Horymírka 18

Na samém konci zahrádky vysadil tatínek pěkný jeřábek, co si přinesl z lesa, abychom měli doma vlastní jeřabiny, protože ty zbožňoval. Jedl je, kdekoli na ně narazil. Tvrdil, jak jsou zdravé, statečně žvýkal, hlasitě chválil a snažil se při tom ani trochu nešklebit. Nikdo to po něm nechtěl zkoušet, jenom já. Musím říct, že když jsem se trochu zapřel, a zapřel jsem se rád, chutnaly mi.

Pak už jsem nevynechal žádnou příležitost, abych si posílil zdraví. Byly trpké jak čert, tím jsem se netajil, ale když je můžou jíst ptáci, tak co bych nemohl já. To ještě o nějakých sladkoplodých formách u nás nebyla řeč, znali jsme jen pravé původní jeřáby ptačí, co rostou divoce v lese.

Vůbec jsem měl sklon ochutnávat lesní plody, všechny, co nejsou jedovaté. Když nemůžou ublížit, musí být přece k jídlu, ne? Tak jsem se cpal zralými trnkami a hložinkami plnou pusou. Což bylo nutné, aby z té chuti vůbec něco zbylo, protože pecičky, největší objem takové pochoutky, se musí vyplivnout.

Na delších toulkách s „děckama z uličky“ jsme se někdy dostali také k moruším, černým nebo bílým. Jejich plody, podobné malinám, chutnaly skoro každému.

Dodnes mám všechny podivné divoké plody rád. Nejvíc mě potěší nález nějaké vzácnosti, jako je třeba břek nebo muk. A což teprve taková oskeruše! My jsme jí říkali mišpule. Jejím plodům se žádný sladkoplodý jeřáb nemůže rovnat. Malvičky má chutnější než hruška hnilička.

Ale to jsem odskočil trochu daleko od divokého jeřábu v naší zahrádce. Tož takový jeřáb ptačí, asi metrový stromek, vykopal náš milý tatínek v lese, hrdě jej přinesl domů a vysadil až na konci v rohu u plotu, kde opěrná zídka vyvýšené zahrádky spadá do uličky v prostoru mezi jejími dvěma schodišti.

Nebyl žádný dendrolog. My ostatní také ne. Proto nám v tom koutku vyrostl krásný bujarý jasan ztepilý. Brzy to bylo jasné všem.

Ten ale byl! Co rok, to o metr vyšší strom. Své druhové jméno si zasloužil. Byl štíhlý, rovný a rostl jako z vody do výšky, a stejně bujně do tloušťky.

Co s neužitečným jasanem v tak malé zahrádce? Maminka nadšená nebyla, varovala tatínka před budoucími potížemi. Ale jemu bylo líto, dokud to bez problému šlo, stromek uříznout. Konečné řešení oddaloval, až začalo být vlastními skromnými silami takřka nemožné.

Přišla doba, kdy se jasan klenul nad Horymírkou jako zelený maják, viditelný odevšad. Vyrostl z něj mohutný strom, převyšující hřebeny sousedních střech.

Teprve až jsem byl natrvalo z domu, až i tatínek umřel, Vláďa věc rázně vyřešil. Jak to udělal, koho si zaplatil, nevím, ale jednou jsem po delší nepřítomnosti při příchodu domů už zdálky žasl, jak se u nás v Horymírce rozsvítilo. J­asan byl pryč. Nejvyšší čas, kořeny už trhal zeď zahrádky.

Když se do Horymírky, a tím také k nám do čísla pět, zavedl po válce vodovod, přivedl tatínek jeden kohoutek i do zahrádky před oknem kuchyně. Pod ním vybetonoval malou „kašničku“, vyvýšenou hranatou studánku. Sloužila k odkapávání zbytkové vody z hadice, již nechával stále nasazenu.

Maminka udržovala studánku až po okraj plnou vody. Oknem pozorovala ptáčky, kteří se přilétali napít. Vrabci a kosi byli na denním pořádku, taky sýkorky. Někdy přilétl strnad, ale často se objevil i docela jiný pták a mě se pak vyptávala, co to mohlo být. Pokud jsem to z jejího popisu poznal, řekl jsem a ona se radovala, že už to ví. Ptačí expert jsem totiž byl v rodině jenom já, na mě dali. Ale všechno jsem taky nevěděl.

Předtím byl před oknem bazén větší, na dešťovou vodu, ale potom jej tatínek, jak měl ve zvyku pořád něco předělávat, zabetonoval do vodorovné plochy. Nad ní zřídil pevnou hrazdu na zapuštěných železných trubkách, již jsme hojně využívali ke cvičení nebo na ni zavěšovali houpačku. Z té jsem jednou vypadl rovnou na beton. To byla šupa! S hvězdičkami a krátkým zatemněním.

Houpačku tedy zrušil a místo ní natáhl mezi žerdě šňůry k sušení prádla. Maminka však stále raději vynášela prádlo „na střechu“, tam jednak viselo víc na slunci, jednak je chtěla mít „skovaný“ za domem.

Na tom plácku ji dodnes vidím ve vzpomínkách za hezkého počasí sedět na lavičce; vedle ní sedí paní Vaďurová a s rukama v klíně spolu besedují. Obě už stařenky.

Po výletu nás všech z rodného hnízda zůstala maminka doma jen s Vláďou. Ujal se povinnosti dochovat ji do jejích posledních dnů. Při práci tajně studoval teologii, připravoval se na skryté kněžské svěcení. Mamince zařídil takové pohodlí, aby už nikdy nemusela dělat těžké domácí práce. Tak jí bylo na konci života dopřáno trochu odpočinku.

Celý život se věnovala kytičkám. Pěstovala všelijaké, ale nejvíc mě na vrcholu léta oslovovaly její vysoké bílé lilie. Té vůně! Nasával jsem ji do opilosti, až se mi na nosu a tvářích z pylem přecpaných prašníků usazoval žlutý povlak; nešel jen tak setřít, musel se smýt.

Nerad se na cokoli těším, ale teď se těším, že i tady v Petrovicích, daleko z dětství a mládí, vypěstuje Jana z původních cibulek maminčiných lilií tytéž nádherné vysoké květy. Budou to jejich klony a pro mě to znamená skoro tolik, jako by to byly ony samy, ty vzácné, jejími revmatismem zkřivenými prsty a mozolnatými dlaněmi dotýkané lilie.

Hlavní zásluhu má na tom brněnská Janinka. To ona ty lilie před Pavlovou přestavbou domku, jejž mu strýček Vláďa při definitivním odchodu do společenství kněží přepsal, ze záhonku zavčas vyzvedla, a tak zachránila.

Máme je tady, jsou to ony, maminčiny vlastní lilie, s nimiž si povídala, něžně je brala do rukou a prosila za odpuštění, když ve vrcholném bujení vybírala, kterou uřízne již dnes, aby ji a druhé stejně poctěné donesla do kostela. Cibulky od těch cibulek, co milovala, které množila, chránila, přesazovala. Tady v Petrovicích, v záhonku pod naším oknem, sbírají za Janina dohledu sílu.

Příští rok jistě pokvetou. Těšíme se na ně. Jsou přece částí duše naší maminky, živou stopou její pozemské pouti.