličeji se objevil bílý úsměv.

Trochu v rozpacích, ale zároveň s nesmírně blaženým pocitem něco česky blábolím, on mi tiskne ruku jako dospělému, levou paží mě objímá a plácá po zádech. A já, výškou mu po ramena, snažím se o objetí jeho širokých zad, kde mi překáží to tvrdé železo.

Ale ten pocit! A kolem nikdo, jen liduprázdná ulice, zatímco by měly znít fanfáry. Vždyť já tady sám, dvanáctiletý kluk, vítám ruského vojáka, prvního, který kdy vkročil do Husovic! A třeba prvního do Brna! Kde jste kdo, lidi?!

„Zdrávstvuj, málčik,“ vrátil mi pozdrav a pátravě poodstoupil: „A ty, čéšskij?“

Kýval jsem: „Ano, ano, já su Čech.“

„Nu, maladěc,“ zasmál se.

Sáhl do náprsní kapsy: „Papirósu chóčeš?“

Já, toseví, zavrtěl hlavou, kdepak! On si zručně ubalil jakousi nevzhlednou roztřepenou cigaretu a zatím co se ji snažil v zákrytu dlaní zapálit, já slovy i posunky, plný nedočkavosti vyzvídal, kdeže jsou ostatní, pačemu prijéchal sám. A on s tím svým širokánským úsměvem – božínku, tak krásným po všech těch uniformovaných, co jsem doteď vídal – mi vysvětlil, že on „nět adín, náda tolka padažďať,“ a výmluvně píchal palcem za sebe.

Moc jsem nechápal. Brnkl si na ucho: „Nu vot, slušaj,“ a zas se věnoval své papirose.

Teprve jsem si všiml, že se tam odtud nese pravidelný hukot silných motorů.

Jedou! Už jedou! Tak je to pravda! Uchvátil mě pocit, jako by mi rostla křídla.

Nechal jsem ho stát na chodníku s tou jeho nezapálenou papirosou a utíkal přes most a dál prostředkem liduprázdné ulice těm motorům naproti. Letěl jsem, co mi křídla stačila, vyhýbal se vytrhaným kostkám a dírám po bombách, a hukot byl stále silnější.

Vtom se vpředu zpoza zatáčky vyvalila krásná obluda, na první pohled úplně jiná než známé německé tygry. Krásná? Překrásná! Pod pásy se zajiskřilo, jak srovnala směr – a­ za ní už na dláždění vybíral zatáčku druhý tank, a třetí, a další... Ach, toho osvobozujícího rachotu, lidi, proč tu taky nejste!

Nezaváhal jsem ani na vteřinu a běžel dál. Ničeho jsem se nebál. Jak bych se měl bát ruského tanku!?

Vtom ta železná nádhera zastavila a já doběhl až k ní. Stála přede mnou jako hora. Celá řada tanků zastavila, byla jich plná ulice. Na tom prvním sedělo několik vojáků ve stejných uniformách, jako měl ten průzkumník, s odstínem dožluta, úplně jiným než ten tvrdě zelenošedý, co jsem okolo sebe doposud vídal. Na hlavách jim šikmo seděly lodičky, na jedné přilba, na jedné brigadýrka, a co bylo nejhezčí – všichni se na mě smáli.

Ten s brigadýrkou se sklonil a natáhl ruku: „Pajdi suda, málčik!“ Bez rozmýšlení jsem se chytil a on mě vytáhl nahoru. Jen jsem si vedle něho sedl, trochu v rozpacích, ale na vrcholu blaha, tank znovu zaburácel a rozjel se.

Můj voják mě jednou paží objal, snad abych se neskulil. Na něco se ptal, ale rozumět v tom řevu motorů a drhnutí železných pásů po dláždění vůbec ničemu nebylo, ani kdybych rusky uměl. Vůbec to nevadilo, radoval jsem se, že se vezu na tanku, na prvním tanku Rudé armády, který teď za mostem vjede do Husovic a bude to první tank osvoboditelů, co vjíždí touto naší Brandlovou ulicí do Brna.

