Výtah

Znáte výtah? Já ano. Je to velmi moderní vědeckotechnické zařízení, které vypadá jako malý pokojíček. Visí na provaze, jsou v něm čudlíky a podle toho, jaké tlačítko zmáčknete, výtah vyjede nahoru nebo dolů. Výtahy se obvykle montují do panelákovitých domů, a já se jich bojím, protože každou chvíli někde čtu, jak to někoho ve výtahu zavřelo a on nemohl ven a umřel hladem a žízní, nebo že se přetrhl výtahový provaz, výtah se zřítil dolů a velmi moc to bouchlo. Výtahy ovšem dovedou být nebezpečné ještě i jinak...

V roce číslo 2001 otevřeli ve Lhotce nový vyspělý obchodní dům. Byla to velmi velká událost. Všichni sousedi o tom mluvili a popisovali, jak je to moc úžasné. Říkali, že si tam každý může koupit za pouhých 5,- nějaký důlní vozíček, že tam mají pásy a nejenom jednu zlou starou paní ženu prodavačku, ale mnoho mladých hodných prodavaček mladšího věku v erotických sukních do půlky lýtek.

S Láďou jsme se rozhodli, že se do obchodního domu musíme taky vypravit, abychom to všechno viděli. Já se nejvíc těšil na ty vozíčky, Láďa na lýtka. Protože to byla velká událost, oba dva jsme se oblékli jak se sluší a patří. Každý jsme si vzal smoking, navzájem si uvázali motýlka, nasadili dobře naškrobené rádiovky, nazuli elegantní boty gumáky z pravé přírodní gumy a vyrazili na autobus.

Obchodní dům ve Lhotce byl opravdu nádherný. Na výšku měřil asi tak jako čtyři moje chalupy na sobě a měl mnoho velkých oken. Při pohledu na stavbu jsem hlasitě úpěl, protože jsem si představoval, jak musí být drahé něco takového vytopit a kolik puten uhlí na to padne během jediné zimy.

Když jsme následně vstoupili do předsíně, tak Láďa řekl: Luboši, podívej se!

Já jsem se podíval a spatřil: Výtah!

Opravdový výtah jako z televize. Řekl jsem: Láďo, ten musíme vyzkoušet. Svezeme se jím jako dva moderní muži století číslo 21. Nakráčeli jsme k výtahu, vstoupili dovnitř, dveře se zavřely a Láďa řekl: Luboši, hele, tady je něco napsaného.

Nasadil jsem si své výborné čtecí brýle od pana optika Hlaváčka a přečetl: No smoking!

Pak jsem se zeptal Ládi, který byl v mládí velký světoběžník, co to podle něj znamená.

Láďa řekl: Luboši, to no je anglicky ne. A smoking je naše oblečení! Kdo má na sobě smoking, ten se asi musí svléknout.

Já jsem řekl: Láďo, to je logické. Smokingy jsou z kvalitní látky, která něco váží. Když bude výtahem každý jezdit ve smokingu, tak se to za ty roky nasčítá a výtah bude mnohem opotřebenější, než kdyby v něm jezdili naháči. Pojď, svlékneme se, ať tady kvůli nám nemají škodu.

Svlékli jsme se do trenýrek, já do zelených mysliveckých a Láďa do svých obyčejných červených, smokingy jsme složili do komínků jako na vojně, pootevřeli dveře a opatrně položili na podlahu. Já k tomu přidal papírek s nápisem Prosíme nebrat, pouze odloženo, a pak už jsme konečně stiskli čudlík a vyjeli výtahem do nejhořejšího patra obchodního domu.

Tam jsme vystoupili, ale než jsme se rozkoukali, začaly nás kabelkami a deštníky tlouct pohoršené ženy různého věku. Křičely: Dědkové jedni sprostí, co to tady předvádíte, skoro nahatí tady jezdit výtahem, na vás jsme zrovna zvědavé!

Vyděšení jsme prchli zpátky do výtahu, sjeli dolů, vystoupili, chtěli se obléknout, ale ty naše do komínků složené smokingy byly pryč, i když u toho byl ten varovný papírek. Asi je ukradl někdo, kdo neuměl číst.

Byli jsme oba dva smutní, ale zároveň i trochu šťastní, že jsme se poprvé v životě svezli výtahem. V nedalekém parčíku jsme si natrhali chvojí, vyrobili si takové legrační sukničky na zakrytí nahoty a pěšky se vydali domů do Pickovic.

Od těch dob chodím raději vždy po schodech. Když jsou vlhké, tak se po nich sice může uklouznout, ale to ve srovnání s rozčílenými ženami s kabelkami a deštníky vůbec nic není.

Ahoj!