Škoda, že mě nevidí Joža! Dal bych za to nevím co, kdyby tady byl se mnou – a­ on zatím tráví s rodinou tyto vzrušující dny kdesi v tunelu daleko odtud.

Za ohlušujícího hukotu jsme vjeli na maloměřický most. Zdálky se mi zdálo nemožné, aby ten širokánský kolos projel mezi betonovými oblouky, kde i pro tramvaj se mi někdy zdá být málo místa.

Velké oči. Projel. A ještě kousek zbývalo.

Hned za mostem však musel zastavit. Lidé, co se dozvěděli, že Rusi jedou, hrnuli se k Tyršovu parčíku, první z nich nám zatarasili cestu, další a další se vynořovali zpoza rohu ulice, všichni mávali, smáli se, křičeli, někteří nesli kytice šeříků, brali z nich jednotlivé halouzky s hrozny květů a házeli je na tank, jiní se natahovali vzhůru a stahovali vojáky k sobě na zem. Kdo se nevešel k našemu tanku, běžel k těm, co zůstaly stát před mostem.

Blaženě jsem se krčil pod ochranným křídlem toho „svého“.

Vtom se mezi lidmi zjevil tatínek. Uviděl mě a jen údivem zamrkal. Podával mému ochránci otevřenou tabatěrku s cigaretami, které asi šetřil pro tuto příležitost, nikdy jsem ho samotného cigarety kouřit neviděl.

„Spasiba,“ odmítl obdarovávaný. Tatínek s úsměvem nabízel dál a na mě se už nepodíval.

Přicházela maminka. Jak mě uviděla, spráskla ruce: „Jarku! Co tady děláš? Já myslela, že seš doma ve sklepě!“

„Ale mami, co bych dělal ve sklepě, když přijeli naši?“

Můj voják ji konejšil: „Éta ničevó, máma, ničevó! Tvoj málčik maladěc, on prijéchal s námi.“ Mě pak pobídl: „Idi za mámoj.“ Když jsem se k tomu neměl, usmál se omluvně na maminku a pak ještě jednou na mě: „Nu, što ty, brat moj? Davaj.“ Moc se mi nechtělo. Rozesmátý pan Vaďura (taky přišel vítat, vojáci přece za tu prokletou stalinskou politiku u nich nemůžou, oni nesou největší tíhu války) mi chtěl pomoct, ale já jsem raději seskočil sám. Maminka chvíli hudrovala, musela se napřed vzpamatovat, ale potom se také vrhla do všeobecného a naprosto neodolatelného zdravení a objímání. A co ho tu bylo! V davu jsem postupně zahlédl i všechny tři své velké brášky.

Na každém tanku jeden voják zůstal, ostatní se dole taktak bránili umačkání. Lidé si je podávali z náruče do náruče, a já, v sedmém nebi štěstím, jen postával opodál. Svůj nevšední zážitek jsem teprve musel vstřebat.

Byl to slavný podvečer. Všechno napětí posledních dnů se v lidech uvolnilo. Objevila se láhev s čirou tekutinou. Šla od úst k ústům, až v ní nic nezbylo.

Vtom padl hlasitý povel a já jsem si s pýchou všiml, že ho vydal ten můj. Vida, velitel je to! Zamával jsem mu a on mi zpět kývl hlavou. Pak vysoko zvedl pravici, motory se rozeřvaly a tanky se daly do pohybu. Druhý tank za „tím mým“ přejel most, po chvíli další a pak už v řadě za sebou hřměly Brandlovkou. Nepočítal jsem je, nenapadlo mě to, jen jsem za nimi okouzlen hleděl, dokud poslední nemizel za zatáčkou směrem do města.

Tak slavně v tu středu pětadvacátého dubna pětačtyřicátého roku vstoupila armáda maršála Malinovského od severovýchodu do Brna.